(mOnkey)

Hitchcock zbožňoval svoje blondýny. V Oknu do dvora využívá zkraje nedůvěřivou Grace Kelly k tomu, aby se nakonec přidala na stranu Jimmyho Stewarta a vyšetřování hypotetické vraždy v domě naproti tak mohlo naplno odstartovat. Dělá to z lásky, a aby mohla být Stewartově postavě nablízku. Hitchcock byl však svými blondýnami okouzlen do takové míry, že u tohoto snímku opomenul jednu scenáristikou nevěrohodnost gigantických rozměrů – Grace musí Jimmymu neustále nadbíhat a on se z důvodu lásky k ní a zároveň své práci stále nemůže rozhoupat k tomu, aby si ji vzal za ženu. TU Grace Kelly, no chápete to?! Ale ne, to já toho starého lišáka jen tak škádlím, však on moc dobře věděl, co dělá a chemie mezi oběma hvězdami je bezchybná a Okno do dvora se u obou řadí k tomu úplně nejlepšímu, co během své kariéry natočili. A to samé platí i pro Hitche, který stvořil na ploše jednoho dvora svébytný, uvěřitelný, romantikou a černým humorem nasáklý krásný mikrosvět, v jehož útrobách nám umožnil se pohybovat prostřednictvím promyšlených a na chlup přesných kamerových jízd (kdo by to byl řekl, že film odehrávající se na tak malém prostoru bude mít jednu z nejlepších kamer vůbec). Čím víckrát Okno do dvora vidíte, tím víc si všímáte drobných detailů a užíváte si nepatřičný, škodolibý „šmírung“ ostatních obyvatel domu v choulostivých situacích. Zbožňuju Hitche a ten jeho smysl pro humor.

Wheatley se vydal do pekla, aby tam podepsal smlouvu s ďáblem, pak se vrátil zpátky na povrch zemský a o svých zážitcích natočil tenhle film. Svůj zatím nejpropracovanější, nejosobitější a nejzábavnější. A s houbičkami. // Pokud nějaký film vidíte desetkrát během jednoho roku a pořád se ho nemůžete nabažit, pak to znamená jediné - že se jedná o zatraceně kvalitní a působivou podívanou. Ano, ano. Titulky naleznete zde. 90%

Jak známo, ty nejlepší příběhy píše sám život. Avšak k tomu, abyste je mohli adekvátně zachytit je třeba talentu, trpělivosti a taky peněz. To všechno naštěstí lidé z BBC mají a jako dar z nebes zároveň jednoho ze tří kouzelných dědečků, Davida Attenborougha (dalšími dvěma jsou Karel Zeman a Hajao Mijazaki). Tento tým dal vzniknout další dechberoucí sérii, tentokrát z rozmanité Afriky. Jsme tak svědky uchvacujících záběrů, v nichž dva žirafí samci svádějí boj o samici a území, přihlížíme uspěchanému životu mravenců a fandíme novorozeným želvičkám v jejich boji o přežití, který začíná úprkem do moře před hladovým ptactvem (Mimochodem věděli jste, že pohlaví želv určuje teplota, ve které je vajíčko uchováno?). To a ještě mnohem víc v tom nejlepším technickém provedení, jaké je v dnešním filmovém světě k vidění. A aby toho nebylo málo, i s emocemi to zamává o dost silněji než většina současných bijáků.

Ať už jste zapálený botanik, fanoušek přírodovědných dokumentů nebo tak jako já naprostý laik co se rostlinstva týče, šance, že vás Kingdom of Plants ohromí, jsou velmi vysoké. První, co vás praští do očí, je pochopitelně technické zpracování. Kdo čeká od dokumentů s Davidem Attenboroughem cokoliv menšího než absolutní špičku, čeká marně - obrazová i zvuková stránka je naprosto úchvatná, záběry na rostliny, které díky využití metody time-lapse bez nadsázky tančí na obrazovce či nám rostou před očima, dechberoucí. Nejmodernější technika nám například umožňuje být svědky rozkvětu největší rostliny na světě, která tak činí pouze jednou za sedm let. Všechny tři části jsou pro člověka, jako jsem já, doslova přehuštěny zajímavými informacemi, které uvádějí na pravou míru nejrůznější způsoby opylení, ochrany proti vlivům přírody a predátorů, adaptaci na klima, ve kterém se rostliny vyskytují nebo vztah rostlin a hmyzu i větších živočichů. V tomto směru je zajímavý také pohled do zákulisí prostřednictvím making of epizody, která vysvětluje, jak byly natáčeny některé z náročných záběrů a také prozrazuje, že v prostředí Královských botanických zahrad v Kew strávili filmaři celý rok. A je třeba si uvědomit, že se nenatáčelo pouze tam. Mrzí mě jediné, že jsem to neviděl ve 3D, protože Kingdom of Plants je první audiovizuální dílo, kdy mě třetí rozměr opravdu zajímá (a to rozhodně nejsem jeho příznivcem). Až pojedu do Londýna, zahrady v Kew budou jedním z prvních míst, kam budu chtít zavítat. Pro další informace doporučuju komentář kolegy Movie Gourmeta (od kterého stejně vypadá, jako kdybych vydatně opisoval : )).

