ZadaraDoKina

Vzpomínka na mládí. Romeo a Julie a akvárium k tomu. Pete Postlethwaite s vytetovaným křížem na zádech. Nádherná hudba. Jaký by ten film byl asi dnes?

Poslední soutěžní film Cannes 2008, promítal se až v pátek ráno. Asi většinu diváků překvapilo, že dokumentaristické drama ze školní třídy jednoho pařížského lycea plného dětí přistěhovalců získalo Zlatou palmu. Když jsem si ale vzpomněl na úvodní tiskovku poroty, které předsedal Sean Penn, volba byla logická. Penn se vyslovil pro politické vnímání filmu, herečka Jeanne Balibar se navíc tehdy v Paříži přímo angažovala v protestech proti nuceným deportacím afrických studentů a jejich rodin. Film si nicméně vysoká ocenění rozhodně zasloužil. Režisér Laurent Cantet i Francois Bégaudeau, autor knižní předlohy, spoluautor scénáře a představitel hlavní role učitele francouzštiny, pracovali se skupinou mladých lidí v dramatickém kroužku celý rok. Poznávali jejich charaktery, energii, herecké schopnosti. Jednotlivé filmové charaktery ve třídě pak korespondovaly s osobnostmi skutečných kluků a holek, pro něž to bez vyjímky byla první herecká zkušenost. Film je to dojemný, zábavný a chytrý. Francois Bégaudeau při psaní románu vycházel z vlastních zkušeností středoškolského učitele ve středofrancouzském městě Dreux a ve filmu vlastně tak trochu hrál sám sebe. Jediný problém filmu, který je ale zjevně k jeho celosvětovému úspěchu zanedbatelný, je jeho důraz na jazyk. Sleduje-li Mezi zdmi frankofonní divák, nabývají hodiny jazyka samozřejmě mnohem více rovin. Ztraceno v překladu je tady o trochu víc než v jiných filmech. Ale rozhodně to neznamená, že byste si jej s titulky nemohli užít.

Dokumentární snímek Návštěvníci nás zavádí do nejseverněji položeného města na světě na norském souostroví Špicberky. A právě zde, v zemi kdysi věčného ledu a sněhu, se česká sociální antropoložka Zdenka Sokolíčková pokouší najít nový domov pro sebe a svoji rodinu, zatímco pracuje na výzkumu společenských proměn tamní komunity. Premiéru filmu sleduji spolu s čtyřmi stovkami diváků v první půli srpna ve sluncem zalitém švýcarském Locarnu. Uvedení snímmku na takto prestižním festivalu je samo o sobě úspěchem, nicméně i tak držím jeho tvůrcům palce. A na začátku promítání jsem snad stejně nervózní jako oni. Jak na film vznikající několik let zareaguje mezinárodní publikum? Už po pár minutách se ale uklidňuji a začínám být na Veroniku Liškovou čím dál tím víc hrdý. Diváci se zjevně na vypárvění napojili a do života jedné neobvyklé české rodiny byli vtaženi bez ohledu na zemi svého původu, různý věk či individuální pohled na svět. Intimutu rodiny ve filmu střídají otázky dotýkající se globlálních problémů. Emocemi nabitý filmový portrét mikrokosmu ledového městečka se stává syrovým obrazem současného života na Zemi. Jakoby se na Špicberkách v koncentrované podobě odrážela situace celé naší planety. Místa je málo, zdroje jsou omezené, my jsme tu doma, ostatní musí pryč. Ale kdo je to “my” a kdo “oni”? Kde domov můj? Je to tam, kde se cítím dobře já? Nebo tam, kde jsem vítán? Může žít dnešní svět v míru a toleranci, nebo zůstanou lidé v sevření hranic, které již dávno, z hlediska obchodu, techniky či odpovědnosti člověka, žádnými hranicemi nejsou? (psáno pro Cyrilometodějský kalendář 2024, Katolický týdeník 2023)

