TheRay97

Nechápu, co se stalo, ale najednou bylo půl druhý ráno a jediná věc, která mi ležela v hlavě, byl právě zhlédnutý film The Handmaiden. Korejské filmy hrají na city, ale ne jako ty profláknutý americký slaďáky, který ve skutečnosti nedávají ani trochu smysl. Ne, romantika v dramatickém příběhu v korejském podání se od něčeho takového zcela liší. Nejdřív pohladí po srdci a dá falešnou naději, že bude vše v pořádku, což se později ukáže, jak velkou boudu na nás ušili. Někdy v půlce už jsem chtěla rezignovat. Ale je to zábava se plně soustředit na ten film a zapomenout, že v realitě je pozdě v noci a nějaký opozdilec by mohl chytit létající nadávky z okna. Panečku, to rozuzlení. V životě by mě nenapadlo, že na něco takovýho skočim. Asi za to může originální promyšlenost scénáře a trpělivé vyčkávání. Od začátku až do konce nehynoucí udržitel pozornosti. A to se cení.

Doteď jsem pouze věděla, že existuje nějaká Joan Jett (která je mimochodem strašně cool a inspirativní) a že kdysi dávno založila společně s pár dívkami skupinu Runaways. Tak a teď vím vše, co jsem potřebovala vědět, abych měla nutkání si projet celou diskografii. Vidět, jak vznikl hit Cherry Bomb a být součástí jejich vzestupu a pádu, byl asi jeden z nejlepších zážitků, který hudba může kinematografii nabídnout. "Girls don't play rock'n'roll." Pardon, ale to je největší blbost, kterou jsem kdy slyšela.

Toto je šílenství vážení. A fanoušci black metalu se zde rozdělují na skupiny, přičemž jedna je dálnicí do pekla (i když většina tam určitě bude chtít skončit). Drogy a odtržení od reality se odehrávájí ve dvou různých pohledech. Snímek právě ukazuje oba dva tyto úhly pohledu. Vnitřní: uspokojení, uvolnění, nadvláda nad světěm, nekonečná volnost. Vnější: znechucení, stáří duše, slabost, bez péče a na dně. Ne, tyto dva světy je nelogické spojit v jedno, a přesto Black Metal Veins ukazuje protipóly spojené. A přece po skončení poslední minuty, poslední vteřiny, se někde uvnitř otevře znechucení a smutek.

Klidný rozjezd a táhlý děj dodává tomuto filmu na kouzelnosti. Předpoklad by byl, že se propadnete nudou, ale opak je pravdou. S nevinným začátkem se postupně přesouváte do dlouhého a nekončícího dramatu, při němž se dokáže zpackat nejedna věc. Ale proč ne, příběh je velmi blízko realitě a osudu, který může člověka potkat. Ne jako směšné romantické komedie, které dávají lidem nepravdivou iluzi o dění ve světě a vztahu. Tři hodiny nejsou dostatečné a s otevřeným koncem se duše rozpadne na dvě poloviny.

Jednoduchý, ale skvěle zpracovaný příběh, který stojí za zhlédnutí. Asi bych si nedokázala v hlavních rolích představit někoho jiného než zrovna Jennifer Tilly a Ginu Gershon. Přestože jsem o těchto dvou herečkách v životě neslyšela, po tomhle snímku mi nejspíš jejich jména v té hlavě utkví. Je zábava, že do poslední chvíle není zcela jasné, jestli se bude jednat o veselý či smutný konec, ale o tom to právě je. Když se to tak vezme, je to částečný, záleží z pohledu jaké postavy se člověk dívá.

Asi bych měla přeskakovat série filmů, protože po času už začínají být nudné. Ale tato část se mi výjimečně o něco víc líbila a zaujala mne. Ne jenom pro menší změnu prostředí, ale také pro přidání do sestavy kluka, který dle posledního záběru nejspíš ještě sehraje v pokračování nějakou tu roli.

Za prvé, pokud někdo není sečtělý, tento film není určený pro něj. Pochopí jen ten, kdo hledá svá ztracená slova ve větách, které napsal někdo jiný. V průběhu jsem ani nedokázala pochopit, jak se vlastně mám cítit a stále jsem to hledala až do konce. Samozřejmě v poslední půl hodině emoce vybuchly zcela. Uchvacuje mě tento snímek víc než cokoli. I went to the woods because I wanted to live deliberately... I wanted to live deep and suck all the marrow of life! To put to rout all that was not life... And not when I came to die, discover that I had not lived. 

Jako metalista se přiznávám, že mě film neskutečně bavil. Hnedka vysvětlím tu ubranou hvězdičku. Zkrátka tam chybí ta brutalita severského metalu, vtípky byly sice výborné, ale finští metalisté... to je zkrátka jiný svět. Ale to je jen můj úhel pohledu. Po zhlédnutí Lords of Chaos už mě nic tak nenadchne a to je možná z mé strany chyba.

Další zklamání, mohli by aspoň změnit prostředí, aby film nebyl tak monotónní. Člověk se už v průběhu začíná nudit a do konce se ani nic zvláštního nestane, vše je jenom o tom, že týpek běhá kolem a snaží se všechny zabít. Shrnutí celých devadesát minut jednou větou.

Trochu smíšené pocity vynáší pokračování Pátku. Osobně jsem očekávala víc, ale to se nedá nic dělat. Především se konečně objevil ve filmu Jason, to je asi jedna z mála věcí, která mě potěšila. Na druhou stranu, herecké výkony stále pokulhávají a příběh se mi zdá moc jednoduchý, přestože hororové filmy propracovaný příběh ani nepotřebují.