Zuzanyje

Film mě překvapil svou tajemností. Čekala jsem větší masakr, který znám z McDonaghových divadelních her. Jeho hry jsou černými groteskami plnými krve a brutálního zabíjení, od kterého si člověk musí vytvořit odstup, jinak by se z toho zbláznil. Když začaly vycházet první McDonaghovy hry, byla mu přisuzována inspirace Tarantinovými filmy. McDonagh však tuto informaci vždy zásadně popíral a tvrdil, že Tarantinovy filmy vůbec nezná. Proto jsem očekávala něco na způsob Tarantina. Ale nic nic nic... Krutost se tu nese na vlnách lyriky. Tím mi film trochu připomíná hru Pan Polštář, kde se prolínají vzpomínky na dětství s krutými vraždami. Zde lyrickou kulisu vytváří kouzelné městečko Bruggy. McDonaghův rukopis můžeme poznat i ve využití paradoxu, před tím, než nechá Harry Raye zavraždit, chce mu dopřát překrásný zážitek (který se sice mine účinkem, ale to není podstatné). Naivita, sentiment a dětinskost se tu setkává s vulgárností, oplzlostí, násilnostmi a vraždami.

Pro tento film si Lars von Trier zvolil ryze divadelní prostředky, které mu umožnily to, co by film točený v exteriérech a interiérech neunesl. Na druhou stranu Dogville zůstává stále filmem, takže se neomezuje na pouhé divadlo a divadelní rysy nazírá okem kamery. Proto velké jeviště představující vesnici, jeviště, na němž se všichni herci pohybují, jeviště, na němž jsou zdi domů a cesty nakresleny křídou, dovoluje nahlížet z ptačí perspektivy, což by se divákovi v divadle stát nemohlo. Minimalismus v prostředcích tak stupňuje syrovost a surovost Trierova příběhu.

S jednou věcí se v tomto filmu nedokážu smířit. A to je závěrečné zázračné Janovo uzdravení. Zde Lars von Trier vystoupil naprosto ze všech realistických zákonitostí. Zkrátka nedokážu přijmout, že se během jednoho (a spíš ani ne jednoho týdne, vzhledem k tomu že Bess sám pohřbívá) dokázal natolik zotavit, že chodí o holi. Vím, že na to má tvůrce právo, ale pro mě osobně je to příliš přitažené, zvlášť když dosavadní syrový a krutý příběh stavěl v tak reálných kulisách. Asi by mě víc uspokojovalo, kdyby Bess sice přežil, ale zůstal do smrti uvázán k lůžku. Ale to je asi jen můj osobní pocit. Přes tuto drobnost, která mě v závěru filmu dráždí, je to jeden z největších mých filmových zážitků. Zvlášť je třeba pochválit výkon Emily Watson. Její schizofrenické modlitby k Bohu, kdy sama sebe kárá a sama se hýčká a zároveň se omlouvá, mě fascinují především.

Mám pocit, že spousta lidí díky tomuto filmu dodnes zaměňuje název Podraz za Entertainer. Původní název ragtimeu Entertainer Scotta Joplina, který se stal ústřední melodií tohoto filmu, v povědomí veřejnosti poněkud splynul s názvem filmu. Marvin Hamlisch umně variuje Joplinův Entertainer a poprávu mu náleží Oskar za nejlepší hudbu. Nicméně tak Hamlisch dle mého udělal sám sobě poněkud medvědí službu: proslavil spíš Joplinovo a nikoli své jméno. (Jeho jméno bude víc spojováno myslím s Chorus Line, ač za píseň Surprise Surprise nakonec Oskara nedostal.) Na druhou stranu je díky Hamlischovi téměř zapomenut název Entertainer ;o)

Příběh je banální, dialogy rovněž, na filmu je velmi znát, jak moc chyběly peníze. Vlastně se na jednu stranu za celou dobu nic nestane, na druhou stranu se toho stane v krátkém časovém období velmi mnoho. Jak rychle vznikla nahrávka i láska mezi těmi dvěma? Hudba je velmi působivá... A ačkoli věřím, že se najde velká spousta odpůrců tohoto nízkorozpočtového filmu ocitajícího se na hranici videoklipu, pro mě má film velkou sílu...

V tomhle snímku je pár dojemných chvilek, nic víc, nic míň. Ale díky němu jsem si definitivně zamilovala Armstrongovo Blueberry Hill.

Nevidím na tomto muzikálu nic zajímavého. Stupidní příběh zoufalým způsobem splácaný z těch "nejprovokativnějších" témat, chybí hudba postavená na hitech i zajímavé choreografie... Dvě hvězdičky jen za to, jakou senzaci a šok to způsobilo ve své době...

Vím, že tento film byl hodně srovnáván s Gladiátorem, který byl po technické stránce mnohokrát dokonalejší... Mě tento film však velmi překvapil věrností románové předloze... Dokonce se dva hlavní hrdinové, milenci, za celý film ani jednou nepolíbí (režisér-Američan by je nechal nejedenkrát zajisté spočinout ve vášnivém objetí, v němž k sexu chybí už jen malilinký krůček)... Asi díky této své konzervativnosti, která uznává i ne příliš invenčí, ale zato věrné přepisy, jsem schopná ochotná nesoudit film tak přísně, jako většina.

V podstatě se jedná o hraný dokument. Co se dat týče, je to přesné.

Neodolatelný lhář a snílek Burta Lancastera, jehož pohádkám o přivolání deště nikdo nevěří, ale jeho pohádce o kráse Katharine Hepburnová podlehne. Co mě na filmu fascinuje je vykreslení charakterů tří sourozenců - nejstarší už vzdal všechny své naděje, nečeká, že se ožení a nevěří, že by se kdy mohla provdat sestra. Nevěří na lásku, prý se sestra má stejně jako on smířit s tím, že zůstane sama. A přestat už s těmi pohádkami o tom, že dokáže být krásná, je přece úplně obyčejná. Prostřední sestra jen ve skrytu duše doufá a stále touží po lásce. Střídavě podléhá tomu, že na ni láska čeká a vzápětí propadá beznaději. A nejmladší ze sourozenců je plný optimismu a důvěřivosti, vidí před sebou svou lásku v červeném čepečku a je ochoten věřit i podivnému obchodníku s deštěm...