Tiiso

V krátkodobém horizontu a zahalen v sladkém hávu neznalosti jiných filmových děl, dokáži pochopit nadšení a uznalé pokyvování hlavou v rytmu popových skladeb filmem se proplétajících. V hodnotách opačných, než jsou v první větě zmíněné (tedy v dlouhodobém horizontu poznávání filmového umění a zhlédnutí několika jiných děl) dávám tomuto dílku s bídou tři bodíky. Nikoliv za kameru, střih, barvičky, a samotné herce (vyjma Jennifer Lopezovou - její výkon v tomto filmu je lapidárně řečeno "nijaký"). Tyto aspekty snímek postrkují výše. Šedý průměr dávám za samotný příběh a jeho běh. Filmu chybí lehkonohost brakového žánru, kterou umí na plátno hodit vynikajícím způsbem např. Stoneovi současnící Robert Rodriguez, pan Tarantino či bratři Coenovi. A proč je sem pletu? Protože chtě nechtě po celou dobu sledeování U-Turn se mě do hlavy díla zmíněných pánů samy draly do mozku a samy prováděly srovnávací mechanismy. A to jsem se je snažil od té hlavy odhánět co to šlo (pozor jde o subjektivní postřeh). Stone za prvé vykradl sám sebe (Natural Born Killers) a pak ještě několik dalších děl jiných tvůrců natočených v 90's. Nikdy jsem proti tomuto nic neměl. Ale musí se to dělat dobře a ne jen pro samoúčelnost. Velká škoda jelikož samotný námět je vděčný a herci či kameraman (bodejť bych analogii nenašel když za ní seděl Robert Richardson že?) jak jsem řekl na začátku se snažili seč mohli. Ale to nestačilo. Děj je překombinovaný a místy tak legrační, že do podtitulku měli tvůrci napsat že jde o satiristickou road movie, ktrerá paroduje sebe sama-pak by snímek dostal jiné grády. Jenže to se nedá ze snímku poznat. Na parodii je málo úsměvný a na vážný příběh o "průserovým" dni je málo vážný.

Dobrý den všem. Zřejmě nepřihodím nic nového, ale mě to nedá. Ano, tak je to prosté. Po dobrých začátcích a moc nepovedených posledních dvou filmech tohoto režiséra, mě "Stalo se" vlastně příjemně překvapilo. Ano souhlasím s tím, že herecké výkony nestojí za moc; souhlasím, že finální rozuzlení příběhu je nemastné a neslané; souhlasím, že hraní na lásku zde nefunguje atd. atd. To vše je pravda. Pravdou, ale je také skutečnost, že mě tento film na svou hodinu a půl dokázal připoutat. Nedovolil mě odejít si pro kávu, nedovolil mě přemýšlet nad tím co zítra kde zařídit či nezařídit. Svou simplicitou prostě funguje dobře. Snímek má hlavu a patu. V daném okamžiku dal co jsem chtěl. Zaujmul a donutil mě k nějaké té myšlence. A v tomto případě mě zanechávají chladným některé připomínky typu: díry v logice; pokulhávání za rozumem apod. Ano jsem (prozatím :-))soudný a odsuzuji tento snímek tak jak koneckonců všichni "zde" do šedého průměru, ale nemohu se zbavit pocitu, že tu a tam přeci jen z té šedi vykukuje kousek dobře odvedené a snad i vážně myšlené filmařské práce. Takže za tři. To znamená Dobrý.

