DonFrolimo

Brabec si logicky a trefně zvolil za transpoziční metodu Váchalovy perzifláže němou grotesku/horor, čímž se mu podařilo do filmu přímo umístit alespoň části originálu jako text a ne jako řeč. Jenže jeho filmový jazyk, poetika a nadsázka nejsou s to převést výbušnou energii Váchalova jazyka a stylu a parodie šestákových braků na filmové plátno. Brabcův vtip se brzy vyčerpá a jeho opakování nudí, narozdíl od Váchalova opulentního vyprávění, kde vrstvení absurdních situací či spíše jejich komicky exaltovaný popis baví a daří se mu pravidelně stimulovat bránici i intelektuální požitek.

neni to tak extra dobrý, ale je to tak extra hezký.

Pokus o rozmáchlé a přitom soustředěné hard sci-fi se Nolanovi povedl i nepovedl, záleží na tom, jestli upřednostníme v hodnocení bravurně zvládnutý styl, nebo humanistické poselství, které melodramaticky prosakuje ze všech děr. Posuzovat jakousi fyzikální legitimitu je stejná hloupost jako se ptát, proč může vlk mluvit s karkulkou. U Interstellaru sice můžeme kvitovat s povděkem, že tvůrci svůj fikční svět konzultovali s předním atrofyzikem, na odvyprávění příběhu to však naprosto nic nemění. Protože důvod proč je podle mne film "kontroverzní" spočívá pouze v rozporu mezi formou a obsahem, nebudu se věnovat ani audiovizuálnímu ztvárnění, ostatně u Nolana je to zbytečné - kvalita je samozřejmostí. Problém byl pouze fabulačně zvládnout časové a kauzální paradoxy, ve kterých je příběh zaklíněn. A v tom je možné spatřovat skutečné mistrovství filmu, protože časové pasti dokázal Nolan použít jako dokonalé nástroje k výstavbě dramatu. Fabule je celistvá, smysluplná a rozhodně ji nechybí žádná tradiční interakce a opravdu ocelové motivace . Přitom bezhlavě porušuje základní zákonitost svého vlastního prostoru - chronologii. Syžet potom musí nejen zvládnout dávkovat napětí a neprozradit narativní strukturu dříve než v "pětirozměrném" finále, musí také vydržet zpětnou reflexi diváka, až se bude ptát, zda je takové odvyprávění vůbec možné. Nolanův talent spočívá v tom, že diváka dokáže přesvědčit, že jeho intuice sice selhává, nicméně "logika" světa zůstává neporušena. Skoro jako by to byl skvělý dokument o záludnostech vysoké fyziky. Samosebou nejde jen o vysvětlení bezrozporné hypotézy, jde o odvození dramatických veličin a ani tady nelze poetice příliš co vytknout. V tomto ohledu je Interstellar žánrově, stylově a řemeslně novátorský (ačkoli většinou skrze nespočet citací). Bohužel je Nolan příliš dobrý režisér a nemůže se spokojit s bezvadnou formou, se stejnou silou chce filmem protlačit ještě jednu dimenzi, která stejně jako fikční gravitace může překonat prostor i čas. Je to samosebou morálka a sladkobolné poselství o tom, že láska vesmír přenáší. Tento krok byl přitom naprosto správný a nutný. Je pochopitelné, že komplikovanou zápletku postavenou navíc na časovém paradoxu je třeba sjednotit čistě příběhovou konstantou, nabídnout řešení v člověku, ne v uspořádání vesmíru. Příběh nemůže být o červí a černé díře, teseraktu a gravitaci. Musí být o lidech, jejich touhách i selháních. Nolan umí lidské city v extrémních situacích zobrazit civilně a intimně, jeho vášeň pro sílu výrazu jde ovšem tak daleko, že se emoce hroutí do patetických černých děr a kýžený morální rozměr šustí papírem i skrz "horizont událostí". Příliš mnoho energie film věnuje na "pravdivé" vykreslení formálně-dramatické struktury, takže několik křiklavých slov načmáraných na pauzáku, kterým se poetický plán překryje, tomu nepřidá další rovinu, jen zakryje všechno to, co se povedlo. A nepomůžou tomu ani slova velšského velmistra. Myslím, že Nolan usiloval o to, aby byl základní silný příběh o lásce uvnitř toho všeho a aby se postupně šířil všemi rozměry a dokonce se mohl sám k sobě vracet. To se mu však povedlo jen zčásti, respektive jen pro určitou část publika. Mě přesvědčit nedokázal, místo hard sci-fi jsem viděl cajdák.

