vypravěč

Obludný pokus o televizní taškařici z těch nejodpornějších normalizačních let se zakládá na několika nudně se opakujících obloucích víru – pádu, zranění, příjezdu sanitky, příchodu strážníku, objevení se valut a osvojené nevtipné a urážející mimice zbyvších postav. Režisér se všechny tyto otáčky neúspěšně snaží obměnit a jejich znovu-objevení osvětlit jako (svůj dů-)vtip, ale dojem ustavičného navracení se v čase, který zákonitě vzbuzuje úzkost, zastínit nedokáže.

Výborní herci se zhostili svých rolí zodpovědně a přivedli na svět loutky, kterým se okolní svět nejvýše přizpůsobuje. Film se zatím dáví tupou kostí sujetu a vyvolává v zamlklých divácích otázku po tom, co budou muset ještě strávit v těchto hladových časech počínajícího protektorátu. Odpověď se nabízí: oceán frází… Loutkohra, v níž nechybí ani kašpárek, který jediný drží úroveň, ať již subverzivně vyrušuje v čítárně filosofického klubu nebo řinčí z těch nejméně pravděpodobných dveří.

Hlubinná groteska Jessicy Hausner mě nadchla především svou úsporností a režijním minimalismem – a přísností. Žádné okázalé hyperboly, žádná zjevná dvojznačnost – odstup se zde projevuje nejvýše jen jako chvění (životního) stylu a nejčastěji jej nese loutková stylizace postav, které se různě vztahují k životu, zatímco o něm nemají sebemenší představu a uzavírají se ve svém jevišti (které je zároveň dějištěm pověsti i hledištěm). Nenápadná komičnost makabrální koketerie nepovstává z přehrávání, z erupcí nesmyslu, ale naopak – z kontextu důsledně zastávaných pozic – z rétoriky, stylu a imaginace, ba té především. Právě tak tento snímek není jen dílem filmovým, ale i divadelním a malířským. Celek současně evokuje divadelní představení i procházku historickou galerií, kunstkamerou. Režisérka scény komponuje jako biedermeierské obrazy: obličeje se umrtvují do olejových tváří, těla se v osvojených pózách nesou mezi zátišími a vytvářejí bezobsažné ideogramy společenských událostí – právě jako na salonních obrazech. Omezenost jednání, meze (prkennost) vzruchů a (dřevěnost) afektů proměňuje hrdiny na loutky a celek na pimprlové divadélko: kroužení okolo smrti zaslepuje všechen zbývající život, který básníkovi přichází nebásnický a ženě neněžný (nemocný); jak se na večerních soaré perzifluje umění, tak se dokonale rýmuje s tím, jak se ti múzicky cítící (se) snaží konečně nereprodukovat, ale ztělesnit – a tak trnou – věčně. Život i smrt se v těchto umělých rámcích distancují jako eventuality měšťanského rozvoje, ne nepodobny daním, společenským reformám a revolucím, a dojde-li na ně, vyvolá to zákonitě žaludeční nevolnost (a právě tak i sebevražda jako dráždivá možnost se svou reálností příliš podobá všem unavujícím danostem).

Tento snímek mně uchvátil především svou úsporností: dokonale znázornil vesmírné životní prostředí (obrazotvorně i společenskokriticky) a s divadelní koncentrací je změnil v shakespearovské jeviště: osudový příběh je srozumitelný, snadno pochopitelný (jedním slovem "prostý") – a celek tak umožňuje, aby jej divák „obýval“ – vnímavě v něm žil a identifikoval se s různými postavami. Různé polohy introspekce, rozmanitě založené dialogy a interakce a důsledné, (ducha)přítomné vážení vlastní zodpovědnosti – právě takto, anatomicky řečeno, lze nejlépe popsat život. A ještě musím dodat: v tom tichém, zvolna žijícím, chybujícím a milujícím ústředním subjektu se soustředí veškerenstvo více než v babylonských věžích, v nichž lze úspěšně jen umírat. Ostatně, naděje lidstva – tedy vidomého vědomí skutečnosti – spočívá v tom, že rytířství bude živé i v dalších stoletích. O tom svědčí již středověké literární památky. V tomto smyslu tento snímek dokonale vznáší nároky – ba snad i zasvěcuje. Ve svých pokročilých letech, tolikrát strháván, tolikrát poklesající, stěží dokáži určit, jak úspěšně může dnešní mladé lidi iniciovat, ale troufám si říci, že jako chlapec bych byl dojat jako, když mě na stříbrném plátně magnetizoval zářící prst jemného extra-terestriána.

„Nestavte pomník. Růži nechte jen / mu každoročně vykvést na oslavu. / Neb je to Orfeus. Jen proměněn / v to nebo v ono. Nelamme si hlavu // s jinými jmény. Když to zpívá, vždy / Orfeus je to. Přijde, zmizí zase. / Či nestačí, že růži přemnohdy / o pár dní přetrvá, než zajde v čase? // Tak musí mizet, byste pochopili! / A byť mu bylo teskno odejít. / Co jeho slovo nad vámi, v tu chvíli // jest on už tam, kam nemůžete za ním. / Břemenem lyry netísněn a skryt, / tak míjí v dál, co chví se nasloucháním.“ (Rainer Maria Rilke)

Jakkoliv se tento snímek veze na prvorepublikové módě trampingu a jeho kouzlo povstává především z toho, jak zachycuje tehdejší kolorit, ono závěrečné „ahoj k oltáři“ napovídá, že se cesta neuzavírá ani těm, kteří se jí tak zatvrzele bránili. A to je opravdu – radost.