Všední snímek s romantickou zápletkou a ničím nevybočujícím závěrem příběhu. Takto mimo jiné hovoří oficiální texty distributorů a recenzí. Ano víceméně se k tomuto přikláním. Sobota je opravdu filmem, který má odlehčovat nelehkou dobu druhé světové války a nelehké žití obyvatelstva v ní. Děj, který se ve snímku odehrává je dnes již klasickým romantickým melodramatem okořeněný kapkou komediální příchuti. Nabízí se otázka: Je potřeba takový film vůbec vidět? Myslím si, že ano. Je určen sice hlavně pro příznivce herců a hereček Adiny Mandlové, Hany Vítové a Oldřicha Nového, ale nabízí mezi nimi přeci jen trochu více než jen obyčejný průměrný kinematografický počin, co se tohoto žánru týče. Samotný děj je předkládán dá se říci lahodně a dobře stravitelně. Má svůj logický řád a vlastně nikde nenudí. Nedostane Vás sice ničím na kolena a o velké emoční záchvěvy duše zde také nejde. Ale na druhou stranu dokáže svým pojetím zaujmout a dovolí Vám strávit hezkou hodinku a půl. Hlavní přínos vidím ve skutečnosti, že tvůrci ničím netlačí na pilu, nesnaží se býti za každou cenu vážní, ale přesto se jim podařilo dostat na plátno lehkou formou nějaké to poučné moudro a nějakou tu životní zkušenost. Samotný příběh spíše kontruje obecnému podvědomí, které dovolilo vzniknout jiným filmům, ve kterých hlavní hrdinové jdou pevně za svými cíly a za minulostí se neotáčejí. Zde jde naopak o velký okamžik usmíření a odpuštění na všech stranách (ačkoliv postavy také musí za svou vizí kráčet s hlavou vzhůru). Jak jsem ale podotknul, neodehrává se před námi žádné slzavé údolí plné nudných sladkobolných frází. Celý příběh se naopak nese v odlehčené formě a dotčený děj v něm dostává tímto poněkud jinou formu. A navíc co si budeme namlouvat; sledujeme hlavně protagonisty samotného snímku. A protože všichni výše zmínění hrají opět skvěle a jejich dialogy jsou čitelné a uvěřitelné, dovolí nám film režiséra Václava Wassermana splnit to co od něj divák může očekávat. Neurazí a dobře vyplní např. dlouhé deštivé dopoledne kdy čekáte na dobrý oběd.

A tak shodně jak u prvního filmu s postavou Roberta Langdona (Šifra mistra Leonarda) tak i u Andělů a démonů člověk chtě nechtě zabrouzdá do nekonečného srovnávání knižní předloha vs výsledný snímek. Ačkoliv jsem již mnohokráte sdělil jak se tomuto srovnávání má člověk prostý jednoduše vyhnout (protože film je film a kniha knihou) najdou se chvíle kdy to prostě nejde. Výsledné hodnocení diference děl ale patří někam jinam, budu se tedy držet kinematografie. Režisér Howard je zkušený človíček. Nenechal tedy ani v tomto svém díle moc prostoru ke kritice – tedy pokud vynechám děj samotný. Ten se dotýká úzce nikdy nekončící války náboženství s ateismem a divák se sám musí rozhodnout, jestli na takovouto látku chce na Stříbrné plátno zajít či nikoliv. Pokud ano čeká ho poctivá filmařina odpovídající tomuto století. Tempo je rychlé, akce jsou dobře „koukatelné“, scény a záběry kamer přijatelné. Herecké výkony průměrné a jejich dialogy nijak geniální. Co to tedy dohromady vlastně znamená? Odpovím si sám a jednoduše: Andělé a démoni jsou jen dalším průměrným počinem, který dozajista velkého uznání nedosáhne, co se udržení na výsluní nehynoucí slávy v historii kinematografie týče. Děj mě hned od počátku seznámil s důležitými body a s důležitými osobami. Po nějakých dvaceti minutách mě již vyprávění posadilo do centra dění příběhu tedy do římského Vatikánu ve kterém probíhá právě Konkláve - volba nového Papeže. Zde již započala vlastní zápletka, která má celkem hlavu a patu i když trpí několika drhnoucími okamžiky lehké stravitelnosti či naopak nudné vláčnosti tempa. K této negativní kritice se dá ještě přihodit ta skutečnost, že děj je nejenom celkem lehce dopředu čitelný (nikoliv co se detailů týče) ale má i místy tu moc, že vzbuzuje lhostejnost k tomu co se bude dále dít. Přiznávám, že toto může být pocit čistě subjektivní. Herec Tom Hanks (představitel Roberta Langdona) skoro nikdy nezklame a je i v tomto filmu prostě velké pozitivum ačkoliv mu děj nedovolí, aby dělal něco jiného než jen většinu času postávat a házet ze sebe uvěřitelným způsobem moudra. Za hollywoodské harakiri pak považuji před vrcholovou scénu (před vrcholovou proto, proto že prostě není poslední) ve které Ewan McGregor uchopí ten předmět doličný o který zde jde a uletí s ním v helikoptéře pryč. Nemohu si za boha vzpomenout, jestli je tato scéna i v knize (předpokládám, že ano). Jestli ano nepřipadala mě tam natolik směšná jako ve filmu. Vrátila mě na zem a ubezpečila, že se přeci jen dívám na obyčejný blockbuster a co bych tedy chtěl. Jako klad vyzdvihnu hezkou hudbu Hanze Zimmera a pěkně zachycené prostředí, ve kterém se vše odehrává. Tři hvězdičky za průměr.

