ZadaraDoKina

Obyčejný život. Divné cizí nesrozumitelné zvuky. Za zdí. Tam někde venku. Tam někde, kde se mě to nijak netýká. Film dává divákovi prostor. Prostor pro to, aby mohl přijít na to, kde je jeho zóna zájmu, a jaké zvuky ve svém vlastním životě nevnímá on, přestože jsou přece tak blízké, jasné a nepřeslechnutelné. Studie "banality zla" ne u nacistické zrůdy Rudolfa  Hösse a jeho rodiny, ale u mě a mé rodiny.

Ta křehkost! Křehkost mládí, křehkost záběrů, křehkost hudby a střihu. A tváře. Tváře patnáctiletých dětí, které touží po lásce a pozornosti.

Režisér James Hawes má za sebou více než 30 let trvající kariéru tvůrce televizních filmů a seriálů, Jeden život je nicéně jeho pozdním celovečerním filmovým debutem. Podařilo se mu v něm věrně zrekonstruovat především tu linii příběhu, v níž se již stárnoucí Winton rozpomíná na dávné předválečné události a hledá cestu, jak je smysluplně uchovat pro budoucnost, přičemž vše - včetně historické, emočně náročné linie z předválečné Prahy a Londýna - spěje k oné ikonické scéně ve studiu BBC. Jeden život vrchovatě naplňuje cíl uchovat Wintonův příběh široce přístupný a sdělný. O stále platném poselství činů Nicolase Wintona, potomka židovsko-německých migrantů, svědčí i osobní zkušenost režiséra filmu James Hawese: “Příběhy tohoto druhu je nutné vyprávět, protože hovoří k naší současnosti. Když jsem poprvé přijel do ČR, abych se dozvěděl víc o Wintonových aktivitách, stáli jsme s kolegy před jeho sochou na 1. nástupišti pražského Hlavního nádraží. Najednou jsme si všimli něčeho neobvyklého: viděli jsme policii, shluk lidí, slyšeli jsme plačící děti. Nejdřív jsme nevěděli, co se děje, ale pak nám došlo, že právě dorazil vlak s uprchlíky z Ruskem napadené Ukrajiny. A to se odehrávalo jen několik metrů od sochy Nicolase Wintona. Historie se opakovala.”

Maximálně znervózňující film ukazující, jak jsou lidé manipulovatelní, ovládaní strachem a touhou po moci. Ukázka zneužitého náboženství. Naprosté šílenství radikálních evangelikálů, té části Ameriky, která využívá Trumpa ke svým vlastním cílům. Trump se samozřejmě rád nechá zneužít, protože mu to přihrává další potřebné voliče. V konečném důsledku ale vyhrávají evangelikálové, protože těm (některým rozhodně) jde skutečně o co nejrychlejší "zařízení"/umožnění  druhého příchodu Krista na zem. Hrůza.

Syrový energický debut, drama o domácím násilí, rodinných poutech, probouzející se sexualitě i poezii, která jediná dokáže zachytit paradox lásky ukrývající se pod příkrovem náhlých výbuchů agrese. Realistický příběh plný agrese i citu končí naději dávajícím závěrem. Končí  nečekaně: s vtipem, úsměvem a příslibem prolomení takřka beznadějně uzavřeného kruhu násilí. Skvělé! Film jsem viděl v Locarnu (2022), kde se účastnil tamní mezinárodní soutěže. Získal cenu za režii, cenu za mužský i ženský herecký výkon.  Film patřil mezi ty, které jsme v rámci ekumenické poroty zvažovali ocenit alespoň zvláštním uznáním.

