Tiiso

Pokud bych Andělské oči hodnotil pouze z hlediska filmového, tak tento snímek nevyniká ničím úchvatným, na co by člověk po skončení, mohl dlouze vzpomínat. Obyčejné televizní zpracování, ničím atraktivní exteriéry, jednoduchý prostý děj, který umí okořenit pouze výborné výkony představitelů. Ale scénář je natolik chabým, že ani zmíněné výkony nedokážou vykřesat po dobu sledování, žádnou atmosféru či jinou dobrou filmovou rovinu. Pokud bych Andělské oči hodnotil z hlediska pokusu o filmový přepis, knižní předlohy pana Hrabala, je snímek na tom ještě hůře. Veškerá Hrabalova nadsázka a poetika se zde, v tomto případě smrskává do pouhého sledování hrstky lidí, kteří ač ověnčenou květnatou mluvou, nepředvádějí nic jiného než ukájení svých lidských potřeb. Tam kde člověk najde při čtení knihy, humornou nadsázku, i když jde pouze o jídlo, pití nebo dobývání ženského srdce, zde se mu před očima nadsázka mění v obyčejnou poživačnost. V díle zkrátka chybí ten kus atmosféry, kterou v podobných přepisech uměl zasadit např. režisér Menzel. A tak pouze dvě hvězdy a ty dávám jen za bezchybné herecké projevy.

Ohromný opening (na poměry československé tvorby), krvavé scény, smrt a zmar poloviny sedmnáctého století, silná hudba. Po tomto úvodu přicházejí herecké výkony předních herců našeho národa. Ano záměrně jsem použil slovo „národa“, jelikož o něj v tomto filmu jde. Bočan si zvolil na zfilmování těžký námět. A s výsledkem jeho realizace si myslím nemusí dělat starosti. Už jen ta skutečnost, že snímek ihned putoval do trezoru, vydává svědectví o jeho kvalitách. V takřka komorním duchu nesoucí se dialogy hlavních postav, mě představili všechny možné filozofické postoje, které může jedinec prožít, pokud se dostává do konfrontace se svým vlastním myšlením. Hledání sebe sama v otázkách národního uvědomění, zpytování svých činů, či spíše nečinů v tomto případě, to byla herecká výzva pro Rudolfa Hrušínského, který zmíněnou výzvu využil do poslední skuliny. Předvedl společně s Blankou Bohdanovou a Karlem Hoggerem kvalitní práci před kamerou a udělal z filmu Čest a sláva, přeci jen něco víc než jen pouhou epizodu, v nekonečné řadě výplodů kinematografie. Dialogy představitelů jsou na jednom místě přerušeny, scénou, která patří spíše, k vyjímkám naší tvorby, co se týče naturalismu. Přepadení usedlosti nájezdníky se odehrává ve velmi násilnickém a realistickém pojetí. Snímku to neubralo nic na kvalitě, spíše naopak. Hlavní výpověď příběhu, je ale ukryta jak jsem se zmínil, v sebeuvědomění nejen hlavní postavy, a tento aspekt lidského žití, zde filmově ztvárněný, plně postačuje k tomu, aby se divák mohl dostatečně věnovat sledování a něco, po jeho skončení, si odnést domů. Film mě přinesl v každém případě příjemné překvapení a pomohl opět rozšířit mé malé filmové obzory.

Sequel prohrává ve všech filmových aspektech na celé čáře. Tedy pardon, v technickém spektru tolik samozřejmě ne. Je to přeci jen zástupce mainstreamu. Veškerému ději a počínání postav v tomto snímku chybí jistá míra nadsázky a sebeironie. Tu jsem našel pouze v dialogu, či spíše monologu: „ teď jsem se namíchnul, zničil mě sako od versace“. Z důvodu braní se dosti vážně, na mě akční „sešup“ od režiséra Johna Woo, prostě nefungoval, jak by měl. Barvité scény, dobrá hudební podložka, která udržuje určité tempo a bravurně zvládnuté akční scény, připisuji ke kladům filmu. Ale i přes tyto dobré okamžiky, počin skomírá a hyne v mých zhýralých, filmových očích, které touží přeci jen po něčem trvalejším a hutnějším. Huntovi se nedá věřit, že existuje. Cruise roli pouze odříkal a odskákal. Stejně tak jeho společníkům a v neposlední řadě, na druhé straně, záporákům. Jejich teatrálnost je spíše komediální a vytváří pocit, že všichni megalomani v řadách zločinců, jsou stejně zasaženi nějakou duchovní silou, která jim do úst vkládá nesmyslně povýšené věty. Celý tento koktejl scén a rozhovorů, se přelívá filmem tam a zase zpět a přese všechno snažení, nedokáže udělat větší dojem než prskavka, která také na chvíli oslní, než svým posledním bliknutím zhasne do sfér zapomnění. Část první a v neposlední řadě třetí, filmů Mission: Imposible, jsou prostě celkovou kvalitou, na hony daleko od této nepovedené druhé části, která má sice kvalitní formu, ale obsahem neumí nabídnout nic moc hodnotného.