The social network, fenomén v podání internetové sociální sítě Facebook, nenechal klidná ani ziskuchtivá Hollywoodská studia. To dá rozum. Nastupující generace (nejenom ona) si bez webu a bez sociálních sítí zvláště, pomalu ani svůj život neumí představit. V roce 2004 Facebook vznikl a po sedmi letech nevypadá na to, že by tak hned chtěl upadnout do zapomnění. Svými minulými skandály si přidal jen a jen na reklamě. Zakladatel Mark Zuckerberg je člověk poněkud svérázný a když sečtem všechny tyto aspekty, je nasnadě, že po zfilmování brzy někdo sáhne. To se stalo a můžeme poděkovat filmovému bohu, že se režie ujal David Fincher. To je filmař, který jen málokdy své diváky zklame. I v tomto snímku prokázal své kvality. Hned od prvního okamžiku mě svým umem dobře zatáhl do děje, který je sice chronologicky krapet zpřeházený, ale nikoliv nepřehledný. Hlavní myšlenka příběhu tkví nejenom v monitorování vzniku celého facebooku, ale i ve sledování probíhajících soudních pří do kterých se sám zakladatel Facebooku dostal. Pokud někdo historii vzniku sociální sítě zná, zbude mu „pouhé“ očekávání, jak zpracování příběhu dopadne. Slovo pouhé není v uvozovkách jen tak. Všichni ostatní, kteří se topí v bahně nevědomosti (jako třeba já) se pomocí filmu i dozví spousty zajímavých informací. Jak jsem podotknul, hned od prvního dialogu, rozehrává režisér vysoce kvalitní filmovou hru; perfektním způsobem představuje postavy; prolínáním chronologicky nenavazujících (co se detailu týče, nikoliv celku) pomalu a jistě přitahuje mou pozornost. Fincher má velký smysl pro dramatickou gradaci. A garantuji Vám, že té je v tomto snímku až až. Přitom ve filmu The social network nejde o pouhé popisování událostí, které napsal sám život, a tudíž jsou lehce z tohoto života stáhnutelné - řečeno mluvou mladé generace. S látkou je totiž pracováno více než citlivě. Charakteristiky jednotlivých postav jsou načrtnuté v obdivuhodné rychlosti, stručnosti a přesto s ohromující přesností. Stejně tak nějak v hlavě Zuckerberga vznikl samotný projekt, jak je z filmu vidno. Ta lehkost vyprávění se nese vlastně celým snímkem. Přitom film nemá ve své snaze, na někoho konkrétně poukazovat, odsuzovat či moralizovat. A věřte, že některé postavy k tomuto hezky svádí. Hlavní poselství se s přibývajícím koncem jasně proklamuje a zviditelňuje. Ve finále je jasné, že režisérovi nejde o pouhý životopisný fimeček, který se sveze na vlně popularity (ačkoliv tento názor sdílí dosti lidí), ale opět přináší něco více, tak jak snad jeho všechny snímky. Něco více, co se dotýká hlouběji lidské duše. Ve finále jsem pochopil, že nejde o to, jestli Facebook něco přináší či ne. Jde o to hlavně, jak se může lidská ctižádostivost, ambice nebo motivace projevovat v běžném spolužití s ostatními lidmi a v běžném životě. Čím více poznáváme povahu dotčených postav, tím více své emoce popouštíme a dáváme větší průchod svým citovým procesům. Myslím, že o tom tento film je. O tom, kam až chce člověk zajít ve svém jednání. O morálce, etice a ostatních lidských aspektech samotného života. Film je odveden, tak jak jsme již u Finchera zvyklí, tedy velmi profesionálně. Počínaje výbornými dialogy, přes kameru, herecké výkony a doprovodnou hudbou konče. Na té má svůj podíl mimochodem i skladatel Atticus Ross, který je podepsán pod hudbou filmu Kniha přežití, která je také velmi dobrá. Snímek jsem prověřil již třemi projekcemi a podotýkám, že neustále roste. Pět hvězd.

