Blalle

S odstupem času už film bohužel nepůsobí tak silně, jako když jsme ho sledovali v mládí. To se některým filmům stává. Nicméně bych rád vyzdvihl pojetí příběhu ve dvou rovinách: v olympské a pozemské. Velice bych si přál, aby se v tomto pojetí natočila "Troja" - žádné aktualizační existenciální a ateistické kecy, ale poctivé zpracování mýtu.

Jak to říct v kostce? Formální hříčka s originálním námětem jako poněkud vyhrocená alegorie tohoto světa, s níž ovšem úplně nesouhlasím. Rozhodně bych se neztotožnil s názorem Davida, že nemá smysl snažit se dostat ven. Vždyť i z pohledu logiky toho filmu, jakkoli se nakonec dostali zpět na začátek, poznali díky té okružní trase "logiku" kostky a tím i cestu ven. Vzhledem k tomu, že jsem konec očekával, nebyl jsem jím nijak zklamaný. Napětí bylo výborné, virtuosní byla "tichá místnost", ale hlavním záporem je ten typ existenciální filosofie v pozadí, který je mi bytostně protivný.

Je těžké film posuzovat objektivně. Ten, kdo chce, v něm hodně najde, ten, kdo nechce nikoli. Film klade spoustu otázek, a to těch nejzávažnějších. Odpovídá na ně ale? Jak by mohl? Přesto nabízí velmi poetickým způsobem odpověď víry, což je legitimní nabídka, protože rozum na tyto otázky odpovědět nemůže. Možná je to jen autorský alibismus nabídnout místo odpovědí obrazy, do kterých si divák může dosadit vlastní čtení, ale na druhou stranu je to komunikativní, takže pokud na to divák přistoupí, může mít hluboký divácký (lehce interaktivní) zážitek. Proto asi zůstane kontroverzním filmem, protože část diváků to zcela odmítne, druhá část na to přistoupí.

Film myšlenkově čerpá z ateistických úvah markýze de Sade. Pamatuji si, že už když jsem je četl kdysi, říkal jsem si, že to nebyl zrovna žádný myslitel a křesťanství neznal do hloubky. U tohoto filmu se mi to připomenulo. Je snadné křesťanství něco podsouvat a pak to s výsměchem setřít. Například Liška namítá něco v tom smyslu, že krutost je proti přirozenosti. Načež ho Sade setře, že příroda sama je plná krutosti, že ji tak stvořil Bůh, ergo Bůh je krutý. V rozhovoru se Švankmajerem v Plátku Lidových novin jsem se dočetl, že tyto úvahy stále považuje za nepřekonané, z čehož mi vyšlo, že ani Švankmajerem se není třeba příliš zabývat. Jako zábavný příběh ale film docela funguje. Výborné jsou tančící hovězí jazyky.

Kdo se na tomto světě chce dostat příliš blízko k Bohu, musí za to holt zaplatit smrtelným životem. Lidská budka je totiž na celého Pánaboha malá. A pí krátké.

Pravda je, že Natalie Portman je v tomto filmu navzdory svému půvabu zoufale nepřitažlivá. Myšlenkou je film nepřekvapivě v linii "umění ničící umělce."

Nejoblíbenější večerníček mého mládí. Zvláště epizoda Termit a Beruška! :-)))

Pozor spoilery! Nejdřív trochu ozřejmím, jak jsem se dostal ke třem hvězdičkám. Jde totiž o sčítání jablíček a hruštiček. Formálně je film velmi roztomile natočen a dobře se sleduje, zvláště ve chvílích, kdy je tam Charlize Theron v nedbalkách. Obsahově mi ale vadí, když se film rozchází s něčím, o čemž jsem bytostně přesvědčen, že je pravda. A za to hvězdičky dolů. Stručně: je to krásná obhajoba milosrdné lži. A kolik milosrdných lží tam bylo! Namátkou: Umírání dětí - našly si rodinu. Homer - přítel z ženichovy svatby, nikoli asistent potratu. Otec se ubodal z neštěstí, že ho dcera opustila. Falešný diplom. Falešný rentgen. Atd. Dovedlo mě to k této úvaze: Jestlipak autor, který tolik obhajuje milosrdnou lež, není vlastně taky jenom milosrdný lhář? Například (abych nemluvil o potratech, o kterých jen tuším, že jsou trochu jinak, než je popisuje film): Z jiného úhlu pohledu vlastně Dr. Larch paternalisticky zabránil mladému Homerovi v tom, aby šel Ameriku bránit před Japončíky. Jak by se pohled na situaci změnil, kdyby Japonsko vyhrálo? Nebo co by řekl Larch tváří v tvář veteránům války, kteří riskovali svoje životy, aby on mohl v klidu abortovat? Trochu slabina milosrdné lži je, že člověk nedostane šanci rozhodovat se na základě pravdy. Pravda je sice často krutá, ale já osobně ji mám raději než sladkou lež. Hovořím samozřejmě na obecné rovině, jinak postavy a jejich rozhodování nesoudím. Považuji však za užitečné, když se ta rozumová obecná rovina s praktickou konkrétní někdy setká.

Seriál má některá svá "pro" a jiná svá "protentokrát". Jsou-li také nějaká "proti", nedokážu to posoudit, protože nejsem historik, abych se dostal přímo k pramenům. Mezi "protentokrát" bych ale zařadil vzhled Jindřicha, jehož portrét je velmi známý. Celou dobu jsem se těšil, kdy konečně ztloustne - přičemž pro současné kostyméry a kosmetiky (či jak se jim říká) by to neměl být problém - viz Zamilovaný profesor. Překvapil mě i objektivní pohled na Thomase Mora - citovali i z jeho korespondence dceři, což je známé těm, kteří se v breviáři modlí i "modlitbu se čtením." A překvapivé pro mě bylo, že (je-li to pravda) nechal upálit nějaké soudobé kacíře. Ale aby mé pohoršení nebylo ahistorické - v jeho době bych se na to pravděpodobně díval stejně a objektivně to možná bylo menší zlo (viz důsledky, které napáchal protestantismus). Jen pro jistotu dodávám, že pro dnešní dobu je ovšem podobné řešení nepřijatelné! Postava kardinála Wolseyho byla rovněž zajímavě kontroverzní, což patrně odpovídalo skutečnosti: Podle A. Mauroise po Wolseyho smrti zjistili, že pod purpurem nosil žíněné roucho kajícníka. Škoda, že to v seriálu nepoužili. Každopádně je to pro mě příjemný způsob, jak si upevnit znalosti o historii.

Příjemná forma, jak se seznámit s tím podstatným ze života C. S. Lewise. Film vcelku sdílně nabízí témata smyslu života, utrpení, smrti a podobně ve dvojím pohledu akademika, který o těchto tématech většinu života jen teoretizuje a teprv ve zralém věku je prožívá na svém těle, duši a duchu. Navíc ve mně film probudil zájem o srovnání Lewise/Narnie s Tolkienem/Středozemí. A čím hlouběji poznávám Lewise, tím mocněji si vážím Tolkiena. Nic proti Lewisovi.