myschenka

Musím říct, že příliš neholduju politicky zabarveným tématům, ale kvůli tomu jsem ten seriál hned po prvním dílu nehodila do koše. Co mě na něm však nadchlo, byl především výběr prostředí olomouckého jezuitského konviktu, který mě před deseti lety utvrdil v tom, že právě tady a ne jinde v republice chci studovat dějiny umění. To místo má obrovský genius loci, a ne náhodou je uměleckým centrem a sídlem uměnovědných kateder Univerzity Palackého. Proto pro mě byla velkým překvapením artová kamera, na kterou si tu moře lidí stěžovalo. Mně se opravdu moc líbila, právě proto, že byla JINÁ, a hlavně dala vyniknout i krásám konviktu, architektuře, detailům, i samotným postavám. A do toho skvělý hudební doprovod, místy úplné ticho či ponechání přirozených zvuků jednotlivých míst. Já mám prostě ráda nekonvenční věci.

Asi nikdy nepochopím, co má člověk z toho, když psychicky deptá někoho jiného. Nechápu, když se mezi sebou šikanují děti a už vůbec nerozumím tomu, když to vůči dítěti dělá dospělý. Jen to dokazuje, jak nízké sebevědomí dotyčný člověk musí mít, když si svoje ego honí na někom slabším, který se navíc sám pořádně nedokáže bránit. Liam James svoji roli Duncana zahrál opravdu přesvědčivě, stačilo se podívat na jeho shrbená ramena a chůzi, už jen z té se dá vyčíst věcí...introvert, outsider, co si nechá od všech líbit všechno, který si nevěří, moc nemluví a ani neví, co má sám se sebou dělat... Chápala jsem i ty jeho útěky pryč a pocit, že o něj nikdo nestojí. Ani jeho vlastní (i nevlastní) rodiče. Díky bohu za podobné bytosti, jako Owen. Nebudu teď psát o jeho bezprostředním humoru, který mě xkrát poslal do kolen, ale o tom, jak Duncanovi začal pomalu vlévat do žil krev, jak se čím dál víc začínal usmívat, a jak se mu začala rovnat záda a neskutečně mu vzrostlo sebevědomí... Moc pěkné letní koukání.

Podobné vhledy do lidské psýchy mám moc ráda. Na různých charakterech jde ukázat různá zákoutí mysli, strachy, vnitřní zranění a jizvy, emoce, to jak na nás působí okolní prostředí, výchova, jak často zabředáváme do stejných vzorců chování jako naši rodiče atd. Navíc tu jde hezky vidět to u mnoha lidí typické "Pane doktore, tak mi pomozte!" Jenže psychoterapeut je taky jen a pouze člověk, nemůže dělat rozhodnutí za někoho jiného, může ho jen nasměrovat, a pokud on sám má spoustu problémů a je vnitřně nevyrovnaný, poměrně zle se pak pomáhá z nesnází i ostatním... Moc se mi líbilo herecké obsazení, hlavně můj oblíbený Karel Roden a krásná Táňa Pauhofová a jsem hodně zvědavá na druhou sérii.

Jestli je něco, co opravdu nemám ráda, tak jsou to lidi, kteří dokážou ublížit zvířeti. Už jen to o nich samých něco vypovídá. Tenhle Kainův syn Nico (a to sám biblický Kain musel být proti němu svatý!) si to u mě pokazil hned od začátku. Ale je fakt, že jsem se i já nechala na chvíli ošálit a uvěřila jsem, že to všechno má vlastně nějaké reálné opodstatnění a že natolik nenávidí svého otce, že dokáže udělat cokoliv, aby mu ublížil. Ale za další chvíli mi zase začalo docházet, že takové věci člověk, který má v sobě aspoň trochu dobra, prostě neudělá. Že nakonec ublížil každému člověku, který mu tu jeho ďábelskou hru uvěřil, a neváhal při ní jít doslova přes mrtvoly, je víc než smutné. Tvůrci si s divákem dokázali pěkně pohrát, jen co je pravda. Líbilo se mi, ale víc už si to asi nepustím.