Neobvykle pojatý, animovaný film, který nám předkládá universální i když ne vždy všeobecně přijímané pravdy. Najdeme v něm dosti nezvyklý vztah jednoho amerického pána Maxe s mladičkou australskou dívkou. Ten vztah se rozvíjí pomocí dopisů, které si ti dva přes celý svět posílají. Jelikož oba dva trpí různými „nenormálními“ neduhy, jsou si blíže, než-li by se na první pohled mohlo zdát. Právě ta „nenormálnost“ je s postupujícím časem více a více sbližuje, i když ne v tak romantickém kontextu, jak by se mohlo jevit. Film je totiž plný absurdit; ne vždy příjemných situací. Některé jsou i dosti morbidní. Ve snímku lze najít taktéž i dosti černého humoru. Ale přes všechny tyto aspekty, které by snímek spíše mohli posunout do jasné roviny tragikomedie, se film nese v duchu příjemného očekávání; dokáže budit emoce, a co více dokáže se vtělovat do pozice diváka. Čímž oba dva hrdiny více přibližuje chápání a akceptování běžného „normálního“ člověka. Slovíčko normální, které se mně do této malé recenze propašovalo v tak hojném počtu a ještě ke všemu v uvozovkách, má ve své obojakosti opodstatnění. Ačkoliv obě hlavní postavy jsou svým způsobem dosti „cáklí“, promiňte mi ten výraz, nelze je jednoduše nazvat blázny. Jejich malé úchylky nejsou dalek od úchylek většiny z nás. Ale jen málokdo se k tomu dokáže přiznat. Zde se jeví jen hodně nafoukle. Je to tím, že jsou stále na pořadu dne. Chci říci, že si jich tvůrce všímá hojně a vlastně je na nich postaven i příběh. Jak jsem podotknul, daří se mu toto výborně. Nejenom že okamžiky příběhu nenudí, ale umí pěkně zatáhnout do děje. Pomáhá tomu i samotná animace. Skutečnost, že animace je spíše spojována s rodinnou zábavou zde nutí k neustále pozornost, jelikož vidět opilou matku s cigaretou v ústech, není zase tak běžný jev. Postavy namluvili herci P. S. Hoffman, Toni Collettová, Eric Bana a další. Jejich hlasy působí příjemně s tím, že P. S. Hoffman svým hlasem doprovází celý příběh, jelikož jeho postava divákům pořád neustále něco vysvětluje. Je to okamžik, který se buďto líbí anebo naopak. Někteří diváci by ocenili, kdyby tolik nemluvil (důvod likvidace atmosféry), někteří – k těm patřím já, tedy aspoň co se tohoto snímku týče – naopak doprovodný monolog uvítají. To je věc názoru. Snímek režiséra Adama Elliota dokázal došplhat na skvělé čtyři hvězdy.