Velký výsměch filmovému umění, v žánru fantasy a horor. Ať se v tomto snímku podívám na každý jednotlivý fragment, nedokážu ho ohodnotit, než-li jako vyloženě špatný, trapný a směšný. A to směšný v záporném slova smyslu. Dílo se skládá z tolika ingrediencí, až z něho vznikl nestravitelný guláš, po kterém zůstala na jazyku hořká a nepříjemná chuť. Příliš mnoho digitálních triků, příliš mnoho akce, která ale ovšem neumí zvednout počet tepů za minutu. Příliš mnoho létání na provazech v digitálních prostředích. Tak stejně příliš mnoho teatrálnosti v dialozích a v počínání postav. Nemá moc smysl se zde nějakým velkým způsobem rozepisovat. Ať už tvůrci měli jakýkoliv záměr s tímto počinem, účinek se nějak míjí a snímek mě ponechal chladným. Ani mě nepobavil, ani nepotěšil a ani oko nemělo na čem spočinout. A v mých očích je největší ostudou ta skutečnost, že se někdo pokusil naházet do jednoho děje, všechny známé hororové postavy lidských dějin. Aby to fungovalo, musel by na židli režiséra sedět opravdu někdo jiný.

David Fincher umí pracovat s režií a inscenací jako málokdo. Je precizní, detailní, má pod neustálou kontrolou jak vizuální, tak amtosférovou stránku příběhu. Z plátna tyto aspekty jeho tvorby doslova padají na diváka, a tudíž není nouze o emoční náboj a neobvyklé prožitky. Dokázal to už na mnohých svých dílech a Zodiac k nim po právu také patří. Už hned po silném openingu mě bylo jasné, že se mě ze sledování snímku, dostane slušná porce kvalitní filmařiny. Děj je doslova nabitý různými situacemi a propletení třech hlavních linií vyprávění, tomu všemu zmíněnému přidává na síle a velkému prožitku. Samotné události kolem případu Zodiaca a jeho vlastní vyšetřování jsou ze své podstaty dosti zajímavé, tajemné a hrůzostrašné. Takže o námět bylo postaráno. Ale pak přichází práce filmařů, aby tento zajímavý námět dokázali převést věrohodně a taktéž zajímavě, přes filmové umění, nám divákům, do hlav a srdcí. Fincherovi se to myslím zdařilo, na výbornou, a neobjektivně přehlížím, nějaký ten zádrhel nebo škobrtnutí, kterých je ostatně ve filmu Zodiac méně než prstů na jedné ruce. V počinu se střídá rovina napětí (sledování vlastních činů vraha Zodiaca, nebo soukromé vyšetřování karikaturisty) s rovinou klidnější – nevím, jestli vyšetřování dvou policistů mohu nazvat za pasáže klidnější, ale budiž – která, ale jen připravuje pole pro další okamžik, ve kterém srdce nabírá znovu a znovu větší frekvenci. A tak to jde celým dějem, až jsem se pojednou ocitl na konci a ani si neuvědomil, jak dlouhá stopáž vlastně film obsahuje. A to je hodnocení myslím, to nejvyšší, co se dá udělit. Ke stejné kvalitě, patří herecké výkony aktérů. Jak Gyllenhaal, Ruffalo tak Downey Jr. jsou prostě velmi příjemně „dívatelní“ a své postavy hrají přesvědčivě a profesionálně. Ostatní představitelé nezůstávají v ničem pozadu, a tudíž jsem se měl stále na co dívat. Snímek jsem spolehlivě prověřil časem a opět jsem se přesvědčil, jakou sílu obsahuje a pokud má někdo rád, kriminální příběh (i když v tomto případě jde o poněkud jinačí pohled) zřejmě si přijde na své.

Nevyvážený, neprokreslený a nedotažený k větší filmové přesnosti. To jsou hlavní nedostatky u tohoto pokusu o detektivní thriller. Sběratel kostí má vedle sebe moc velké konkurenty, než aby dokázal naplno zaujmout a přesvědčit. Zápletce chybí síla tajemna a hrůzy, postavy mají jednoduchý černobílý charakter, herecké výkony pouze průměrné. Konec fiaskální a doprovodná hudba na podložení dějů nijaká. Jak vidím, ve čtyřech řádcích jsem film poněkud více, než jen strhnul. Co naplat, snímek jsem viděl několikrát a dojem z něho je horší a horší.

