ZadaraDoKina

Smrt hrající šachy s rytířem Blockem (Max von Sydow) vracejícím se z křížové výpravy, za nimi potemnělá mořská hladina a zlověstné tmavé mraky na obloze. Není moc srovnatelně slavných filmových obrazů. V Sedmé pečeti, mnohavrstevnatém dramatu zabývajícím se zásadními existenciálními otázkami člověka, je kromě poněkud skeptického promýšlení vztahu člověka k smrti a smyslu života také scéna naplněná sluncem, radostí a lidským souručenstvím. Scéna, která je pro mne trvalou inspirací, jak střádat “záblesky krásy”, okamžiky života, kdy jsme spokojení, šťastní, kdy zažíváme blízkost Boží, kdy chápeme, že předchuť nebe může být už i zde na zemi. Rytíř Block, který ve snaze oddálit smrt hraje se Smrtí samotnou šachy, prožívá zrovna chvíli oddechu ve společnosti mladé rodiny, komedianta Jofa, jeho manželky Mii a dalšími účastníky potulné výpravy. Všichni se společně dělí o mléko a čerstvě natrhané jahody. Rytíř vezme oběma rukama mísu s mlékem a zhluboka se napije. Pak ji postaví opatrně na zem, s úsměvem vzhlédne, a říká: “Zapamatuju si tuhle chvíli. Ten klid, šero, mísu s jahodami a s mlékem, vaše obličeje ve večerním světle. Mikaela, který tu spí, Jofa s loutnou. Budu se snažit si zapamatovat, o čem jsme muvili. Budu tu vzpomínku nosit v obou rukou tak opatrně, jako by to byla mísa až po okraj plná čerstvě naplněného mléka. Bude mi to znamením a velkým dostatkem.” Je tato scéna ukázkou křehké pomíjivosti lidské blízkosti nebo naopak svědectvím o stopách věčnosti, které prožíváme možná daleko častěji, než si myslíme?

Díky tomuto filmu se rázem ocitáme na italském venkově konce 19. století. Ale nejen tam. Dívat se na tento film je jako otevřít okno i do naší minulosti, do dětství prarodičů a jejich rodičů a vlastně i do dětství svého. Vždyť i já, v 80. letech 20. století, jsem chodil vybírat na pole brambory, skákal jsem v seně, ve stodole jsem byl při tom, když se vymlacovalo obilí. Neznám sice strach z nedostatku dřeva na topení, nevím, co je to starat se jako chudá vdova o 6 dětí a stát před rozhodnutím, zda některé z nich nebudu muset odložit do dětského domova. Nikdy jsem nemusel potají shánět nové dřeváky pro své dítě…a přesto k osudům všech těch obyčejných rolníků cítím nebývalý soucit a společně s nimi odříkávám modlitby, tolik přítomné v jejich nejisté každodennosti. Klasik italského filmu ve svém vrcholném díle zachytil osudy několika chudých rodin, jejichž životy se řídí rytmem přírody i nedalekých kostelních zvonů. Pamatuji si, že jsem Strom na dřeváky viděl v kině, když mi bylo něco kolem dvaceti let. Tenkrát jsem se na něj díval jako na “povinné dílo”, jehož hodnota v dějinách filmu je sice nepopiratelná, niterně mě ale nejspíš nijak zvlášť nezasáhlo. Na prahu čtyřicítky jsem ale tento film viděl znovu a od prvních minut jsem zůstal v naprostém úžasu. Olmi totiž ukazuje každodennost jako zázrak. Nehledá krásu ve výjimečných událostech, ale vnímá každý okamžik života, radostný i smutný, jako naplněný blízkostí Boží.

