DonFrolimo

Oceňuju snahu konečně natočit film o normalizaci bez nějakýho poučnýho poselství nebo laskavýho humoru, na druhou stranu, tohle je o normalizaci maximálně vyumělkovanou reklamní výpravou. I když se Řeřicha zbavuje úmyslně stereotypů o tlaku doby, přeci jen se nás snaží o něm přesvědčit - marně. Dobře, pak ocenim film o mladejch punkovejch rebelech, ale tohle je rozpačitej pokus o něco podobnýho, protože chybí jakákoliv uvěřitelná motivace postav a příběh se vlastně omezuje jen na opakovaný plácání o tom, jak se na všechno vysrat, nějakej ten bordel a trošku muziky. Chvílema to má sice drive, jenže prostě není co vyprávět, chybí jakejkoliv náznak dramatickýho oblouku - teda něco tam je, ale tak nepřesvědčivý, že to nefunguje. I kdyby byl normalizační punk nastokrát o ničem a opravdu se nic nedělo, nemůžu na tom postavit příběh. Nejhorší je, že to nejvíc připomíná nějakou současnou pohádku o klucích z kapely - co hrajou něco spíš jako ty buzny z čárlí strejt.

ty voe kupodivu docela milej a sympatickej film. seriál sem neviděl, ale po tomhle určitě zkusim.

Už bývá pravidlem, že v české kinematografii úroveň televizní filmové produkce, leckdy převyšuje velké snímky určené do kinosálů, formálně sevřený a herecky bravurně obsazený příběh gen. Eliáše je toho také dokladem. Je to příběh o neuvěřitelné odvaze, nikoli odvaze riskovat svůj život za věc národního osvobození, ale zejména riskovat ztrátu cti v očích těch, za něž bojuje. Pragmatik Eliáš obětoval svou pověst, aby pomáhal. Přesto nebyl kolaborantem a zaslouží si naše uznání. Skvělá televizní inscenace je proto také důležitým morálním gestem, vzdáním pocty za statečnost.

S původním seriálem se to prostě nedá srovnávat, navíc zastudí nechutné ideologizování, které se skrytě objevuje takřka v každém dílu (např. vykreslení četnictva jako bandy neschopných idiotů a směšných figurek - přitom historie je takořka přesně opačná, policie byla za první republiky docela cirkus na kolečkách, četnictvo bylo vesměs špičková organizace/ nebo ostouzení kapitalsimu za každou cenu). Nicméně koukat se na to dá. Průměr mezi socialistickou televizní zábavou.

Moře, krev a grog. Nerovný souboj dubových krásek; vyrovnaný souboj odvahy, mužnosti (ale fakt, ženských v tomhle filmu moc neuvidíte) a cti (nebo lsti?). Vrchol střetnutí se navíc koketně (totiž za doprovodu dobových smyčců) snoubí s predarwinskou exkurzí. Velkolepé. Mám podezření na pár drobných technických chybiček, přesto i kdybych byl kovaný nebo spíš tedy dřevní námořník, stejně po celý čas nespustím oči z plátna (plachet) a budu tiše jako rybka napjatý sledovat celý ten čarovně živý příběh. Dobrodružství snad pouze o devítilibrovém kalibru palubního děla, přesto vždy s naprosto přesným zamířením a rozhodujícím účinkem. Přiznám se, vlastně jsem se cítil jako mladý lord Blakeney, prostě jako malý kluk, který má to ohromné štěstí být při tom a celé to prožít. A to je vzácný zážitek.

Rádoby mladistvá výpověď o trablích vzpurných let je jen bezcenná, o ničem nevypovídající, trapná a hloupá moralitka. Herecké výkony mluví za vše: stará garda, která vesměs umí, nechutně přehrává až člověk neví, jestli se smát nebo plakat, ta mladá zase hrát neumí vůbec. Chvílemi vypadne nějaký docela povedený gag (v rámci možností) nebo ucházející pokus o dramatickou scénu - jsou to spíše výjimky, na které je třeba čekat v balastu směšných historek předstírajících právě snahu o zachycení generačního konfliktu. Takže i když máte chuť přitakat teenagerskému vzdoru, tak jen proto, že dospělá opozice je buď uplně blbá nebo skutečně na odstřel - jenže mě se přitakávat jen o něco mladší blbosti nechce. Jejich chování je stejně upoceně nedůvěryhodné. Vorel buď dávno na svá léta v škamnech dočista zapomněl nebo snad úmyslně celou svou výpověď sešlapává do takového tvaru, aby se s ním dalo mladé generaci co nejlépe vlézt do prdele. Já tedy věřím, že alespoň na gymnáziích i ty nejsvětší sígříci a štěkny mají dost vlastního rozumu, aby si to zase tolik líbit nenechali.