Námezdní síla režiséra Alana Bridgese trpí některými klasickými neduhy filmového počinu. Tyto neduhy se netýkají výkonů herců, zvládnutí námětu či scénáře. V tomto případě chybě připisuji neudržení zvoleného tempa a neschopnosti vytěžení z nastolené atmosféry co nejvíce. Od počátku příběhu totiž atmosféra, kterou vytvářejí výkony Roberta Shawa a Sarah Milesové je vlastně to nejsilnější, co se dá na snímku vidět, lépe řečeno cítit. Robert Shaw představuje člověka, který vlastní malou autodopravu a nechává se najímat k různým úkonům s automobilovou dopravou spojenou. Není tedy nic zvláštního, že je najímám zástupci vyšší střední třídy v úlohách pomocných, přepravních, anebo jako v tomto případě, i jako v úloze osobního řidiče. Sarah Milesová si ho právě jako řidiče a příležitostného pomocníka najme. Po dobu sledování odvíjeného příběhu můžeme být svědky jejich prohlubujícího se vztahu, který na většině úrovní přerůstá v lásku. Avšak v lásku, poněkud nešťastnou jelikož Milesová ví moc dobře kde je její místo. i když ne možná její srdce, tak určitě její mysl ví kam patří a s kým by se na veřejnosti měla stýkat. Na rozdíl od Shawa. Budování charakterů obou osob je na potěšitelné úrovni. Více a více chápeme jejich pohnutky a následné činy. Pomáhají tomu i perfektní výkony obou herců. Robert Shaw se ukázal v dobré formě a jej přesvědčivý a uvěřitelný. Sarah Milesová je na tom obdobně. Její rozervaná duše plna emocí a myšlenek je dobře čitelná. Příběh pokračuje a dramaticky graduje. Film přináší dost zajímavých okamžiků, některé nesou i stopy zlověstnosti či tajemnosti. Lze najít i skryté černé myšlenky lidské duše, i když jen v náznacích. Právě tyto okamžiky jsou silné a věrohodné. Tvůrci jak jsem zmínil dokázali dobře nastínit celou tu dramatičnost, kterou nevyrovnaný vztah dvou lidí umí v životě připravit. Zde však klady neúprosně končí. Děj vrcholí k melodramatickému konci. Právě v tomto okamžiku dochází ke kvalitativnímu zlomu. Samotný život a jeho aktéři umí připravit spousty nepředložených a nenaplánovaných situací. To je v pořádku. Ta, ke které zde dochází, logicky vytváří následné reakce všech zúčastněných. Ale ačkoliv reakce Shawa může působiti srozumitelně, mě poněkud rozladila. Ta reakce, v běžném životě je často vídána a dá se možná říci i více akceptována, ale v tomto filmovém příběhu, na mě působila spíše nepříjemně; přinesla rozčarování neřku-li zklamání. Celá ta úspěšně budovaná nálada padla za oběť právě Robertově reakci. Tudíž nejde o reakci samotnou, ale v symbióze, kterou měla s vlastním příběhem vytvořit. Nechci tím říci, že vlastní chování hlavního představitele přináší nějaké špatné či nenormální dojmy. Chci vyzdvihnout emoční okamžik a jeho výsledný efekt na mou filmovou duši. Musím s nelibostí podotknout, že tento efekt nezapůsobil zrovna nejlépe. Z celého dramatu udělal více frašku než důstojné ukončení vážného tématu. Přiznávám, že můj úsudek je více než méně subjektivní a že spousty diváků s tímto nemusí souhlasit. Ale to nic nemění na tom, že tímto snímek utrpěl a přišel o vyšší hodnocení. Tudíž uděluji průměrné tři hvězdy.