Předem se přiznám, že sem nevydržel do konce. Možná, že v poslední třetině se z toho stal majstrštyk světový kinematografie a já blbec neprohlíd utajenou přípravu na radikální obrat, jehož účinnek by byl zesílenej smrtící nudou v předchozích okýnkách. Jenže takový zázraky se nedějou, kdo dokázal natočit dvacet, čtyřicet minut pseudopoetickýho průjmu, dokáže to dotáhnout i na těch osmdesát. Kdo by dokázal udělat v Nebelovi pouhejch pět minut živýho filmu, nezmoh by se na moře vaty. Tak už to chodí. Překvapení to pro mě nebylo. Předloha je glajch to samý. Těžce vypocený pocity neadresný nostalgie. Představte si Nebela jako hranej film (nebo animovanej), představte si předlohu jako povídku. Hned by bylo jasný, že tu něco smrdí. Citlivá dušička kavárenskýho blouda s nedostatkem talentu a hlavně úplnou absencí řemesla. Obojí: film i komiks sou postavený na sudeťáckoajzboňácký melancholii, kterou se snaží dělat zástěrku špatně napsanýmu příběhu a nemilosrdně nanicovatýmu vyprávění. Já si myslim, že dobrou atmosféru může divák (čtenář) nasát jenom tam, kde je zvládnutý drama. Pouštění větrů z hor je stejný prdění jako když si uleví měšťák, jenom na horách by s tim nedělali takový cavyky. Rudiš sice dokáže sebrat zajímavý nápady resp. vymyslet prostředí, tim to ovšem taky všechno končí. No a Tomáš Luňák zvyklej dělat klipy, udělal prostě hudební klip, jen je to bez hudby a trvá to přes hodinu. Zrovnatak jediná nosná inovace, totiž obtáhnout herce kresbou je vyloženě klipovej nápad. Režijně je to asi věrný kamarádčoftu, takže na pomalý, mozek leptající tempo je třeba pohlížet jako na těžkotonážní art. Vizuál je celej takovej rozpačitej. Neni to kočka ani pes. Podle mě jentak překreslit okýnka nestačí, byly tu dávno takový pokusy jako Scanner Darkly, kde by se to prostě obešlo bez toho. SinCity naopak těží z hypertrofovaný stylizace. Nebel podle mě nedokáže najít rozumnej kompromis a vypadá to prostě divně. Hlavní průser je stejně v obsahu. A kdo má rád tu nádražáckou romantiku a vážný okamžiky dějiny na dráze, ať se mrkne na Trierovu Europu.

To se nedá hodnotit, to se musí vidět.

Dívat se na to se svou dívkou nebyl možná nejlepší nápad (kdyby to aspoň bylo porno co proto), ale při 4-8 násobný rychlosti přehrávání se to dalo vydržet, protože se z toho stala jen trochu bezduchá němá groteska.

takovýdle filmy se už prostě netočej.

Z Tolkienova univerza je Bitva pěti armád asi vůbec nejméně věrným zpracováním předlohy, protože přes dvě hodiny se vyplácá na posledních pár stránek knihy, přičemž dobrou polovinu filmového příběhu (ne-li víc) bychom v knize jen marně hledali (to se dalo po předchozích dvou dílech čekat). Zatímco v LOTR musel Jackson většinu příběhových linií vystříhnout, musel jich v Hobitovi pár přidat, jelikož to prostě není látka nosná pro tři velkofilmy. Po předchozím splácaném dílu plném zbytečných samoúčelných efektů jsem tentokrát už předem rezignoval na marné očekávání mytopoetické a humorné pohádky (což je žánr knihy a nejvíce se tomu přiblížil první film). Připravil jsem se na patos a vizuální jatka, což bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Světe div se, Jackson se vytasil s obřími příděly hrdinského sentimentu v každé příběhové linii. Pár z nich vrcholí greenscreenovými duely, které úplně zastíní samotnou bitvu před Horou, která je samozřejmě také echt epic. Choreografie je opravdu propracovaná a je to možná největší deviza celého filmu. Velkolepá podívaná na přehršel všemožných příšer a hlavně armádu trpaslíků, která se vlastně u Jacksona objevuje poprvé (Dáin na divočáku stojí za to.) je pastvou pro oči. Nesmí chybět vděčné bojové vtípky, na které má patent zejména Legolas (který je když už jsme u toho v knížce pouze letmo zmíněn). No a pak už jen překousnout poněkud rozplizlý konec, který má asi dvouhodinové válčení zcivilnět a hezky navázat na začátek LOTR. Ideální film s dlouhou řežbou na kterou můžete vzít děti, protože krve by se ve skřetech jeden nedořezal, nehledě k tomu, že těm monstrům stačí jedno čelo. Pokud od třetího filmu očekáváte obrazové orgie komplexního fantasy světa se snesitelně patetickým a jednoduchým příběhem, nemůžete se zklamat. Film je ovšem pohádkou jen z polovic, totiž svou přístupností dětem a svou barvitostí, kdo chce dostat tu druhou půlku: kouzlo nezbrklého a netěkavého vyprávění, moudrost jakou nacházíme ve starých mýtech a skutečný britský humor (ne prvoplánové situační gagy), ať si raději přečte Tolkiena, protože tohoto už Jackson do svého filmu nedokázal dostat ani špetku. Přitom se mu to kdysi občas povedlo, což může trochu zamrzet. Nicméně jak říkám, za tu šou to také stojí vidět.

