OughJay

Než mě někdo obviní, že Batmana možná trochu protěžuju, tak bych chtěl jen podotknout, že je to pravděpodobně pravda. V top 10 za rok 2022 si ale podle mě místo tak jako tak zaslouží. Nolanova trilogie nasadila laťku proklatě vysoko a např. nedavná Justice League se jí ani nepřiblížila (a fanoušek Batflacka se ze mě taky úplně nestal). To se o osobitym zpracování Matta Reevese říct rozhodně nedá. Jakoby se ani nejednalo o film podle komiksu, ale o plnohodnotnou noir detektivku v prostředí zkorumpovanýho a krysama prolezlýho Gothamu s atmosférou New Yorku 80. let. A ta kamera...! The Riddler: "What is the price for your blind eye?"

Nebudu lhát, Mavericka jsem měl v žebříčku top filmů za rok 2022 dlouho na prvnim místě. V době, kdy každej druhej akční film spolíhá na CGI, totiž Maverick spolíhá... na Toma Cruise. A taky na kopec nostalgie a testosteronu. No a ono to funguje, stíhačky na velkym plátně byly ten rok jednoznačně nejsilnější kinozážitek. Myslim si ale, že sedačky se budete křečovitě držet i při koukání na TV. Abyste se ale neochudili o tu nostalgii, doporučuju si nejdřív pustit původní Top Gun. Maverick je pak okamžitej guilty pleasure. Maverick: "Where am I?" Boy: "Earth?"

Martin McDonagh už má na pažbě zářezy jako V Bruggách nebo Tři billboardy kousek za Ebbingem, tady ale podle mě vystoupal na svůj zatim pomyslnej vrchol. Zápletka je až bizarně jednoduchá: rok 1923, na ostrově západně od Irska sledujeme dva dlouholetý kamarády, načež se jeden s tim druhym přestane bavit. Z ničeho nic, bez zjevnýho důvodu. Ani se nenadějete a jsou z toho uříznutý prsty, zapálený domy... Hlavním motivem filmu je ale možná trochu skrytě irská občanská válka. Ta se odehrává jakoby na pozadí, daleko na pevnině, odkud jen občas zaslechnete palbu z kanonů. Ve skutečnosti ji ale máte celou dobu před očima, protože vám její absurditu McDonagh alegoricky servíruje právě jako tragikomickou životní situaci dvou přízemních vesničanů. Masterpiece. Pádraic: "I am not putting me donkey outside when I'm sad, okay?"

Cameron posouvá hranice CGI a za to jsem rád, i když koupat se v digitálním oceánu tři hodiny už si nezadá s hraním videoher. Trochu to působí, že se tentokrát James nechal svojí láskou k hlubinám možná až moc unýst a střihačům jako kdyby držel pistoli u hlavy. Co se taky opomenout nedá, je neuvěřitelně kulhající scénář. Tak kulhající, že nestačí jedna, dvě berličky - ten film chodí o berlích od začátku do konce. Kdybych měl jmenovat všechny boží zásahy, který hlavní hrdiny vyvedly z průseru, byl by to patrně můj nejdelší komentář na CSFD. A to nemluvim o chabejch motivacích, cringe dialozích a hlavně - tvořili to přes deset let a přišli se storyline, která je prakticky copy-paste prvního dílu? A všechno nasvědčuje tomu, že trojka bude to samý? Out-rage-ous. Spider: "Bro. That was insane, cuz."

Denis Villeneuve už v Blade Runnerovi, v Arrival, v Sicariu i v Prisoners ukázal, že dokáže prakticky z každý story udělat naprosto pohlcující zážitek, a to nejen vizuálně. Mně osobně vyhovuje i to pomalejší tempo a delší stopáž - člověk má dost prostoru se seznámit s postavama, s prostředím a případný nedokonalosti nejsou každejch pět minut maskovaný šokujícíma akčníma sekvencema (mrk mrk na Marvel). Někdo to teda může označit za nudu, ale já měl konečně po dlouhý době pocit, že jsem koukal na film, kde si dal někdo fakt sakra záležet na každym detailu. Proč teda tak - relativně - nízký hodnocení? Knížky Franka Herberta, který byly předlohou, byly napsaný v 70. letech. Co se týče sci-fi, byly za tu dobu podle mě už dávno překonaný např. Star Wars, Star Trekem (tím dokonce už v době svýho vzniku) a nebál bych se říct, že snad i Hvězdnou bránou. Jednoduše nemám pocit, že by Duna do sci-fi světa přinesla jakýkoliv nový a obohacující myšlenky. V podstatě jde o zápletku, kterou už jsme viděli na sto způsobů jinde. Řemeslně precizní zpracování tak u mě úplně neospravedlňuje potřebu tuhle story zfilmovat, byť mě nijak neuráží. Ale to je asi tak všechno, co proti Duně můžu mít. I díky slavný knižní předloze se to divákům prodat podařilo, tržby přišly a pokračování už je na cestě. A i na něj do toho kina rád zajdu. Paul Atreides: "I guess I'm not in the mood today." Gurney Halleck: "Mood? What's mood to do with it? You fight when the necessity arises, no matter the mood. Now fight!"

