Obsahy(1)
Z Vršovic vyjíždí těžkotonážní vlak - 68 vozů, 140 náprav, 18 000 tun. Pro svou hmotnost nesmí být souprava nikde zastavena. Když se tak stane, řeší strojvedoucí Budač nelehký úkol - dostat vlak v pořádku na Vyšehrad. (oficiálny text distribútora)
Recenzie (12)
„Ty Josefe, ono se to hlo!“ No nevím, komu se co hnulo, a raději se potom ani nebudu dál pídit, nicméně jenom s drsnými pohledy „hlavního hrdiny“ si film nevystačí příliš dlouho. A vzhledem k tomu, že mi toho krom pár nechtěně vtipných situací ani víc nenabídl, též se nepředám, proto jen 2*. ()
Věra Chytilová stejně jako Tomáš Vorel byli nejlepší na samém začátku a pak už to šlo s každým dalším filmem totálně k šípku. Možná je to tím, že tuhle krátkou plochu ještě dokážou zvládat, možná tím že měli za sebou zkušené pedagogy a nebo tím že ještě nestihli upadnout do nejrůznějších režijních manýr a právě jen na samém počátku pečlivě ohledávají filmový a režijní terén... Někomu tenhle příběh může připadat banální, dokonce lze připustit, že banální je, ovšem zároveň má obrovskou sílu. Forma zde nevítězí nad obsahem ale je jeho nejbytostnější součástí! Celkový dojem: 75% ()
Viděl jsem díky synovi, který tohle dostal k rozboru. Mám pocit, že rok před tím Chytilová viděla Každý den v 19:00 a rozhodla se pro svou verzi pocty železničářům, v níž z nich buď chtěně, nebo nechtěně udělala spíše blbce. Včetně nějakého toho problému k řešení ten předchozí dokument v podstatě okopírovala. Jde o školní cvičení, tak to těžko hodnotit jako dokumentární film, je vidět, že si tady holka cvičila práci se světlem a stínem, pohled a protipohled, neobvyklé záběry kamery, střih atd. Jako cvičení tohoto stylu je to myslím velmi vymakané. Ale jako dokument skutečně netuším, proč tam železničáři minimálně jednou porušili předpisy a jestli u toho cukání s těžkým vozem fakt nikoho nenapadlo, že se to vyhákne? ()
Jasně, je to jen školní cvičení s minimem děje, ale je vidět, že Chytilová koukala na Vertova opravdu důkladně a jeho montážní princip pochopila skvěle. Kopeckého voiceover je tu vlastně úplně navíc. ()
Chytilová už zde dokazuje vyspělé filmové vidění - zajímavé úhly kamery a kompozice obrazu, zajímavá kombinace rychlého střihu a ruční kamery vytvářející v závěru docela obstojné napětí. Film je však založen na skutečně banální zápletce, trochu ho kazí až parodicky působící voiceover a i ono možné metaforické ztvárnění může být jen přívěškem ze strany diváka. Povedené školní cvičení, nic víc. ()
Asi každý začínající filmař, než nalezne svůj osobitý styl (v tom lepším případě, když se nedá na dráhu komerčního režiséra), dává ve svých prvotinách silně najevo, kdo ho vlastně „formoval“. A zde u Věry Chytilové to nejspíš byl Dziga Vertov. Dost tomu nasvědčují některé záběry kamery, které odpovídají svému žánru polohraného dokumentárního filmu – ať už například veškeré scény na pracující železničáře, tak i detaily připojování nákladního vlaku nebo tváře strojvedoucího. Poznat se to dá i z určitých střihů, především při odjezdu vlaku, kdy je vlastně celá scéna rázně rozdělena na několik částí stroboskopickým střihem typickým hlavně pro experimentální filmy. Po vzoru Vertova se zde Chytilová i snaží o vlastní kreativní nápady, jak danou scénu natočit – nejvíc je to vidět asi u scény, kdy vlak přijíždí k semaforu a přijíždějící vlak sledujeme skrze kulatou díru v něm. Objevuje se zde i dobrá práce se světlem a stínem, třeba když vlak jede po mostě, záběr se odehrává v kabině a jednoho člena posádky vlaku vidíme převážně jako siluetu. Celý snímek ale není vyloženě jen experimentem, nýbrž vypraví i určitý příběh. Ten je sám o sobě dost jednoduchý (a jak už z názvu vyplývá, jedná se