Odvážil jsem se film okomentovat až teď, po třetím shlédnutí. A stejně jsem na rozpacích jak do toho nejlépe šlápnout. Mám pocit, že se dá o něm buď napsat pár vět, anebo naopak popsat archy papíru, a pořád stejně nebudu vědět, jestli dokáži své pocity věrohodně ztvárnit. Ďábelský holič je ve své podstatě ďábelským počinem, ve kterém dochází ke střetu dvou či třech rovin. Málokde pospolu viděné. Zpěvná rovina, hnus a bída Londýna a maniakální pud zabíjení. Takovýto pokus o upečení filmovo-muzikálního koláče ze zmíněných ingrediencí si dovolí prostě málokdo a Burton je vážně asi jediný, kterému to projde. Jeho vizuální styl, smysl pro temné exteriéry a detailní interiéry, dokáží vždy (a zde je tomu nejinak) vtáhnout do dění na plátně. Litry krve na mě nepůsobily, nijak zvláště zvrhlým dojmem, už její barva byla jasnou nadsázkou. Další spolehlivý „odvaděč“ od samoúčelného násilí, spatřuji v detailu protknutí zpěvu postavy, která ve stejném okamžiku protíná tepnu na krku, nebohé oběti, holičskou břitvou. To jsou okamžiky, které umí zapůsobit i když ve finále si nejsem jistý v čí prospěch, nebo co komu kdo chtěl vlastně říci. Našel bych zde dosti příkladů, které by jasně dokazovali mou rozporuplnou náladu a nejisté pocity po ukončení projekce. Vlastní náplň příběhu je zde, područena vizuální stránkou věci a rozhodl jsem se, že takto tento Burtonův počin budu brát a možná mě vlastně tvůrce ani jinou šanci dát nechtěl. Hudba na mě působila dobře, některá byla i dosti veselá, texty nápadité a barvité. Nejsem žádný profesionální hudebník a závěry, které se zde snažím vyplodit nad jednotlivými zpěvy aktérů, by stály za starou bačkoru. Carter lahodila mým uším a Depp naopak svým, spíše povídáním než kdovíjakým zpěvem, dokázal zaujmout a rozhodně bych neřekl, že zpívat neumí. Co si budu namlouvat, tito lidé perfektně hrají a ještě, když si to někdo usmyslí (Burton) více než dobře zpívají. Klobouk dolů, já neumím ani jedno.

Hned při prvních tónech doprovodné hudby, mě bylo jasné, že se nevyhnu určité dávce patosu a filmových emočních, scén, které ovšem při dalším sledování nepůsobily, tak jak si to tvůrci představovali. Ačkoliv film má dobrou formu, která nikde nekolísá, jede v pečlivě připravených kolejí, neskřípe a nikde nenechá nic náhodě, obsah už tak perfektní bohužel není. Náplň nemá jiskru, nedokáže rozbušit srdce a ani očím nedovolí pustit nějakou tu slzu, ač se o to všemožné snaží. Ten lidský potencionál, který je zde více vyzdvihován, nad vlastní prací hasiče, působí spíše rušivě. Chápu, že to má být záměr a že zde nekráčí o nějaké adrenalinové záběry na lidi bojující s ohněm. Ve finále se ale ten záměr míjí stoprocentním účinkem. V první polovině jsem spíše sledoval příběh hodný knihoven s červeným osvětlením, než citové vzplanutí dvou lidí a následné založení rodiny. A tak to pokračuje celým snímkem. Jak charaktery postav, tak jejich konání, jsou naprosto černobílé a zotročeny ve prospěch napsaného scénáře a nikoliv života lidí. Z těchto důvodů film na mě nedokázal naplno zapůsobit a byli okamžiky, kdy jsem se díval na hodinky. Technická stránka tohoto počinu není špatná a kamera, hlavně v první půlce, umí nabídnout i nějaké zajímavé polohy snímání a neobvyklé pohledy. Doprovodná hudba se prakticky smrskla do třech rovin, které se takřka v pravidelných intervalech opakují a působí více do počtu, než jako rovnoprávný a kreativní prvek uměleckého koláče, jemuž se říká kinematografie.