Černobílé drama Ogly Dabrowské Pohani je dráždivou filmovou adaptací divadelní hry ukrajinské autorky Anny Jablonské. Příběh o rodině, do níž po letech zavítá babička “smrdící kadidlem” pokládá zásadní otázku: kde hledat zdravou víru, naději a lásku?                                                                  Ukrajinská dramatička a spisovatelka Anna Jablonská tragicky zemřela v pouhých 29 letech. V lednu 2011 se stala jednou z 35 obětí teroristického útoku na letišti Domodědovo v Moskvě, kam si přijela převzít ocenění za svoji nejúspěšnější hru Pohani. Existenciální drama nepostrádající ani výraznou humornou rovinu bylo původně uvedeno v pražském Branickém divadle (2018-2019) a právě tato inscenace se stala základem pro filmové ztvárnění režisérky Olgy Dabrowské.                                           Příběh Pohanů je zasazen do neutěšeně žijící rodiny: energická realitní makléřka Marina (Eva Alner) má jasně navrch nad submisivním, umělecky založeným mužem Olegem (Jiří Racek), přičemž oběma dělá velké starosti bohémská dcera Kristýna (Tereza Slánská) studující výtvarnou školu. Do základního rozložení sil spadá ještě soused Bocman (Josef Polášek), alkoholik, který ne a ne dokončit rekonstrukci jejich oděského bytu. Jakoby starostí všichni neměli dost, bez ohlášení přichází Olegova matka Natálie Stěpanovna (Lenka Vychodilová). Stará žena, která se před lety namísto výchovy svého syna rozhodla putovat od jednoho pravoslavného kláštera k druhému ve snaze odčinit svůj dávný hřích. S příchodem urputné i babičkovsky jemné ženy, která přesně ví, jaká je Boží vůle, kdo trpí běsi a kde zrovna působí ďábel, jakoby se leccos začalo měnit k lepšímu. Možná, že to nejdůležitější ale stále chybí. Život může být v něčem lepší, ale náhlá tragédie ukáže, že něco zásadního svatá žena, babička Natálie Stěpanovna, do stísněného domova Olega, Mariny a Kristýny přinést nedokázala. A pokud to nedokázala ona, žena vyzbrojená posvěcenou vodou ze zázračného pramene, kdo pak už?                                                                                                                                               Pohani jsou třetím a nutno říct, že také dosud nejlepším celovečerním filmem režisérky a scénáristky Olgy Dabrowské. Ta se kromě dokumentárních a publicistických aktivit podílela na vzniku filmů Petra Zelenky Mňága - Happy end (1996) nebo Knoflíkáři (1997) a má i scénáristický podíl na Samotářích (2000) Davida Ondříčka. Samostatně pak debutovala originálním povídkovým filmem Kuličky (2008). Před několika lety přišla se vztahovým, komerčně laděným snímek Cena za štěstí (2019), který i přes některé výborné herecké výkony (Jaroslav Plesl) nelze označit jinak než jako nepovedený. Drama Pohani, v kinech uváděné jako “zfilmové divadlo”, působí v dosavadní Dabrowské tvorbě překvapivě. Jedná se o nezávisle produkovaný film s nepopiratelnou výpovědní hodnotou, jehož komerční potenciál není nijak velký. Pohani se svojí přiznanou divadelností mohou u nepřipraveného diváka narazit, filmovému tvaru mohou být vytknuty některé aspekty (problematické synchrony, rámování příběhu), jiné ale je zase nutné ocenit, třeba práci kameramana Davida Čálka, hudbu Ivana Achera či herecké výkony především Lenky Vychodilové, Josefa Poláška a Terezy Slánské.                                                                                                    Bezproblémové přijetí filmu ovšem nečeká ani u křesťanů, kteřé by mohli mít pro film o otázkách transcendence vstřícnější postoj. Ti se totiž mohou cítit být dotčeni vulgárním jazykem (jak by ale měl hovořit životem zrazený alkoholik?) i urážlivými postoji některých postav vůči křesťanským symbolům. Urážky a pochybnosti zde ale nejsou svévolné a jasně ukazují na časté “karikatury Boha”, nikoli na Boha samotného.                                                                                               Pohani se většinové české produkci vymykají jak svým svébytným řemeslným pojetím tak důrazem na témata, která naše hraná tvorba prakticky neřeší: ptá se po podstatě víry, po moci pověry, uvažuje o farizejství i skutečném požehnání. (Mírně upravený text, který původně vyšel v Katolickém týdeníku 45/2023.)

Vzhledem k úrovni předchozích 2 filmů je tento, možná opravdu poslední film Krzysztofa Zanussiho, vcelku zajímavým dílem. Ale pouze z určitého specifického pohledu vývoje autora, který se kdysi v minulém století podílel na utváření evropské kinematografie. Předností filmu je představitel jedné z hlavních rolí Andrzej Seweryn, který svým charismatem ukazuje sílu a pozoruhodnost lidské tváře, hudba J. S. Bacha a vcelku osvěžující animace znázorňující matematické vzorce.  Dokonalé číslo jako celek je nicméně filmem, který zůstane v paměti jen těm, kteří nacházejí zvlášťní zájem v polském filmu nebo v tvorbě tvůrců, kteří spoluutvářeli evropský film 70.-80. let 20. století. (Viděno na 3Kino Film Fest.)

Sen Vrány pouštím na začátku každého semestru jako ukázku toho, jak bychom měli přistupovat k umění včetně setkání s filmem.

Závěrečná část z letního tábora. Jakoby tam Philippe Lesage byl se mnou a s miliony dalších dětí, které se poprvé zamilují, poprvé loučí, poprvé jsou součástí něčeho většího, je přerůstajícího. Neskutečné. Právě tam se utvářel svět sourozenců, jejichž osudy jsme téměř dvě hodiny sledovali. Geniální film. (Odvážná teorie: táborový vedoucí, který se nerad loučí, je ten parchant, který o 10 let později Charlotte zlomí srdce a pak ani nemá odvahu k tomu, aby jí do očí řekl, že dál nic nebude. Asi to tak nebude, ale klidně by být mohlo.)

Při natáčení filmu se během kontroly denních prací prý střihač s kameramanem smáli tomu, jak je to nablblé. Herzog stále točí skvělé dokumenty, ale tento hraný film se mu opravdu nepovedl. Při sledování takových produkcí si kladu otázku, jak je možné, že to nikdo nezastavil. Copak nikdo neviděl, jak je to špatné? Předpokládám, že schválený projekt s hvězdami Kidman, Franco, Pattison se prostě zastavit nedá...