především o road movie, která skončí na „zelené ulici“, tedy cestě lemované zelení a přírodou), ovšem Chytilová se ho taktéž snažila podat kreativnějším způsobem. Znát je to už jen z úvodní scény, kdy po skončení titulků strojvedoucí Budač jako by vchází do kamery a tím pádem i do děje. Jeho úkolem je převézt obzvlášť těžký náklad a pokud možno s ním kvůli jeho váze nikde nezastavovat. V jednom úseku ale zastavit musí, ať chce nebo ne a to samozřejmě způsobí komplikace v podobě přetržení šroubovky, která spojuje nákladní vozy s vozem hlavním. Problém pak začnou železničáři, kteří s ním také jedou, řešit, vše opraví a s nákladem mohou jet opět dál. O život nešlo, žádný nebezpečný náklad podle všeho taky nevezou, vlastně se ani „nic nestalo“. Chytilová ale tuhle drobnou situaci podala způsobem, kdy se z banálního stává značně napínavé, což umocňuje především dramatickou hudbou, díky které celá zápletka dostává nový rozměr. Umocňovat se ji snaží i použitím voiceoverů, ve kterých postavy vyvstávající problém komentují vážněji, než by se mohlo na první pohled zdát. Obzvlášť také vynikne nepříjemný zvuk přetržení šroubovky, který je v danou chvíli mnohem silnější, že přehluší i hudbu a vše ostatní. I práce se zvukem je zde důležitá a i když je v této scéně nejstěžejnější, v následujících vteřinách můžeme slyšet tiché hučení vlaku, které jen posiluje a znamenitě buduje celkovou atmosféru snímku. Jedná se tedy o dílo plné promyšlených detailů, na práci s nimiž celé dílo stojí a padá. I výkony neherců, v rolích drsně se tvářících železničářů s neměnnými výrazy do celkového ladění snímku prostě patří a navíc se v nich dá hledat i pečlivě skrytá drobná satira na tehdejší budovatelské filmy plné odvážných dělníků, kteří se při své práci ničeho nezalekli a řešení jakéhokoli problému pro ně byla hračka. Je samozřejmě poněkud sporné, jestli se v Zelené ulici toto ukrývá. Dá se to vyvodit spíše z toho, že v pozdějších letech se filmy Chytilové znelíbily tehdejšímu komunistickému režimu a i ona sama s ním nikdy nespolupracovala. Navíc se tento drobný žert podařilo do snímku ukrýt tak dobře, že i tehdejší vláda by jej stěží vůbec objevila. Ať je to jakkoli, Chytilová si zde především vyzkoušela všechny důležité filmařské a kameramanské techniky a o to tu šlo především. Silné 3* () (menej) (viac)
Zelená ulice, studentské cvičení Věry Chytilové, víceméně ničím nepřekračuje svou dobu, ty dané a zadávané politicko-společenské potřeby. Z hlediska technické stránky věci sice lze pronášet pochvalné poznámky, avšak z hlediska obsahu svým záměrem i účinkem zapadá do budovatelského nadšení filmových týdeníků tehdejší doby. Jedinou výjimkou je rozvernější nálada vloženého komentáře Miloše Kopeckého a rovněž jistá zlomyslnost v akci, byť ani ta není na překážku týdeníkovému vyznění. ()
kamera: Vladimír Tůma ()
Zpocené tváře železničářů, osmnáct tisíc tun na trati a do toho epická hudba Honeggerovy Druhé symfonie. Bylo to trochu směšné, ale vlastně i napínavé, s řadou pěkných záběrů (lfš 2020). ()
Věra Chytilová ve svém krátkometrážním studentském filmu Zelená ulice z roku 1959 zachycuje cestu těžkotonážního vlaku z Vršovic do Vyšehradu. Příběh poměrně banálního úkazu zachycující pravidelný provoz na kolejích může působit velice kýčovitým dojmem, právě toto vzezření však dodává snímku jeho genialitu. Hned na začátku filmu zaznamenáváme scénu, kde je přednostovi věnován poměrně dlouhý časový úsek, při kterém přichází přímo proti kameře a zdánlivě projde skrze ni. Tato akce nás velice přesvědčivě vtahuje do děje. Vzápětí se nám dostává pohledu na vlak ze čtyř různých úhlů, což na mě působí jako zdůraznění jeho důležitosti. V poslední scéně této