Krásný kousek opěvující stáří. Musím přiznat, že jsem i po milém konci seděla zaražená v křesle, dojatě poslouchala podmanivý hlas Szidi Tobias, jak zpívá o tom, že staré rány nebolí a přemýšlela nad tím, proč se jako společnost k našim starouškům chováme tak, jak se často chováme. V minulosti bylo stáří uctíváno, dnes se světem šíří gerontofobie, bojíme se toho být staří, na starší se díváme skrze prsty. Často je diskriminujeme, bereme jim soběstačnost, svobodu, odkazujeme je na pomoc druhým. Často je nenecháme být sebou samými, potlačujeme v nich ty kousky života a radosti, které jim ještě zbývají. Málo si uvědomujeme, co pro nás všechno udělali, za co všechno bychom jim měli být vděční... Vždyť jsou to pořád lidi, co si zaslouží naši lásku, pořád mají právo žít, prožívat, užívat si, radovat se. Díky nim jsme tím, čím jsme... Mně se třeba moc líbila ta okolní krajina evokující krásy podzimu života. Hvězdné duo Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý a jejich i po tolika letech sálající charisma nezklamalo, a nebylo zastíněno ani ostatními výbornými herci. Líbily se mi vkusné a trefné vtípky, nostalgicky krásná hudba, kouzelná Jiřinka Jirásková a klidně si mě sežerte, ale mně se to prostě líbilo celé.

Iiris, třicetiletá holka, co miluje filmy a kafe, která si žije svůj osamělý život beze spánku, a která si sní svůj sen o panu božském. A tak, trochu i na popud svých kamarádek (inspirace Samanthou ze Sexu ve městě v jedné z nich je tam fakt hodně znatelná) hledá a...samozřejmě, že se pálí a hned několikrát. Místy jsem jí rozuměla, místy jsem ji nechápala, ale v momentě, když našla sama sebe, jsem jí vyloženě fandila. A pan božský se nakonec taky objevil, když už se nechtěla dusit ve skleníku, když už dál nehledala a nejméně to čekala... Za mě moc příjemná podívaná.

Francie je multikulturní země, národnostních a náboženských odlišností, tím pádem i xenofobních a rasových předsudků, je tam velká spousta, a tento snímek do nich geniálně naráží a dělá si z nich krutou legraci. Nehledě na náboženství, etnikum nebo třeba i politickou příslušnost, jsme všichni pořád lidi a rodina a naši blízcí jsou mnohem víc než to všechno. Pro moje hlasivky i bránici pořádný náklad inteligentního a trefného francouzského humoru, smála jsem se od začátku až do úplného konce. Hodně, hodně povedená věc.

Mina může na první pohled působit jako sobecká a naivní holka, kterou žene vpřed touha po lásce a nehledí při tom na svého syna a ani moc okolo sebe. Jenže, tohle je jen jeden pohled. Co když to všechno pramení z toho, že jí samotné se nikdy lásky moc nedostalo od její vlastní rodiny, od jejích rodičů? Někdo by na to mohl namítnout, že rodičovská láska je něco jiného než ta partnerská. Ale v lásce já rozdíly nedělám. Mít tak sobeckou a sebestřednou matku, které jde jen o sebe, o předsudky a postavení v té své komunitě, a otce, který se mě ani nezastane, tak asi dopadnu hodně podobně jako Mina. A taky budu naivně a všemožně hledat někoho, kdo mi ji může dát, protože lásku potřebuje každý, co si budeme nalhávat. Já s ní vlastně hodně soucítila. Možná právě proto, že se Miny ze strany rodiny láska nikdy nedotkla, nedokázala pak dát ani ona to potřebné svému synovi. Amrita je hrozně krásná a talentovaná herečka, ta bolavá Minina duše, zklamání a vnitřní rozervanost z ní přímo vyzařovala. A konec asi ani jinak dopadnout nemohl. Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií.

Technicky naprosto geniálně vyvedený kousek mého oblíbence Karla Zemana, u nějž bych vlastně ani nic jiného nečekala. Snímek bez zbytečných dialogů prodchnutý bohatstvím fantaskních obrazů z knih Julese Vernea. Jedním slovem nádhera. Viděno v rámci dubnové Challenge Tour 2015 - 30 dní se světovou kinematografií.

Tohle byla těžce psychologická Hra. Ze začátku mě překvapila statická kamera a říkala jsem si, že nevím, jestli mě ty dlouhé záběry, mnohdy skoro do prázdna, vůbec budou bavit. Ale za chvíli jsem si zvykla a pak už mi to přišlo úplně přirozené a každý záběr měl svůj smysl. Šikana, smýšlenky a lži, nátlak, strach, a obrovská bezmoc, to všechno z toho šlo cítit. Musím říct, že ještě dlouho po filmu jsem o tom celém přemýšlela, jestli je je vůbec nějaké východisko a na nic jsem nepřišla. A navíc menšinová problematika je jedno veliké a ožehavé téma, takže ho tu ani nechci rozebírat. Jediné, u čeho jsem se usmívala, byl podpříběh s kolébkou ve vlaku. Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 - 30 dní se světovou kinematografií.