Zuzanyje

Ve filmu je výtečná hudba, soundtrack mě naprosto fascinuje. Jednotlivé příběhy filmu do sebe kaskádovitě zapadají a děje se navzájem ovlivňují... Ta tíživá atmosféra se nese celým filmem, stejně jako touha po lásce a uznání. A tahle touha se pak nese především na křídlech hudby. Každý hledá sám sebe... Je tu spousta nedořečeného. Spousta imaginace, s níž už musí divák naložit sám. Film nedává klíč k jednotlivým příběhům, ale přesto nabízí cosi jako řešení v podobě "uklidnění", "spásy", či čehosi takového... Tohle je pro mě Magnolia...

Krutost okolního světa se přenáší i do fantazie malé Ofélie, takže se v jejím snovém světě vyskytují krvelačné stvůry podobné jejímu otčímovi, který je s to zavraždit bez nejmenšího pohnutí dítě...

Pro tento film si Lars von Trier zvolil ryze divadelní prostředky, které mu umožnily to, co by film točený v exteriérech a interiérech neunesl. Na druhou stranu Dogville zůstává stále filmem, takže se neomezuje na pouhé divadlo a divadelní rysy nazírá okem kamery. Proto velké jeviště představující vesnici, jeviště, na němž se všichni herci pohybují, jeviště, na němž jsou zdi domů a cesty nakresleny křídou, dovoluje nahlížet z ptačí perspektivy, což by se divákovi v divadle stát nemohlo. Minimalismus v prostředcích tak stupňuje syrovost a surovost Trierova příběhu.