série na diváka vlak přímo najíždí a posouvá tím děj ku předu. V další části snímku je dán prostor dělníkům a jejich idylické sehranosti, která je patrná z jejich bezeslovné práce. Následuje rychlý sled scén s detaily vlaku, který se chystá vyjet na cestu. Rychlost a intenzita jednotlivých scén dodává na dramatičnosti a zveličuje danou skutečnost. Pohled kamery z úhlu vlaku střídající se s ciferníkem a jeho neskutečně rychle kmitající ručičkou opět zrychluje děj, který ovšem uklidní následný sled scén obsluhy vlaku, která působí až stoicky klidně. Následující záběry obsluhy a krajiny na diváka působí velice harmonicky až bezstarostně. Za nedlouho však přijde další krátké pozastavení nad ciferníkem a až komicky pohybující se ručičku, která jako by měla upozornit na následující zádrhel. Po této zdánlivě dokonalé části přichází můj oblíbený moment filmu. Jsou zde skvěle využity nabízející se možnosti vlakového prostředí. Pohlížíme tu na vlak skrze kruhový otvor v návěstidle. V dalších scénách můžeme opět pozorovat kontrast ledově klidných pohledů obsluhy s rychlostí stroje. Následná scéna doslova zastavuje na malou chvíli čas, jako kdyby divákům názorně představovala živoucí paradox zenu. Až další scéna snímku ukazuje možná až komický kontrast pobíhajících lidí opravujících rozpojenou soupravu vlaku a její nechtěnou nehybnost. V jedné z posledních scén jeden ze strojvůdců vlaku pronese velice trefnou větu: „Josef, vono se to hlo!“ Tu následují milé pohledy obsluhy a vjezd vlaku do jeho vlastního dýmu. Celý film doplňuje voiceover Kopeckého, který je v dokonalém souznění jak s filmem tak s hudbou. Která dodává filmu vše potřebné a je skvěle zvolena do jednotlivých pasáží, jako kdyby byla úzce spjata s promluvami. Jak jsem na začátku již zmiňovala Věra Chytilová si dle mého názoru skvěle pohrála s kýčem, který díky jeho vědomému použití zde vlastně přetvořila na geniální filmový zážitek. ()
Věře Chytilové se ne nadarmo říká první dáma české kinematografie, i ona ovšem musela někde začít. Jedním z jejich prvních filmů se stal i studentský dokumentární film s názvem Zelená ulice, který vznikl v roce 1959, v této době byla Věra Chytilová studentkou druhého ročníku katedry režie na FAMU. Tento krátkometrážní téměř 9-minutový dokumentární snímek poté pojednává o cestě těžkotonážního vlaku z Vršovic do Vyšehradu, i u poměrně jednoduchého příběhu zachycující pravidelný provoz na kolejích se ovšem dají zpozorovat zajímavé věci. Na celé Zelené ulici vynikají především obrazové kompozice kameramana Vladimíra Tůmy. Už na samotném počátku při příjezdu vlaku je kamera těsně vedle kolejí, příjezd vlaku díky tomu dokáže působit dojmem, že se vlak jakoby řítil přímo na diváka. Vlak opouštějící záběr za sebou ponechává páru, po jejímž zmizení se vstříc kameře míří strojvedoucí, kamera ho poté zachycuje téměř do momentu, který opět vyvolává pocit, že strojvedoucí míří napřímo k divákovi. Dost možná tak lze na samotném počátku zpozorovat rovnou dvě snahy o optické klamy – vlak a průvodčí. Následně lze zpozorovat celkový prostor vlakového nádraží, který vyvolává pocit nearanžovanosti/autenticity. Setkání dvou strojvůdců poté vyvolává pocit, že jde o sehrané kolegy, následně ostatně dojde k pozdravu dalších dvou kolegů, kteří se oslovují křestními jmény. Dochází k dalšímu zajímavému nápadu z oblasti kamerové stránky filmu, tentokrát se kamera nachází na samotných kolejích a sleduje jeden z odjíždějících vozů. V tento moment definitivně začíná vynikat rychlý střih, kdy se odjezdy vozů zachycují z různých úhlů, i tentokrát dochází k optickému klamu, kdy vagon míří přímo vstříc kameře, tentokrát až tolik, že se kamera zatmí. Střih následně chytře