Nemám rád lidi, říkám občas studentům ve škole či divákům při debatě v kině. Myslím to ale jako vtip. A vždy se pro jistotu ujistím, že to mí posluchači jako vtip a nadsázku pochopili. Ale “na každém šprochu, pravdy trochu”, že? A tak se mi opravdu stává, že některé lidi rád nemám. Tedy přesněji řečeno, nejsou mi příliš sympatičtí. A mezi takové zprvu patřila i hlavní hrdinka filmu s nepřeložitelným názvem Happy-Go-Lucky. Mladá žena Poppy, ústřední postava této jen zdnálivě lehké komedie, se na svět totiž neustále jen usmívá a své životní útrapy vždy přijímá snad s nikdy nekončícím nadhledem. Její přístup k životu se mi zprvu zdál povrchní, příliš nezávazný a nezodpovědný. V průběhu filmu se nicméně postupně ukazuje, že Poppy je sice veselá a její tvář zdobí takřka nezničitelný široký úsměv, ale i v jejím životě jsou chvíle, které vážný postoj vyžadují a ona k nim také tak přistupuje. Termín “happy-go-lucky” v angličtině označuje člověka, který příliš neplánuje a přijímá život takový, jaký je, aniž by si z čehokoli dělal přílišné starosti. Ovšem “číst” komedii veterána britského sociálního filmu jen jako nezávaznou taškařici o veselé Londýňance a jejích životních patáliích, by byl omyl. Na samém začátku filmu Poppy vchází do knihkupectví, kde ji zaujme tlustá kniha s názvem Návrat do reality. Poppy název přečte, zakření se a prohlásí: “Tam rozhodně nechci.” A přesně pod tímto zorným úhlem bychom se na Happy-Go-Lucky měli dívat: jak moc Poppy realitu přijímá či odmítá? A není její ztřeštěnost jen mimikrou skrývající ženu plnou soucitu a od-povědnosti za druhé?

Vždy jsem měl úctu k Panně Marii, jak si ostatně mé katolictví žádá. Když měl ale před premiérou dokument Ivetka a hora o slovenské dívce, jíž se na začátku 90. let kdesi na Lubovnianské vrchovině na severovýchodním Slovensku zjevovala Panna Maria, byl jsem značně ostražitý. Jaké bylo mé překvapení, když Ivetka vyhrála českou sekci na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě! Jakmile jsem film viděl, pochopil jsem. Vít Janeček nechtěl zachytit nezachytitelné - samotné zjevení - ani nechtěl nikoho a nic glorifikovat nebo naopak urážet něčí víru. Janečkovi se podařilo pro svět, či alespoň pro mě samotného a moji manželku, objevit samotnou vizionářku Ivetu Korčákovou. Bezprostřední ženu, která se sobě vlastní autenticitou a lidskou zralostí reflektuje neuvěřitelné události vlastního života. Díky ní film dokáže pozitivně oslovit i ty, kteří se rozhodnou film shléd-nout třeba s tím, že člověk, jemuž se zjevila Panna Maria, nemůže být úplně normální. Ano, kolem Ivetky se leckdy vyskytuje pěkné panoptikum, ale ona sama do něj nepatří. Ať už na zázraky věříte nebo ne, v tomto filmu jeden rozhodně najdete: Ivetka nejen že je úplně normální, ale navíc je natolik charismatická, že vlastně tak úplně normální není a už jen v tom lze onen zázrak spatřit. Měl jsem možnost se s Ivetkou Korčákovou osobně potkat během její návštěvy v Praze a strávit v její přítomnosti několik hodin. Krátké setkání se ve mne uložilo na celý život. Ivetka vyzařovala klid a charisma jako málokdo. Václav Havel, dalajláma…a Ivetka.

Když doporučuji tento film, někdy se setkávám s podezřívavým pohledem. “Ale kamarádka to viděla a říkala, že je to o učitelích, kteří se pořád jen opíjejí,” slyšel jsem několikrát. Potíž spatřuji ve slovíčku “jen”. Mnohonásobně oceněné dánské drama Chlast totiž je věrné svému názvu a vypráví příběh čtevřice přátel, kteří se rozhodnou vyzkoušet vliv alkoholu na své životy. ALE! Režisér Thomas Vinterberg (nar. 1969) oceněný za tento film nejen Oscarem ale třeba také katolickou filmovou cenou SIGNIS, svůj divácky nanejvýš atraktivní snímek otevírá citátem dánského filozofa a teologa Sørena Kierkegaarda: “Co je mládí? Sen. Co je láska? Náplň toho snu.” A v připomínání jeho myšlenek pokračuje i během filmu, třeba u maturitní zkoušky, kdy vystresovaný student dostane téma úzkosti u Kierkegaarda. Tři dny po začátku natáčení filmu tragicky zemřela režisérova ani ne dvacetiletá dcera Ida. Tato událost se otiskla i do scénáře. Natáčelo se v Idině gymnáziu, ve filmu hrají její přátelé a spolužáci. Tvůrcům snímku opravdu nešlo o vábivé zachycení alkoholického opojení, přestože i to dostává svůj prostor. Chlast vposledku není o alkoholu ale o touze žít. A právě schopnost žít a tedy také milovat svůj vlastní život chybí čtveřici znavených učitelů jednoho kodaňského gymnázia. A jak chápat onen slavný “zastavený” závěrečný skok do vody, pro který se překvapivě rozhodne ústřední postava filmu? ”Odvážit se znamená na chvíli ztratit půdu pod nohama. Neodvážit se znamená ztratit sám sebe,” čte studentka z Kierkegaarda přesně v polovině filmu.