Scarface, další z mých vánočních klasik, která v posledních letech nesmí chybět na mé štědrovečerní tabuli. Jakkoli to může znít divně, tenhle film si každoročně pouštím právě na Vánoce, ani sám nevím, čím to přesně je (ale dolujte odpověď z někoho, kdo minulý rok v tomhle čase viděl například Begotten nebo Guinea Pig 2). Pravděpodobně za to z velké části může Al Pacino, který tady v plné parádě předvádí, čeho je schopný. Ale svůj podíl na tom má taky scénář, který v průběhu tří hodin přetváří drobného kubánského kriminálníka minulosti, jehož skutky by mohly být v Americe snadno zapomenuty, na hanebnýho pancharta® par excellence. Pancharta, jenž se ke konci neštítí už vážně ničeho a jehož proměna je až hmatatelná. Hodně lidí postavou Tonyho Montany opovrhuje a jako hlavní důvod uvádí právě onu ničemnost hlavního charakteru, který v sobě na první (a asi ani druhý či jakýkoli další) pohled nemá nic dobrého. K takové postavě je pak velmi těžké něco cítit nebo se s ní nedejbože ztotožnit. Proto chápu, pokud někdo odsoudí Scarface právě kvůli tomu nebo kvůli domnělé přehnanosti násilí viz slavná scéna s motorovou pilou. Ale jak zmiňuje už samotný De Palma v bonusech, je třeba si uvědomit, že v oné scéně vlastně nefiguruje nic jiného než naše představivost a že kromě několika cákanců krve, zděšených výrazů, hrůzných zvuků a Tonyho odvracení tváře nevidíme vůbec nic explicitního (Proto se ptám, jestli náhodou není problém spíš ve vaší hlavě, než ve filmu?). Ale to je asi jen můj pohled na věc - tedy pohled člověka, který kdyby žil v osmdesátých letech v Miami, chtěl by se stát mafiánem. Rozverný disco soundtrack je pak už pouze třešničkou na té sněhobílé hromádce, kterou si Tony Montana střádá na svém stole.

Bezprostředně po projekci jsem si říkal, jaká je ohromná škoda, že tady chybí tolik legendárních pecek. Hned nato jsem si ale uvědomil, co je to vlastně za blbost. To by totiž museli Doors zahrát celý svůj repertoár, protože v něm nic než pecky nemají. Hodnocení zde na csfd je zcela oprávněné, takže se ani nepokoušejte s ním nic dělat! // Tak se přiznejte, kdo jste to snížil?

Film, v němž se dvě z hlavních postav jmenují Mario a Luigi, by mohl jít všem po něm příchozím thrillerům příkladem, jak budovat atmosféru a napětí. Chtěl jsem si ověřit, zda se bude z dramatických situací tajit dech i napodruhé, a byl jsem moc zvědav, jestli na mě budou opět fungovat. Fungovaly, a jak! A s nudnou představovací pasáží nemůžu souhlasit, ta zhruba padesátiminutovka mě prostě baví, je totiž svěží a hlavně až nečekaně humorná. Takže nemám připomínek, je to neokoukané a pro mě nezapomenutelné.

Krásná ukázka toho, jak může film dopomoci k objevování jiných druhů umění. Zatímco ještě před pár lety byste mě na balet nedostali ani párem volů, po Billy Elliotovi, Černé labuti a hlavně Červených střevíčkách bych nějaké to živé představení uvítal s otevřenou náručí. Novátorský snímek, který se odvážil průlomovým způsobem vytvořit paralelu mezi příběhem odehrávajícím se v soukromí a na tanečním parketě. Příběhem plným vášně, závisti, zrady a žárlivosti. Tak jako mnoho ostatních sice považuju za vrchol čtvrthodinové baletní vystoupení, při němž si hlavní hrdinka Vicky uvědomuje, že v jejím životě není místo pro lásku i tanec zároveň a že si bude muset zvolit pouze jedno z toho, ale i závěrečná desetiminutovka je neuvěřitelným způsobem vygradovaná. Povznášející zážitek. // Projekce v malém biografu ve třech lidech a s pivečkem v ruce byla kouzelná, ale výjimečně dojem příliš nevylepšila, protože tohle už jednoduše o moc lepší být nemůže. Titulky naleznete zde.