Většina z nás v životě zatouží - alespoň někdy - po sobě zanechat něco velkého, něco trvanlivého, něco hodného obdivu. Vůbec tím nechci tvrdit, že je to správné a následováníhodné. Jen chci dojít ke konstatování, že některým z nás se to opravdu podaří. Justo Gallego (1925-2021) se v roce 1961 rozhodl postavit katedrálu. Sám, vlastníma rukama, bez jakéhokoli vzdělání. A když píšu “jakéhokoli vzdělání”, myslím to doslova. Justo jako malý chlapec musel již v 11 letech spolupřevzít starost o rodinu poté, co mu zemřel otec a jeho nebohá matka zůstala na své děti sama. Nevychodil ani základní školu. V dospělosti krátce pobýval v trapistickém klášteře a po jeho opuštění se dal do svého životního díla. Na katedrále, kterou zbudoval nedaleko Madridu, pracoval každý den až do své smrti, tedy neuvěřitelných 60 let. Dokumentární film Katedrála s vtipem a ve strhujícím rytmu zachycuje Justa v různých fázích jeho života od 90. let minulého století až do jeho smrti. Vidíme neuvěřitelné dílo muže s obrovským zá-palem pro věc, energií a neochvějnou vírou v Krista, pro kterého vposledku své dílo stavěl. Justo rozhodně neměl jednoduchý charakter - ten ostatně neměli ani mnozí ze světců. Justo byl uma-nutý, svérázný, miloval Boha, lidi ovšem zas až tak ne. Justův filmový portrét je otevřen mnohým interpretacím a diváka zve k přemýšlení nejen o svérázném staviteli chrámu, ale i o sobě samém: z čeho a jakým způsobem já sám stavím onu pomyslnou katedrálu svého života?

Studie skepticismu a víry. Nadprůměrný Sirk! :-)

Dokumenty Fredericka Wisemana jsou důkazem skutečnosti, že dlouhý film neznamená automaticky i "diváka vyčerpávající". Dlouhý film jen potřebuje adekvátně času, vypnutý mobil a klid. Odměnou je ponor do instituce, která by mohla být příkladem všem radnicím a magistrátům celého světa. Pražský primátor, radní a všichni magistrátní úředníci by si tento film měli promítat alespoň jednou ročně.

“Aby rezignoval papež? To přece není možné! Takový film uráží moji křesťanskou víru,” prohlásil jeden dobrý katolík po shlédnutí komediálního dramatu Máme papeže! a se svými úkornými pocity určitě nebyl sám. Bohužel. Bohužel, protože takové vnímání tohoto snímku ukazuje na naprosté nepochopení role umění. Film, stejně jako literatura či divadlo, přece nemá primárně zachycovat realitu. Umění nás má vést k novému pohledu na svět, má v nás probouzet touhu žít jinak, má nás provokovat k novému vnímání skutečnosti. Necelé dva roky po premiéře filmu rezignoval Benedikt XVI. Jak onen nespokojený divák vnímal Morettiho film po této zlomové události, nevím. Můžu jen doufat, že třeba pochopil profetickou roli umění. Ale vážně: Habemus Papam, jak zní originální název filmu, totiž vposledku vůbec o katolické církvi nevypráví. Vatikán, davy věřících, staří kardinálové se svými nemocemi a vrtochy či Sixtinská kaple, v níž se na začátku filmu ocitáme při volbě papeže, to vše je jen efektiní kulisou dávající filmu mezinárodně srozumitelný a také atraktivní rozměr. Máme papeže! ukazuje s vtipem, ale bez jakéhokoli zesměšnování, především vnitřní boj muže vystaveného obrovské odpovědnosti a očekávání, jež nemůže naplnit. Přesvědčený ateista Moretti ukazuje, jak každý z nás hraje nejrůznější role - ty, které jsou od nás očekávány druhými, i ty, které chceme my sami hrát. Nejdůležitější ale je se srkze všechny ty role a roličky “prohrát” až k sobě samému - ke svému opravdovému já.

Dospívání je náročná záležitost. Kdekoli na světě, střední katolickou školu v americkém Sacramentu nevyjímaje. I tady se odehrávají první lásky, první milostná zklamání, první rozbitá nejlepší přátelství. A Christine, trochu vzdorovitou studentku, která si nenechá říct jinak než Lady Bird, navíc trápí i velké neshody s mámou. Ta nechápe rozevlátost své dospívající dcery ani její odvážné sny o studiu v dalekém New Yorku. Její mladické touhy matka s krutou pravidelností krotí životními zkušenostmi získanou chladnou racionalitou. “Chci, abys byla tou nejlepší verzí sebe sama, jakou můžeš být,” říká Christinina matka v jedné z řady tragikomických scén. “A co když tohle JE má nejlepší verze,” namítne nejistě hrdinka filmu. A má pravdu. Co když opravdu jsem právě teď, se všemi svými chybami a nedostatky, nejlepší verzí sebe sama? Co když opravdu už teď dělám maximum, co když nemůžu víc? Co když toužím a potřebuji být přijatý a milovaný právě takový, jaký jsem? Už teď a tady a právě tebou, mami? Přiznávám, že v emocionálně náročném prožívání sympaticky obyčejné hrdinky jsem se okamžitě našel. Podobné strachy a nejistoty většinu z nás totiž provázejí nejen v dospívání. A tak není těžké Lady Bird držet palce, aby se nejen dostala na školu svých snů, ale aby především poznala, že kdesi za fasádou často nepřístupné, životem znavené mámy, skutečně JE milující maminka, která by pro svoji dceru udělal všechno na světě. A která svoji dceru miluje dokonce i v tom případě, že ta nevycválaná holka, která odmítá i svoje vlastní křestní jméno, je skutečně tou nejlepší verzí sebe sama, jakou může být.