Freska Magnolia si hraje svým pojetím na něco, čeho v mých očích podotýkám, nedokáže ve finále dosáhnout. Nevyvracím jistou originálnost vyprávění. I když jsem nucen poznamenat, že jsem se neubránil jistému pocitu plagiátorství z filmu Pulp Fiction. Ani ne tak vykrádáním příběhu, ale spíš způsobem tvorby a vytvářením atmosféry. Tohoto pocitu jsem se nedokázal zbavit po celou dobu sledování. Což mně potrápilo a ve výsledku to zapříčinilo nižší hodnocení. (Uznávám, že je to čistě můj soukromý pocit a nelze ho začlenit do objektivity). Ke kladům přihazuji velice dobré herecké výkony všech zúčastněných, zejména Toma Cruise a Williama H. Macyho. Ale ani ostatní nezaháleli a je vidět, že se jim pod taktovkou režiséra Paula Thomase Andersona, dostalo řádného vybičování se k vyšším výkonům. Dále ke kladům přihodím velmi dobrou ruční kameru, která lidem na plátně leze doslova do obličeje, provází je vhodnými pohledy úhlů při jejich konání a vůbec je s ní pracováno dobře a vynalézavě. Začátek filmu nastolil výborné tempo vyprávění, které ale posléze ztrácí na výkonnosti. Počalo mě unavovat, místy nudit. Film se rozpadá do přílišné fragmentace událostí, které samy o sobě fungují skvěle; v ubíhajícím ději však již tuto svou symbiózu nedokážou udržet. Snímku nesvědčí příliš mnoho náhod na jednom místě. Je mě jasné, že tento okamžik je právě Gró tohoto filmu, ale na mě nedokázal dostatečně zapůsobit. Tudíž je nasnadě, že po nějaké hodině a půl jsem již marně pátral po smyslu příběhu a začínalo mi být zcela jedno kam se osudy postav budou ubírat. Tento subjektivní pohled na věc, ale nic nemění na tom, že bych snímek nedoporučil. I přes jeho úctihodnou délku, musím přiznat, že je to vcelku originální počin, ve kterém si spousty diváků najdou to své. Magnolia patří bezesporu do novátorského pojetí kinematografie a za to ji patří jenom a jenom díky. Celý film je podmazán velmi dobře volenou doprovodnou hudbou, která umí podržet atmosféru. Pro mě ale Magnolia dokázala vykřesat tři průměrné hvězdy.

Dvouhodinový příběh obsahuje poněkud „utahané“ tempo, které nedokáže rozhýbat ani těch několik akčnějších scén. Nic proti němu. Děj obsahuje určitou míru atmosféry i napětí. Největším aspektem přispívajícím ke kvalitě je celková vážnost jak tématu, tak pozice vyprávění. To je myslím největší klad, který lze ve snímku najít, hned po docela solidním výkonu samotného Delona. Děj je předkládán logicky, postavy v něm nepřekypují přehnanou srdnatostí a hrdinstvím. Je pravdou, že ke konci příběhu přeci jen poněkud vítězí smysl pro morálku a chuť něco s tím politickým neduhem udělat, (tudíž jsem byl svědkem klasického rozuzlení zápletky – dobro vítězí nad zlem, tedy aspoň částečně) ale pořád v mezích normálnosti a a byl jsem ušetřen přílišné teatrálností. Problémem celého tohoto počinu však je ta skutečnost, že po skončení filmu, obsah brzy vyprchá z mysli. Snímek nepřináší, žádné velké emoční okamžiky, žádné originální pohledy na politický thriller. Film je prostě průměrnou událostí, co se kinematografie týče, která dobře vyplní prázdnou chvíli před spaním. Průměrnost nedokáže překlenout ani celkem dobře zvolená doprovodná hudba, skládající se sice z nepříliš kvalitního motivu (je takřka nic neříkající a opakuje se stále dokola), ale je hraná saxofonem a ten prostě svým specifickým zvukem umí vytvořit dobrou filmovou náladu. K zajímavostem bych mohl říci pouze snad to, že úvodní dialog Dubaye s Maréchalem je natočen způsobem, ve kterém valnou část záběrů, není Dubayovi vidět do tváře. Vidíme pouze jeho siluetu proti svítající obloze. Vidím v tom jistou alegorii, která má ukázat, že život ve vrcholné politice se žije také dosti ve skrytu a s dvojí tváří. Snímek dostává ode mě průměrné tři hvězdy.