Nezapomeňte tento film ohodnotit na csfd! My tedy děkujeme, a teď k samotnému snímku. Strom života je Malickova hloubavá pouť až k esenciální podstatě lidského bytí a jeho smyslu v kontextu něčeho většího, co leží někde tam za hranicemi. Strom staví na pevných kořenech, aby se přes mohutné spodní větve rozvinul až k tenoučkým vrchním haluzkám, které představují finální etapu (A které jsou taky příhodně nejblíže nebi, tedy metaforickému posmrtnému životu, o kterém zároveň s naší smrtelností snímek pojednává. Malick si, minimálně tady, tyká s bohem, to je bez debat, jeho filmografií se budu v nejbližší době určitě zabývat, tudíž uvidím, jak tomu doopravdy je.), jež ve svém životě musel urazit a která jej zároveň symbolicky uzavírá, protože výš už růst nemůže. U lidí je tomu zrovna tak, rodina je stavebním kamenem, od nějž se odvíjí vše ostatní, a který by měl být pro naše začlenění (ať už do naší případně nějaké té "vyšší" společnosti) vlastně primární. Ostatně ona celá první, takřka bezeslovná část zahrnující etapy od Velkého třesku až po vývoj života na Zemi, má pro snímek určující význam. Malick se v ní záměrně vyhýbá vyobrazení jakéhokoliv primitivního vývoje či snad vůbec existence člověka, čímž zdůrazňuje jeho nicotnost a pomíjivost, která je v kontextu celého kosmu, o kterém dosud nevíme vlastně skoro nic, ještě zřetelnější. To vše zabaleno v pro někoho nesmyslném kamerovém a střihovém exhibicionismu, pro jiného nesmírně působivých hrátkách do rytmu děl nejrůznějších klasiků. Přiznávám, že mě tyto v jeden moment dohnaly až k slzám a nebojím se tvrdit, že většina záběrů by se krásně vyjímala ve fotoalbu. Rád bych napsal víc, mnohem víc, protože hlava se mi hemží vzpomínkami, ale mozek došel do bodu, kdy už není schopen myšlenky alespoň trochu systematicky formulovat za sebe. Tak snad jen, že se mi líbí nesamoúčelná jinakost Stromu života, vzrušuje mě pocit drze hozené rukavice mainstreamovému publiku, u nějž bylo víc než kdy jindy cítit, kdo si přišel s určitými očekáváními zapřemýšlet u Malicka, přičemž věděl, do čeho jde, a kdo naopak přišel naslepo "na nového Pitta" (mimochodem společně s hlavním chlapeckým představitelem naprosto odzbrojující výkon). Ale už se těším, až sem dovalí ta nebývale početná osádka z druhého tábora, která v průběhu celých 130 minut hojně opouštěla sál. Zatímco tu oni budou třídit odpad, já půjdu ve středu s chutí znovu. // Po druhé projekci a zkompletování Malickovy filmografie musím uznat, že tohle není jeho nejlepší film (tím jsou pro mě Nebeské dny). Proto jsem se rozhodl vrátit ke svému původnímu hodnocení, které jsem mimochodem plánoval udělit, dokud jsem neuviděl, jak nevalně si snímek vede na zdejší databázi. Ale nadhodnocovat ho kvůli tomu by ode mě bylo stejně pokrytecké jako podhodnocování lidí, kteří se nechali strhnout davem... Včera jsem byl v kině už potřetí a zase to fungovalo. Ten film z mého pohledu trpí hlavně tím, že jeho jednotlivé části jsou hrozně nevyrovnané (s tím, že dokonalá je právě ta u veřejnosti nejméně populární - bezeslovný vznik vesmíru/života) a po první hodině, v níž mě emocionálně odrovnaly hned dvě scény, se mu už do tak silné roviny bohužel dostat nepodaří. To ovšem nic nemění na tom, že je to snímek v mnoha ohledech precizní, zaštítěný hudebním doprovodem jako z jiného světa, a odepírat mu plné hodnocení kvůli několika osobním důvodům - ke kterým jsem se už vyjádřil dříve - by byla rozhodně chyba. A ještě dodatek, tohle JE nejlepší Malick. 90%

K letectví nemám absolutně žádný vztah. Když to přeženu, tak člověka, který si hraje s letadýlky, považuju div ne za nejnižší formu života (stejně tak člověka, který si hraje s vláčky). Tady nicméně nejde o žádné modely, nýbrž o eroplány jako hrom. Konkrétně pak o Spirit of St. Louis, se kterým se roku 1927 vydal Charles Lindbergh směr New York - Paříž. Jako ve všech filmech, kde se plánuje nějaká výprava/cesta/dobrodružství, je i zde první polovina věnována přípravám letu respektive letounu. Jediný rozdíl je ten, že tady se nenudíte ani na chviličku! Toho jsem se daleko spíš obával během samotného letu, přece jenom, po většinu času se letí nad Atlantickým oceánem, kde toho moc k pokoukání není. To by nás ovšem nesměl hrdina během cesty obšťastňovat (bez veškeré ironie, kterou tohle slovní spojení zavání) svými zprvu optimistickými, ke konci už lehce zahořklými monology, a hlavně veskrze zábavnými vzpomínkami na své dětství a mládí (minimálně u dvou vzpomínek jsem prskal smíchy - při nákupu letadla a zapisování se na leteckou akademii). To nejpodstatnější jsem přesto stále nezmínil - tím hrdinou není nikdo jiný než Jimmy Stewart! Jimmyho sice zcela nekriticky obdivuju všude, kde se jen mihne, avšak tady jeho obsazení nabývá dvojího rozměru, poněvadž Jimmy za druhé světové války sloužil u letectva. Bomba! 90%