V tomto filmu nacházím jednu z nejsilnějších reflexí hříchu: Stařec, přezdívaný Irčan, hovoří s knězem a snaží se v sobě probudit zbytky svědomí. Jako člen mafie zavraždil 25 lidí. S pomocí muže s kolárkem odříkává modlitbu… Irčan: “To ušlo. Už jsem to pár let nedělal. A byl v tom záměr. Byl tam. Opravdu byl.” Kněz: “Já vím. Ale necítíte žádnou vinu za to, co jste udělal? Necítíte výčitky vůči rodinám zabitých?” Irčan: “Ne. Možná, že když tu teď s vámi mluvím, třeba už to samo o sobě je pokus něco cítit. Je to už dávno. Jejich rodiny jsem neznal. Až na jednu…” Na sklonku své kariéry mistr světového filmu Martin Scorsese (nar. 1942) natočil epický film Irčan zakončující jeho opakované pronikání do mafiánského prostředí, kterému věno-val celkem čtyři filmy. Diváci ale víc než hřích a ztrátu Boží blízkosti vnímali “pozitivní” stránku mafie - luxus, parťáctví gangsterů, lákavé pohybování se na hraně. Zachytit prázdnotu mafiánů, doslova ponoření se do hříchu, se Scorsesemu zcela podařilo - alespoň z mého hlediska - až v jeho více než tříhodinovém filmu Irčan. V něm sleduje osudy Franka “Irčana” Sheerana (1920-2003), nebezpečného a hrůzu budícího mafiána, který zavraždil i svého nejlepšího přítele. Irčan získal mnohé: uznání, slávu, přízeň moc-ných. Ale ještě víc ztratil - lásku své dcery, vztah k Bohu, sebe sama. A právě o tom celý ten epický příběh pod napínavým a třpitivým povrchem vypráví: o sestupu do úplné lidské opuštěnosti, o přebývání na místě, kde si člověk nemůže být jist, zda ještě v dálce problikává alespoň malinké světélko naděje.

Krásný malý film. Každodennost ilegálních mexických migrantů v Brooklynu. Celodenní tvrdá práce v kuchyni nebo na stavbě, přezíravé zacházení amerických šéfů, bydlení party kluků v jednom bytě, večerní střídání v koupelně: "Ne abys vyplácal všechnu teplou vodu!". A nedělní fotbalové zápasy, které všechny drží pohromadě. V centru příběhu dobrosrdečný José, který statečně bojuje o zachování lidské důstojnosti, snad aniž by si to sám uvědomoval. Obdivuhodné vedení neherců, cit pro každodennost, schopnost skrz detail zachytit podstatu vztahu. Příklad filmu plného humanity, příběhu s pravidelně tlukoucím srdcem. Film v roce 2017 soutěžil v Locarnu a mě je dodnes líto, že jsme mu s kolegy v ekumenické porotě neudělili alespoň zvláštní uznání. Takových malých drahokamů se nevidí moc a zaslouží si pozornost. Sedmý den je navíc nanejvýš přístupným filmem, divák se okamžitě identifikuje s komunitou mladých mužů, jejich denními starostmi i nakažlivou láskou k fotbalu. Stačí úvodní scéna s vynikající mexickou písničkou a film má diváka v hrsti. Ale pozor, samozřejmě tu nejde o fotbal. Jde o život. (Na produkci se podílel i Michael Stipe z REM, scénář četli, kromě dalších, třeba Ira Sachs nebo Tom Gilroy.)