kautzkak

Věra Chytilová ve svém krátkometrážním studentském filmu Zelená ulice z roku 1959 zachycuje cestu těžkotonážního vlaku z Vršovic do Vyšehradu. Příběh poměrně banálního úkazu zachycující pravidelný provoz na kolejích může působit velice kýčovitým dojmem, právě toto vzezření však dodává snímku jeho genialitu. Hned na začátku filmu zaznamenáváme scénu, kde je přednostovi věnován poměrně dlouhý časový úsek, při kterém přichází přímo proti kameře a zdánlivě projde skrze ni. Tato akce nás velice přesvědčivě vtahuje do děje. Vzápětí se nám dostává pohledu na vlak ze čtyř různých úhlů, což na mě působí jako zdůraznění jeho důležitosti. V poslední scéně této série na diváka vlak přímo najíždí a posouvá tím děj ku předu.  V další části snímku je dán prostor dělníkům a jejich idylické sehranosti, která je patrná z jejich bezeslovné práce. Následuje rychlý sled scén s detaily vlaku, který se chystá vyjet na cestu. Rychlost a intenzita jednotlivých scén dodává na dramatičnosti a zveličuje danou skutečnost. Pohled kamery z úhlu vlaku střídající se s ciferníkem a jeho neskutečně rychle kmitající ručičkou opět zrychluje děj, který ovšem uklidní následný sled scén obsluhy vlaku, která působí až stoicky klidně.  Následující záběry obsluhy a krajiny na diváka působí velice harmonicky až bezstarostně.  Za nedlouho však přijde další krátké pozastavení nad ciferníkem a až komicky pohybující se ručičku, která jako by měla upozornit na následující zádrhel.  Po této zdánlivě dokonalé části přichází můj oblíbený moment filmu. Jsou zde skvěle využity nabízející se možnosti vlakového prostředí. Pohlížíme tu na vlak skrze kruhový otvor v návěstidle. V dalších scénách můžeme opět pozorovat kontrast ledově klidných pohledů obsluhy s rychlostí stroje. Následná scéna doslova zastavuje na malou chvíli čas, jako kdyby divákům názorně představovala živoucí paradox zenu. Až další scéna snímku ukazuje možná až komický kontrast pobíhajících lidí opravujících rozpojenou soupravu vlaku a její nechtěnou nehybnost. V jedné z posledních scén jeden ze strojvůdců vlaku pronese velice trefnou větu: „Josef, vono se to hlo!“ Tu následují milé pohledy obsluhy a vjezd vlaku do jeho vlastního dýmu. Celý film doplňuje voiceover Kopeckého, který je v dokonalém souznění jak s filmem tak s hudbou. Která dodává filmu vše potřebné a je skvěle zvolena do jednotlivých pasáží, jako kdyby byla úzce spjata s promluvami. Jak jsem na začátku již zmiňovala Věra Chytilová si dle mého názoru skvěle pohrála s kýčem, který díky jeho vědomému použití zde vlastně přetvořila na geniální filmový zážitek.