Jako film to snad ani nemá smysl hodnotit, Otakáro si vzal do hlavy, že udělá film, vzal všechny svoje herecký kamarády a řek jim ať se dobře bavěj. Film ovšem nevzniká samoorgnizací a pobavení diváka nijak nekoreluje s uspokojením herců na place. Věřím, že natáčení byla pěkná divočina, divočina před obrazovkou se projevila pouhou myšlenkou na to, vrazit si sirky pod víčka, abych to vůbec zvládnul dokoukat, za což může panrežisér vděčit jen svý pověsti v divadle Sklep, pro kterou jsem schopen leccos odpustit a přetrpět. Takže pokud to považujete za film, raději se tomu vyhnout velkým obloukem. Je spoustu větších blbostí, kterýma se dá promarnit čas o poznání kvalitněji. Jediný, čím je Eliška zajímavá, je její dokumentární hodnota. Skvěle vypovídá o atmosféře vskutku divokých devadesátek, kdy stačilo vymyslet sebevětší píčovinu a člověk na to nějakým zázrakem vždycky dostal materiál (včetně toho lidskýho). Mladá Tatiana Vilhelmová v bikinách už je jen taková třešnička na dortu z rohypnolu, mochomůrek a prošlý šlehačky.

Někdo dokázal sundat plátna Edwarda Hoppera, natáhnout je na filmový pás a doslova postříbřit. Pověsti nelžou, když přisuzují Nebeským dnům jednu z nejkouzelnějších kamer v historii kinematografie. Bylo by však trochu nefér opěvovat čistý pohyb bez, ať mi jazyk upadne, předmětnosti. Je to právě úžasný výběr dobových rekvizit, kostýmů a architektury, který zhmotňuje krystalicky jasnou a přitom melancholicky opojnou atmosféru přelomu desátých a dvacátých let. Výsostné obrazové vyprávění nese hlavní tíhu dramatu, ze kterého jen občas vytrysknou ostrá a strohá slova a to ještě většinou v lapidárním podání dospívající vypravěčky. Stejná váha jako tvářím a jejich hlasům je přiznána přírodě, jejím tvorům a živlům i umělým protějškům v říši monstrózních lokomobil a železničních kolejí vedoucích snad až do nekonečna. Právě spojení mezi záběry představujícími výjevy z příběh přesahujícího celku života lidí, zvířat i rostlin a bezstarostným hedonistickým prožíváním hlavních hrdinů s jejich jadrnou a sobeckou obhajobou žití nebo spíše přežívání dokonale vyjadřuje všudypřítomnou pomíjivost, která se však z vrcholu síly, mládí a krásy jedince jeví zdánlivě stejně nekonečná jako ony koleje táhnoucí se mezi širokými lány. Nebeské dny jsou jen krátkou epizodou štěstí v koloběhu života a smrti, jen jedněmi z nekonečného počtu dní ve vesmíru. Samotné drama jen doplňuje obraz, propůjčuje nekonečnému příběhu světa hrdiny, soustředí pozornost na tvořivé i ničivé proudy uvnitř malého prostoru - jakoby jen nahodilého milostného trojúhelníku. Každý požár citů jednou uhasne, každé nebeské dny jednou skončí. V jiných lidech, jiných krajinách a jiných příbězích však probíhají další nespočetné nebeské dny. Každý konec i každá smrt přeruší jen jedno vlákno v cívce, jejíž konec nelze dohlédnout.