Recenzie (1)
Cítím, Tedy Jsem (80%) Každý chce být slyšen, nikdo nechce poslouchat. Vyjadřovat emoce je pro člověka stejně důležité jako kontakt s člověkem druhým – ostatně právě toto vyjadřování bývá častým předmětem onoho kontaktu. Naprosto rozdílná situace však nastává ve chvíli, kdy se s námi emoce snaží komunikovat umělec. Mluvíme pak o osobních snímcích, osobních zpovědích či osobních dílech. V takovém případě recipientu jako obyčejně nestačí slyšet větu „Dneska je mi fakt nanic.“ Naopak, předně je třeba jedno – cítit – naladit se na vlnu myšlenek a pocitů autora – a je úkolem autora samého, aby recipientovi takovou příležitost poskytl. V tomto snímku nám takovou možnost poskytuje naprosto bravurní stránka zvuková v podání Dávida Procházky, která má na celkové atmosféře podíl snad nejvýznamnější. Mrazivá zvuková stopa pak doprovází desolátní vzezření světa, které se nese v duchu evropského artu. Co nám však v plném procítění pocitů autora (vypsaných na stránce filmu) brání, je stopáž. Ve chvíli, kdy nás atmosféra počíná plně pohlcovat, zjevují se před naším zrakem jména jednotlivců, kteří se na jejím vzniku podíleli. Jedná se však o první snímek ze série Vnitřních Definic – pevně tak věřím, že se nám společně s jejím dokončením naskytne mimo jiné i možnost tuřit po boku jejího autora. (Film je možné zhlédnout zde.) ()