Film mého života. Samozřejmě společně s řadou dalších, nicméně pokud bych měl vybrat jeden jediný, bude to právě Strom života amerického režiséra a filozofa Terrence Malicka (nar. 1943). Malick je tvůrce, který s čím dál větší otevřeností “hovoří filmem” o křesťanské víře. Jeho Skrytý život (2019) vypráví příběh bl. Franze Jägerstättera a již několik let připravovaný film Cesta větru má zachycovat vybrané epizody ze života Ježíše Krista. Malickovo křesťanské směřování se naplno poprvé projevilo právě Stromem života, dramatem, které svojí vizualitou, hereckým, režijním i střihovým uměním na jedné straně a myšlenkovou šíří a hloubkou na straně druhé ohromuje i po řadě let od svého uvedení do kin. Drama biblických rozměrů vyprávějící o znovunacházení víry, o rozpomínání se na určující vztah s matkou a otcem i o hledání podstaty našeho pobývání na zemi, je i přes zahlcující množství překrásných obrazů prodchnuté utrpením. Dospělý Jack si připomíná předčasnou smrt svého bratra a nostalgicky si vybavuje své dětství v 50. letech 20. století v americkém Texasu. Ovšem pozor: Malick vše představuje svébytnou filmovou formou, která je pro nepřipraveného diváka matoucí. Strom života nemá lineární děj, jak jsme zvyklí z většinové filmové produkce. Strom života je mnohem více vizuální básní a snem, v němž se prolínají různé časové roviny včetně nebeské věčnosti. Strom života je uměleckým dílem, které mě intenzivně provází životem a stále znovu mi dovoluje nahlížet mnohá zákoutí naší duchovní existence.

Pamatuji si na své první setkání s Toni Erdmannem. Bylo to na filmovém festivalu v Karlových Varech ve Velkém sále hotelu Thermal, který tehdy se svými 1150 diváky praskal ve švech. Publikum tenkrát několikrát během filmu tleskalo, což je i v rámci festivalu zcela výjimečné. Při závěrečné scéně oslavy narozenin se mnozí diváci smáli tak, až je boleli břišní svaly, případně měli co dělat, aby smíchy neskončili pod semišovými sedadly. A následně slzely nejen smíchem, ale i dojetím. Mě nevyjímaje. Německá komedie vypráví o snaze svérázného postaršího učitele umění Winfrieda navázat vztah se jeho dcerou Ines pracující v rumunské Bukurešti pro velkou nadnárodní firmu. Dávno rozvedený Winfried žije pouze ve společnosti přestárlého psa, po jehož skonu se rozhodne k radikálnímu kroku: vyrazí do Bukurešti za svojí workoholickou dcerou, kde se začne vydávat za “životního kouče a německého ambasadora Toniho Erdmanna”. Své dceři začne v této až do absurdní roviny dotažené roli nabourávat život nanejvýš originálním způsobem, přičemž jeho cíl je prostý. Chce, aby dcera Ines, možná poprvé v životě, byla schopna přijmout jeho širokou otcovskou náruč. Popis děje jen málokdy dokáže zprostředkovat skutečné jádro filmu a zde to platí dvojnásob. Toniho Erdmanna bychom snad mohli označit za smutnou komedii, nicméně tím bychom zdaleka neřekli vše: neřekli bychom, že jde o komedii prodchnutou nadějí, že jde ale i o sociálně citlivý pohled na současné Rumunsko nebo že jde o film, jehož ústřední hrdina svými vtipy kromě pobavení vybízí také k úvaze, kdo se za maskou žoviálního Toniho Erdmanna skutečně skrývá.