Oproti – současně přeestetizované i prvoplánově naturalistické – Marketě Lazarové mě Ďáblova past skutečně oslovila. A to vedle své úspornosti a smyslovosti, které vančurovská adaptace spíš persifluje, svou schopností neutralizovat svým zpracováním ideologii vtisknutou do předlohy. Zatímco povahou servilní Vávra uchoval ve své bezduché adaptaci Kaplického propagandistického Kladiva na čarodějnice v jeho nejšpinavějších výronech a vytvořil v inovovaném, tj. podbízivém, filmovém jazyce předloze odpovídající zrůdnost, Vláčil se nad tím, co může znamenat moc a jakou hrůzu může přinést (v příbuzných inkvisičních konstelacích), skutečně zamyslel. A to jak v rovině duchovní, tak světské. Film nekritizuje ani církev ani se neposmívá víře, naopak úctu k duchovním a touhu dostát svému přesvědčení zdůrazňuje. Víceznačná postava Macháčkova, sugestivní svým démonismem, který odpovídá spíš nevědomosti než vědomě páchanému zlu, nadto dokonale kontrastuje s mocí světskou, se světem zbohatlické pobělohorské šlechty a jejích slouhů, takže svůj soud Vláčil nevyřkl ani tak nad církevně-aristokratickým propletencem jako spíše nad netázavostí, nevidomostí a neláskou.

Krom několika zásadních filmů, které mě v dětství zasáhly, protože v nich šlo o život (nakonec i o ten můj), si z té doby pamatuji rovněž dva okouzlující barevné detektivní příběhy slečny Marplové. S radostí jsem nyní, po tolika letech, shledal (aniž by mě to překvapilo), že velká oslava panenství z pera Agathy Christie, pronikla na stříbrné plátno podstatně dříve a s ještě větší razancí: vzteklý odpor k strážníkům, radost z vlastního ohrožení a mistrovský šerm, co víc může na začátku nového tisíciletí povzbudit mladé ženy, aby se postavily na vlastní nohy a přijaly zodpovědnost?

Tento hluboký lesní film mě zasáhl především mnohostí pohledů, jimiž provádí nekonečnem pralesních tváří, které se mění, jak dobře vím, s každým mrknutím oka, s každým zaposloucháním se do toho či onoho hlasu, s nádechem i vydechnutím. Režisérčina schopnost tuto pestrost hledisek integrovat do plynulého a významotvorného plutí je neobyčejná – a tím víc mě šokovalo svéúčelné zastřelení jelena v polovině snímku, které dosavadní jemnou narativní stavbu zcela rozbořilo a mně zbylo již jen sbírat střepy… Je to pro mě nepochopitelné tím spíš, že práce s náznakem a sugescí je této tvůrkyni vlastní, jak o tom svědčí i samo balancování snímku mezi hraným filmem a esejem (v esejistické poloze toto dílo rezonuje s jejími dokumentárními pracemi věnovanými mateřství a „domorodectví“), a byla by si s ním jistě vystačila, aniž by ten život musel vyhasnout. Chápu, že se Kawase tímto prvkem zřejmě snažila expresivněji vyjádřit krajnost situace – ve zvoleném filmovém jazyce, v němž krajinné záběry nevytvářejí jen prostředí, ale samy (za sebe) se vyslovují a zakládají bohatou polyfonii (s níž souvisí i citlivá zvuková stylizace snímku); přesto takový extrémní zásah nemohu přijmout a nepokládám ho za ospravedlnitelný. Nebýt tohoto momentu, neměl bych snad k filmu jedinou výhradu: symbolistní vyprávění, pronikavě nahlížející do tajů lidské osobnosti i vztahů poutajících člověka k stvoření, je přirozené a živé a poskytuje každému – vlastní – vizi – nenásilně a spontánně; herci hrají skvěle a dokáží své postavy maximálně otevřít a nádherné taneční pasáže skvěle souzní s prostředím a dokonale vyjadřují onen nekonečný tep přírody.

Strašlivě rozbitý snímek, který by chtěl být vším a není ani ruinou po tom všem. Režisérovi se sice daří vybudovat extrémně nesnesitelné, neobyvatelné prostředí, ale není jasné, co jeho neobyvatelnost způsobuje. Hrdinové jsou zcela zbaveni psychologie a zredukováni na loutky. Jejich činy nevzcházejí z žádných životných osobností, jsou papírové, a tato bezživotnost odhaluje veškerou krutost vyprávění jako samoúčelnou a vygradovanou jen pro efekt. Otázku, kam až jde zajít, odpovídá nesmyslný moralizující rámec, který alibisticky vše shlédnuté popře jako fikci. Hned jsem si vzpomněl na Richarda Weinera, jehož vypravěč v jedné povídce jasně sděluje: mohl jsem a mohu cokoliv. Zatímco však jeho světy s tím vnětextovým rezonovaly, tento film se na stříbrném plátně kazí, odtržený od všeho, co by jej drželo při životě.