Snímek bratrů Wachovských Matrix Reloaded navazuje na čtyři roky (1999) starý film Matrix, který vzešel ze stejné dílny a stejných rukou režisérů. Hned úvodní scéna jasně dokázala mou pamět vrátit právě o čtyři roky zpět a jala se záludně slibovat, co vše mně snímek může nabídnout. Ukázala mi perfektně technicky zvládnutou honičku, souboj a následnou přestřelku, která se odehrála během pádu z výškové budovy na zem. Výskal jsem při ní nadšením. Výborně namixovaný prostorový zvuk celou scénu jen skvěle doplnil a pozdvihl na vyšší úroveň filmové reality. S postupujícím dějem toto mé nadšení nabylo bohužel střídavé tendence. Totiž střídavé směrem nahoru a směrem zase dolů co se kvality týče. Bratři pojali příběh trochu z jiného pohledu než svůj Part One. Svým způsobem toto pojetí chápu. Ono aby se dalo o něčem dalším točit, musí zákonitě vzniknout nějaký rozvoj původní myšlenky. Záleží pak již jen na samotném směru rozvinutí. Toto rozvinutí obsahuje hodně filozofický podtext vypravování. Pointa, která je načrtnutá v prvním díle, je zde viděna více duchovně a je vněm více používáno metafor a narážek. Samotný fakt, že je lidstvo v područí inteligentních strojů, že je pod jejich nadvládou se zde v druhém díle více rozvádí pomocí dialogů a monologů hlavních i vedlejších postav. Avšak jiným směrem než by se dalo očekávat. Kancléř podzemního města Sionu, ve kterém přežívají zbytky lidské rasy, sám tuto myšlenku v rozhovoru s Neem (Keanu Reeves) rozvíjí více než jen náhodně. Naráží zde na smysl toho, zda jsme vůbec ještě schopni veškeré stroje ze svého života vyškrtnout či nikoliv. Tohoto poselství se Bratři zachytili a je to vlastně to jediné co se zde snaží říci. (Dobrá, ještě zde máme obligátní řeči o svobodě a uvědomění si sebe atd.) To že z tohoto povídání tu a tam vznikají nějaké malé zápletky, že jedna osoba posílá hlavní hrdiny za nějakou jinou osobou a tím může vzniknout další kousek vyprávění, neznamená nic jiného, že se nám na plátně či obrazovce může předvést jen další trikový a akčně nabitý okamžik, které oba režiséři tak milují. Vůbec jim toto neberu. Matrix byl a je převratem a milníkem v kinematografii co se obrazového a trikové pojetí filmu týče. Stejně tak Matrix Reloaded přináší další a další nové okamžiky digitální technologie na stříbrném plátně i když musím smutně dodat, že nic originálního nepřinesly, pouze jen velmi dobře rozvinuly to, co již v roce 1999 bylo viděno. Zkrátka jinými slovy by se dalo říci, že tvůrci využili výhry, kterou dosáhli prvním dílem, svezli se na ní a vytvořili díl druhý, který tak trochu vaří z vody. Filozofické dialogy a zdlouhavé pasáže se tu střídají s akčními okamžiky plných triků a dobrých soubojů. Nic více nic méně. Budiž jim k dobru skutečnost, že se druhý díl točil v době, když už byl naplánovaný díl třetí (Matrix Revolution) a tudíž Matrix Reloaded byl pasován do takového delšího traileru, který má za úkol nás připravit na závěrečnou velkou bitvu o záchranu. Takto podobně je na tom druhý díl Pirátů z Karibiku, který taký není ničím jiným než přípravou na díl třetí kde se věci a myšlenky ukázané v díle předešlém, naplno rozvedou a ukončí. Co více říci? Matrix Reloaded je velmi dobrou akční sci-fi, která je vyrobena s precizností zaměřenou na trikovou detailnost filmování, technická stránka je tedy na vynikající úrovni; myšlenkově a příběhově již tolik ne. Má dobrý hudební doprovod, dobré herecké výkony ale zároveň mizernou teatrálnost v některých dialozích. Hodnocení tudíž vidím někde mezi třemi a čtyřmi hvězdami.