Jak se k hodnocení tohoto snímku asi postavit? Myslím, že tuto otázku - akorát místo slova hodnocení dosaďte vytvoření – si pokládali sami tvůrci. Aféra Watergate je všeobecné známá. Tudíž je nasnadě, že není jednoduché jen tak vzít jedno z hledisek a na něm postavit scénář. Začalo to vlastně sepsáním knihy, z které děj vychází. A protože předlohu napsali novináři, kteří se aktivně podíleli na investigativní žurnalistice v roce 1972 až 74, kdy k aféře došlo, je jasné, že se v snímku bude prostor udělovat hlavně jim. Je to věc názoru, jestli je to tak dobře či ne. V mých očích tím film získal na síle. Ta přítomnost politických podrazů, odehrávajících se na pozadí, ve snímku vlastně nikdy viděných, stačí, aby atmosféra pěkně pomalu houstla. Film skládá pochvalu a obdiv práci právě těmto dvěma novinářům. Z celkem obyčejného vloupání do budovy, kde sídlila Demokratická strana, se během děje stává noční můra informačního labyrintu, úskoků a zametání stop. Námět předlohy je velmi silný. Problématika konspirace na nejvyšších místech, taktéž. Tudíž scénář měl z čeho čerpat a záleželo jen na režisérovi a Castingu jak celou věc úspěšně dopravit na stříbrné plátno. Casting nezaspal. Jak Hoffman tak Redford jsou příjemně koukatelní a na jejich výkonech jsem neshlédl nic palčivého či špatného. To se týká vlastně všech ostatních postav. A co se týče Pakuly, myslím, že svou představu zrealizoval velmi dobře. Hned od počátečních titulků příběh nabírá slušné obrátky a mou osobu neponechal až do konce takřka vydechnout. Sledování vlastního pátrání žurnalistů si u mě našlo své místo na slunci a jelikož ve filmu prakticky nic jiného není (s nadsázkou bráno) logicky vzniká ode mě vysoké hodnocení. Jak jsem poznamenal na začátku. Aféra je v tomto případě brána z pohledu pátrajících novinářů a tento styl vyprávění nemusí být každému po chuti. Taktéž může být problémem (aspoň v počátku snímku) orientace ve všech těch jménech a informacích, které se odevšad hrnou. Trochu větší porce pozornosti, ale vše hravě vyřeší a neměl jsem s tím žádný velký problém ani při sledování v originálním zvuku s titulky. Existuje dozajista více snímků, ve kterých divák sleduje pátrajícího novináře. Bohužel jsem zatím neměl možnost nějaké jiné vidět a tudíž neznám srovnání a Všichni prezidentovi muži u mě, bez velké konkurence, slušně bodují. Tudíž velmi silná čtyřka.

Žluté nebe svými představami, míří hodně vysoko, takřka až do nebe modrého. Jenže své ambice rozhodně tvůrci nedokázali proměnit ve skutečnost a jejich sen zanikl stejně, jako zaniklo rozbořené město. Problémem snímku je jeho nevyváženost v ději a v neschopnost, udržet zpočátku vytvořenou atmosféru. To je věc vcelku velmi obvyklá, kdejaký filmový tvůrce se s ní potýkal, potýká a potýkat i bude. Vlastní dějová linka, která mě hned na začátku vedla, přes vyprahlou poušť někam do horoucích pekel, byla to nejlepší, co film nabídl. Zpracování úniku, před vojáky má sílu, atmosféru, herci jsou přijatelní a vše je dobře uvěřitelné. Jakmile parta zlodějů najde na konci pouště město Žluté nebe, které na první pohled vypadá, že je opuštěné, dochází ke kvalitativnímu zlomu, a přímka v grafu filmové kvality padá nezadržitelně dolů. Nekonečné tahanice o jednu ženu, nekonečné malé či větší půtky v řadách zlodějů, nekonečné konflikty a hádky. Navíc působící dosti uměle a amatérsky. Rozhodně dialogy v této části filmu, nelze nazvat úspěšné v boji s časem, a fráze působí trapně až pitomě. Zápletku jsem sice jasně pochopil a smysl ukrytý uvnitř zlata, je vice než dobře čitelný, ale co naplat, když mě nedokázala správně uchopit a ponořit do dění. Pokusím se tedy jednou větou celý snímek nějak shrnout a ohodnotit. Ve své době vzniku, působil určitě dobře, a filozofické plkání, uprostřed horkého písku, umělo brnkat na emoční struny srdce. Ale další rozvíjení děje je již průměrné, navzdory hereckým projevům, kterým jsem byl svědkem. Zápletka ohledné zlata je natahovaná, bez nálady a atmosféry. Závěr jasně čitelný a ve svém pojetí vlastně průměrný. Lepší dvě hvězdy.