Být do víc detektivka je to skvělý film, v detailech naprosto neselhává. Výkony jsou přesné, atmosféra dokáže spojit šeď totalitarismu s jemnými náznaky zastřených barev, hudba decentně a přitom silně podkládá imprese. V dramatické struktuře je však spousta mezer, většina charakterů působí šablonovitě, což vcellku neprolomí ani dobré herectví. Příběh je notně přitažený za vlasy, ačkoliv obludnost komunistického antisemitismu je stejná jako toho nacistického. Nejde o neautenticitu k reáliím, Ondříček nezvládl autenticitu fikční. Kupodivu ta pokulhává nejvíce právě tam, kde se ta atmosferická rozbíhá. Obraz je působivý, děj jakoby ani nic nepůsobil, jelikož drama se zcvrkává na morálii o hrdinovi a neporazitelné krakatici. Všechno se děje zvnější. Nemám nic proti moralistnímu gestu, kterým nám Ondříček kyne. Jde o to, že u skvělého filmu to věříme postavám, nechceme cítit v pozadí plán autora. Nebo rafinovaněji ano, ovšem vychutnávat jako "sémiotičtí" diváci, což nám nijak nebrání nechat se strhnout zápletkou. A to se tady příliš nedaří, patetické vyznání z hnusu (doby) z filmu nevyplývá, naopak film vychází z něj. Původně tam samosebou je také, dělám film z nějakého přesvědčení (proč ne?), jenže moje přesvědčení má promlouvat jakoby z filmu, aby bylo působivé. Tady jakoby přesvědčení narušovalo autonomii příběhu a pokřivovalo vnitřní logické přechody v ději a mezi postavami. To je myslím typické pro kýč, kde nehraje roli estetická hodnota díla, ale to k čemu ideologicky odkazuje. Od toho má tedy Ondříček stále daleko, bohužel nejen symbolicky přepjatý konec k takové slabosti přivádí. Abych jen nekritizoval. Ve stínu je dobrý film a stojí za vidění. Jako milovník hard-boiled school velmi oceňuji pokus o původní noirovou detektivku (ač tedy tou film není) - minimálně silná obrazivost si zaslouží uznání.

Obětování se, to je cena za dobrý trik. Naštěstí divák se nijak obětovávat nemusí, protože dechberoucí zápletka jej strhává čím dál tím víc. Funguje to přesně jako iluzionistický kousek. Nabídne se nám jakoby obyčejný souboj dvou nesmiřitelných soků. Potom přijde změna. Schéma utvořené na počátku se bortí a ve finále se vše obrátí ještě jednou, tak jak jste to určitě nečekali (alespoň ne zcela). Prestiž - osvětlující návrat k podstatě největších triků. K obětem, které jsou neodčinitelné. Nejde o vítězství jedné strany ani o příslušnost spravedlnosti k jedné z nich. Obě tratí bolestivě a jestli se něco Nolanům podařilo, tak je to vzkřísit očistnou sílu tragédie. Herecký koncert předvádí zejména Bale a jako skalní fanoušek Bowieho nemůžu zapomenout ani na jeho strašidelného Teslu.

Zpracováním spíše televizní novela, přesto sugestivní psychologické drama o znovuprožívání osudového setkání vraha a jeho oběti - posledního ruského cara. McDowell je skvělý, ale osobně si myslím, že zrovna zde jej Jankovskij docela zastiňuje.

Světlá výjimka mezi zbytečně dlouhými filmy. Mann se snaží přesvědčit diváka o lidskosti uprostřed zločinu a díky šťastné ruce ve výběru herců se mu to víc než daří. Takže se nemůžete rozhodnout komu víc fandit, zda sympatickým padouchům nebo nelítostným strážcům zákona. Kdo je větší frajer - Al Pacino v postavě zarputilého šéfa vyšetřování s rozháraným soukromým životem nebo De Niro v postavě protřelého šéfa lupičské party s mozkem chladnějším než ocel? I když víc než o chlad tu jde o pořádné horko a všichni se řádně zapotí než celý souboj dvou hlavních hrdinů skončí předem zřejmou porážkou jednoho z nich. Ačkoli soky k sobě váže vřelejší pouto než k jejich blízkým, jeden musí zemřít. Skvěle vystavěné, skvěle nakombinované. Emoce, rozum, emoce, rozum. Přesto všechno je Heat bohužel stále zbytečně dlouhým filmem, který sice neunavuje, rozhodně nenudí, přesto mu skoro tříhodinová stopáž ubírá na razanci a břitkosti.