ElErdos

Cítím, Tedy Jsem (80%) Každý chce být slyšen, nikdo nechce poslouchat. Vyjadřovat emoce je pro člověka stejně důležité jako kontakt s člověkem druhým – ostatně právě toto vyjadřování bývá častým předmětem onoho kontaktu. Naprosto rozdílná situace však nastává ve chvíli, kdy se s námi emoce  snaží komunikovat umělec. Mluvíme pak o osobních snímcích, osobních zpovědích či osobních dílech. V takovém případě recipientu jako obyčejně nestačí slyšet větu „Dneska je mi fakt nanic.“ Naopak, předně je třeba jedno – cítit – naladit se na vlnu myšlenek a pocitů autora – a je úkolem autora samého, aby recipientovi takovou příležitost poskytl. V tomto snímku nám takovou možnost poskytuje naprosto bravurní stránka zvuková v podání Dávida Procházky, která má na celkové atmosféře podíl snad nejvýznamnější. Mrazivá zvuková stopa pak doprovází desolátní vzezření světa, které se nese v duchu evropského artu. Co nám však v plném procítění pocitů autora (vypsaných na stránce filmu) brání, je stopáž. Ve chvíli, kdy nás atmosféra počíná plně pohlcovat, zjevují se před naším zrakem  jména jednotlivců, kteří se na jejím vzniku podíleli. Jedná se však o první snímek ze série Vnitřních Definic – pevně tak věřím, že se nám společně s jejím dokončením naskytne mimo jiné i možnost tuřit po boku jejího autora. (Film je možné zhlédnout zde.)

Mánie v Oku Obdivovatele (70%) Izolace a paranoia; slova, která k sobě mají stejně blízko jako vrah k oběti – kde se vyskytne jedno, tam brzy i to druhé. A tato prvotina, vzkvétající z rukou očividně velmi zručné režisérky, tento vztah obratně prozkoumává. Až pozoruhodné, jak úzce jsem si snímek provázal s počinem z herní indie scény Day 178, kde se na podobném konceptu buduje veškerá atmosféra (tvrdil bych, že díky zvolené formě i snáze). A stejně jako ve výše zmíněném plodu kreativity, i zde se mistrně pracuje s minimálním rozpočtem, který ve filmu zdaleka není toliko zřejmý, ať už se jedná o jeho hereckou či vizuální stránku (ta místy dokáže více než zaujmout). Celkově film působil obdobně dystopickým nádechem, jako díla Yorgose Lanthimose. Avšak i přesto filmu v cestě za výraznou výjimečností brání poněkud suchá dějová linie bez hlubší emoce, která by závěru, k němuž se film neodvratně řítí, dodala řádnou hutnost, s níž by ladně zarazila emocionální hřeb hluboko do temene divákovy lebky (tato suchost, chcete-li chladnost, děje by se však dala uvažovat i v prospěch témat, kterými se film zabývá). Co však filmu jednoznačně neprospívá, je absence jakéhokoli náhledu do nebezpečného světa za zdmi věžáku paradoxně ještě nebezpečnějšího – zde hrůzu v neznámu opravdu nenalezneme. A přece se jedná o velmi zdařilý snímek, u nějž lze zpozorovat spoustu předností společně s nejedním alegorickým výkladem – pakliže se chcete dívat (a já rozhodně chci).

Bod Zklamání (15%) Trailer, který sliboval vizuálně pestrý film se zajímavou premisou. Zajisté nejeden filmový nadšenec zajásal: „Konečně se dočkáme originálního filmu, který do české kinematografie vdechne život!“ Jak hořké bylo jeho (mé) zklamání. V čem tkvělo? Prvně ve vizuální stránce, která z traileru působila průlomově (na české poměry, jak je zvykem hájit). Té se nám dostalo v zanedbatelné míře; snad všechny zajímavé záběry jsme viděli ve výše zmíněném traileru. Posléze následovaly bez mála dvě hodiny sterilní a šablonovité kamery, vytržené z rukou štábu Kriminálky Anděl. Následoval otřesný scénář a repliky postav. Absurdní chování a rozhodování oněch postav v zájmu posunu děje není třeba zmiňovat. Nemluvě o šokujícím zvratu, který šlo zahlédnout na míle daleko ihned po představení karikatury zlého korporátního majitele firmy™. Klišé střídá klišé. V neposlední řadě zde máme herecké výkony, které by se daly nejlépe shrnout apatickým vyštěknutím „Fuck!“ z úst hlavní postavy, při kterém mi nezbylo, než v kině obdobně vyštěknout smíchy. Revoluce v českém filmu se rozhodně nekonala a jediné, co měl film s uměním společného, bylo neustálé omílání skladby Clair de lune, kdykoli scénáristé uznali za vhodné. Brak a nic víc.

Svit Naděje (90%) Natočit vizuálně pohlcující snímek je pro mistry řemesla bezobtížný, automatizovaný úkon. Pro spoustu tvůrců již zaběhlých pak úkon dosažitelný. Avšak málokdy je tomu tak u tvůrců začínajících (a pokud ano, jedná se o obzvláště talentované jedince), což je přesně zdejší případ. Režisér s kameramanem před nás staví desítky nádherných kompozic a jako dítě vhozené do vody, nechávají nás v nich tonout; a my se dobrovolně chceme utopit.  A skutečně, vizuální stránka filmu je natolik poutavá, že poněkud plytká dějová linie nikterak nepřekáží v příjemné procházce melancholickým sadem, kterýmž tento snímek je.  Nezbude, než netrpělivě vyčkávat dalších autorových snímků, kde se, pevně věřím, dočkáme i zajímavé dějové stránky díla doplněné o hlubší umělecký podtext.