přestřihne na muže, který zapaluje oheň. Výraznější se rázem při snaze o zachycení práce stává ruční kamera. Ta se snaží o pochod s jedním z pracovníků železnice. Následně ve filmu dochází k další kreativní kompozici, která se tentokrát prostorově ohýbá. Při kontrole kol vagónu se poté kamera nachází na zhruba stejném místě jako vrchol kol z vagónu. V momentě, kdy má pomalu dojít k odjezdu vlaku, kamera zblízka zaznamenává obličej strojvedoucího. Dochází ke střihu, zatáhnutí páky a pak opět rychlému střihu, který pomalu ukazuje, jak se pomalu vlak vydává na cestu. Kola se rozjíždějí, vagóny se roztahují, strojvedoucí kontroluje a vlak se definitivně vydává z Vršovic na cestu do Vyšehradu. Kamera v tento moment zabírá nejdříve koleje, následně odjíždějící vozy a nápravy. Následně kamera využívá uhel pohledu, konkrétně uhel pohledu z řídící kabiny vlaku a sleduje tak jízdu vlaku po kolejích, v závěru v tomto záběru dochází i k mírnému naklonění. Rychlý střih poté sází na ukázku toho, co se nachází v okolí kolejí, jak vše probíhá v hlavní kabině, samotné koleje i přitápění uhlí do kamen. Kamera poté používá i pohled z druhého konce vlaku, ústřední snahou přitom nejspíš zůstává ukázání toho, jak kolosální to vlak se vydal na cestu. Kamera poté zabírá i průběžnou změnu okolí, zvolená hudba Arthura Honeggera přitom dokáže vyvolat pocit, že film jakoby sledoval velkolepou zápletku. V hlavní kabině dochází k záběru, který pracuje se stínem, následně, krom zaměření se na členy posádky, dochází i k pohledu na kolonu vlaku z přední strany vlaku. Montáž poté ukazuje, jak posádka postupně dál koná svou práci, lokality se přitom mění. Výrazně upoutá záběr na „vlakový samafor“, v jehož kruhovém středu právě míří vlak kupředu. Při další střihové montáži, kdy se snaží vlak po krátké pauze opět vyjet jsou primem opět především obličejové emoce strojvedoucího, především ovšem jednotlivé části vlaku při snaze o jeho opětovné rozjetí. Při vynuceném zastavení vlaku a především při přetrhnutí spojnice mezi dvěma vozy je následně využito mluvené slovo, snadno rozpoznatelný Miloš Kopecký tak sice není na natáčení přítomen, jeho hlas je ovšem dodatečně přidán. Nakonec dochází k spravení nápravy, další střihové montáži a nakonec i na záběr z vrchu, který zaměřuje vlak řítící se vpřed skrze krajinu. Právě tímto záběrem končí snímek Zelená ulice. Jaké úmysly vlastně stali za vznikem Zelené ulice? Velmi snadné je označit Zelenou ulici za dokument, který se snaží o zachycení práce/činnosti. Očividně se snaží uvést diváka do každodenního života strojvedoucího a jeho kolegů, stejně tak se víceméně „banální příběh“ snaží tvůrci převést do snahy o dobrodružnou podívanou, což se i díky samotnému hudebnímu doprovodu daří. Lze přitom Zelenou ulici vnímat jako propagandistický dokument? Do jisté míry by tak Zelenou ulici šlo rozhodně brát, stěžejní je ovšem fakt, že tehdejšímu Československu by Zelená ulice dvakrát nejlepší reklamu neudělala. I především díky tomu, že film jasně zobrazuje selhání, kdy se vlak, který nemá být zastaven, zastaví. K propagandistickému filmu, který by se vše snažil předvést v tom nejlepším světle, Zelené ulici v tomto ohledu přeci jen něco chybí. Přeci jen se dá ovšem tak nějak odhadnout, že ústředním motivem k vytvoření Zelené ulice byla právě snaha o to přiblížit život průměrných železničářů širšímu publiku. Z dnešního pohledu možná přeci jen tak trochu úsměvná podívaná, z formálního hlediska je ovšem velmi povedená, především díky kreativním kamerovým kompozicím a úhlům i montážnímu střihu. Z hlediska snahy o dokumentární film, který zachycuje denní činnost, Zelená ulice svůj účel splňuje dostatečně...... () (menej) (viac)