Pokud jste od Roberta Eggerse viděli v roce 2015 The VVitch, kde pracoval např. i se starou angličtinou, možná chápete, že ani Maják nebude úplně všední film pro večerní program na TV Nova. Tentokrát ještě všechny artový vjemy obohatil o v dnešní době nezvyklej poměr stran 4:3 a černobílej obraz. Je to zároveň přesně ten typ filmu, kterej bude na ČSFD sbírat buď hodně dobrý, nebo naopak hodně špatný hodnocení. Ostatně současnejch 73 %, což je nějakej váženej průměr, zrovna nenapovídá tomu, že by se mělo jednat o bůhvíjakou pecku, aye? Dějově je to poměrně chudý, víceméně se tam dokola umejvá podlaha, čistí fresnelova čočka, doplňuje olej, přikládá uhlí, vyprazdňuje latrína, večeří, chlastá, prdí a zpívá. Do toho se ale taky docela dost halucinuje. Mořský panny, mrtvoly, Poseidon... A u toho furt hučí ta šílená mlhová siréna. Stejně jako je tady člověk uvězněnej v tom čtverci (protože už je pěknejch pár let zvyklej na krásnejch 16:9), jsou dva majáčníci na několik tejdnů uvězněný na ostrově, kde to žije nanejvýš hejnem racků. Scenérie je tak prostá, že to chvílema vypadá, jako byste sledovali spíš divadelní hru. Kamera vás navíc bere někdy až nepohodlně blízko. A co Dafoe s Pattinsonem? Můžu s klidnym srdcem říct, že Edward Cullen z Twilight je pryč. Oba tu zahráli nejnámořničtější námořníky, co jsem kdy viděl, ačkoliv vlastně vůbec nehráli námořníky. Dejte si to a garantuju vám, že některý scény nebo monology nedostanete z hlavy. Během toho, co tohle píšu, navíc poslouchám námořnickej playlist a přemejšlim, že si naleju plecháček terpentýnu a vydám se do světa hledat malou mořskou vílu. Ephraim Winslow: "If I had a steak... I'd fuck it." Thomas Wake: "You don't like me cookin'?" "...Yer fond of me lobster aint' ye? I seen it - yer fond of me lobster! Say it! Say it. Say it!"

Yesterday je takovou zajímavou paralelou sobě sama. Kluk z Londýna tu v jakýmsi alternativním vesmíru parazituje na písničkách Beatles, který si zázračně pamatuje jen on, a sláva mu tak padá do hrsti zásluhou někoho jinýho. V Universalu prostě koukli vedle k Foxům na výsledky Bohemian Rhapsody, k Warnerům na Star is Born, protočily se jim panenky, a tak si řekli, proč nedat tyhle dva filmy dohromady. Místo Queenů se rozhodli zneuctít brouky a slavnym současníkem tu není Gaga, ale Ed Sheeran hrající sám sebe. Jeho hvězda ve filmu klesá, zatímco hlavní hrdina zažívá boom. Povědomý? Výsledkem je nicméně klasická tuctová romantika, na kterou se sice docela příjemně kouká, ale která vám v každym záběru se Sheeranem a každym akordu Beatles, co tu zazní, připomíná, že tady šlo v první řadě o prachy. Pachuť je to fakt velká a mrzí mě, že u toho byl zrovna Danny Boyle. Po zbytečnym sequelu k Trainspottingu už v mejch očích nemá daleko k titulu komerční prostitutky, čímž by směle konkuroval Timu Burtonovi. Debra Hammer (manager): "I know nothing about his life because he's a product to me."

Dobře jsem tušil, proč s timhle arktickym survivalem úplně nespěchat. Vždyť za posledních pár let se s nima roztrh pytel, tak s čím objevným by zrovna tenhle musel přijít, aby vyčníval z celý tý řady 127 hodin, Everestů, Útěků ze Sibiře, Hor mezi námi apod.? Režisér Joe Penna nejspíš poctivě nakoukal pár sérií Beara Gryllse a myslel si, že naservíruje podobnou one man show i na velkym plátně. Na tichou samotu rozlehlejch arktickejch plání ale ani přesvědčivej Mads Mikkelsen nestačil. Úplně totiž pohltila veškerou akci, napětí i jakejkoliv adrenalin. Možná to byl Pennův záměr - pak si ale zřejmě neuvědomil, že spíš než s tematicky podobnejma filmama si bude konkurovat s fotografickejma galeriema ledovců nebo podzimní vycházkou se psem. Obojí je asi tak stejný vzrůšo. Overgård: "They'll be here tomorrow. Or the day after tomorrow. Don't worry."

And Oscar goes to... Vůbec není o čem, ladies and gentlemen. Joaquin Phoenix předved, řek bych, dokonalou psychologickou sondu do nitra duševně nemocnýho člověka - až to ve mě vzbuzuje obavy, jestli neni duševně nemocnej i on sám... Ledgerova Jokera v Temnym rytíři často označuju za nejlepší individuální hereckej výkon, co jsem kdy viděl. Do teď. V oblibě u mě sice asi první zůstane - měl větší drajv a typologicky měl blíž k takovýmu až vypočítavýmu anarchismu - ale Phoenix v tomhle originu, to prostě nepochopíte... Osobně mě navíc Joker znova přesvědčil o tom, že má DC daleko zajímavější charaktery než Marvel. Když jim pak někdo věnuje podobnou péči, jako Christopher Nolan nebo teď Todd Phillips, odsouvá to Avengers do kategorie pohádek pro děti. Navíc mi přijde, že právě autorský ztvárnění jsou pro DC cesta, ne tvorba překombinovanýho vesmíru po vzoru konkurence. Jediná výtka tak směřuje k časový ose, kdy se tu cca čtyřicetiletej Joker setkává se zhruba patnáctiletym Brucem. Jde mi trochu proti srsti, že by měl pak Batman proti sobě šedesátiletýho šílenýho starce. Vytrženej z kontextu je to ale zcela určitě jeden z nejlepších filmů podle komiksu ever. Social Worker: "Is something funny?" Arthur Fleck: "I just thought of a funny joke!" Social Worker: "Do you mind telling it?" Arthur Fleck: "...You wouldn't get it."

Že za rok 2018 ještě něco silou příběhu předčí Bohemian Rhapsody a kvalitativně zamíří do tý nejvyšší filmový ligy, jsem fakt nečekal. Luxusní retro roadtripovka se 60's soundtrackem a laskavym humorem v člověku vzbudí vzpomínky na Forresta Gumpa mixnutýho s Untouchables a My Fair Lady. Jen tu nekulturního burana na cestě po rasistickym americkym jihu zkulturňuje černoch, kterej by v etiketě strčil do kapsy i Ladislava Špačka. Samozřejmě ale dojde i na situace, který vyřeší jen zákon silnějšího, a tak se ve výsledku musej tihle dva chtě nechtě spolehnout jeden na druhýho. Lepší duo se na scéně vážně dlouho nesešlo. Viggo Mortensen osvěžil svůj přízvuk z Východních příslibů a s charismatickym Mahershalou Alim naprosto oprávněně atakujou letošní Oscary. Předat co nejširšímu publiku nějaký morální standardy a zbořit stereotypy už se snažilo hodně filmů, jen málo jich ale bylo tak fantasticky a vtipně napsanejch a ještě míň tak skvěle zahranejch. V Zelený knize se to sešlo všechno najednou a navrch se člověku dostává i lekce z hudební historie (Don Shirley následně zavítal i na moje Spotify). Za mě nakonec film roku. Tony Lip: "I don't lie! Ever! I'm just good at talkin' people into... y'know, doin' things they don't wanna do... By bullshittin' 'em." Dr. Don Shirley: "And you're proud of that?" Tony Lip: "Well, it got me this job."