(mOnkey)

Seznamte se s rodinkou Gallagherových. Matka je v trapu a otec Frank zase věčně zpitý pod obraz, a tak se šestice jejich potomků žijících pod jednou střechou musí protloukat životem sama. I když jejich britské jmenovce (zatím) neznám, jde poznat, že si z nich americké Shameless bere to nejlepší, co je zvykem vídat u spousty ostrovních seriálů, tedy cynismus, řádně černý humor, otevřený přístup k nahotě (Nebo je snad poslední položka devízou pouze zámořské verze? Brzy to snad zjistím.) a navíc přidává otevřenou kritiku americké zaprděnosti, konzervatismu a pokrytectví (týkající se mimo jiné víry). A přesně to jsou položky, které já můžu a kterými si mě seriál velmi rychle získal. Ale pochopitelně nejen jimi, ale i sympatickými postavami (postupem času všechny!), vtipnými dialogy a scénáři, které při vší té absurditě a nadsazenosti působí uvěřitelně a vyvolávají dojem, jako by je psal sám život. Což je při stávajícím počtu šestatřiceti epizod skutečně úctyhodný výkon. P.S. William H. Macy v roli nezodpovědného otce ale zodpovědného alkoholika je bez nadsázky brilantní a situace, které před něj tvůrci staví a způsob, jakým je Frank řeší, až nebezpečně často vyvolává nezadržitelné záchvaty smíchu. Ta postava je v podstatě politováníhodná, ale přes všechno svinstvo, které v průběhu seriálu provede, si u mě i díky pohodovému Macymu vlastně drží status sympaťáka. 85%

Důvodů těšit se na nejnovějšího Scorseseho bylo více než pár. A ačkoliv trailer lákal do kina zejména mladší diváky, případně rovnou děti, český distributor jim očividně zatnul tipec, když se rozhodl uvést do kin (aspoň prozatím) dabingu prostou kopii. I to byl zřejmě jeden z důvodů, proč ratolesti tentokrát zůstaly doma - buď jsou líné číst, nebo číst jednoduše ještě neumí - a na projekci tak vyrazili pouze dospělí. Tedy, dospělý. Jeden. Já. Takže přesto, že trailery se snažily naverbovat na krásně pestrobarevné dobrodružství hlavně děti, jméno režiséra dávalo tušit, že jenom pro ně to rozhodně nebude. A je tomu skutečně tak. Hugo je totiž kromě té na první pohled načančané pohádky zároveň moderní cinefilní poctou filmovému médiu, z níž si nejvíc odnesou právě ti, kteří se o film zajímají trochu hlouběji a pro něž jeho historie nezačíná devadesátými léty. Kvůli Scorsesemu jsem byl nakonec ochotný protentokát překousnout i to 3D, které naštěstí není nijak rušivé ani samoúčelně efektní (takže žádné ostré předměty směřující k vašim očím nečekejte), i když ty brýle mě asi budou štvát už furt. Nebýt pomalejšího rozjezdu, nebylo by co řešit. 85%

Uvěřili byste ochlastovi, co často přespává na nádraží, že vidí duchy? Taky ne, tak vidíte. Mrtví po Armaanovi chtějí, aby jim pomohl s jejich problémy, ale tak nějak zapomínají, že on má i svůj vlastní život. Nakonec kývne na požadavek zoufalé matky, která by chtěla ještě jednou vidět svého syna. Podaří se Armaanovi chlapce najít? 70%

Bohužel jsem čekal, že se budu smát daleko víc. Během soubojů se člověk sice baví neskutečně, zbytek je bohužel až příliš velká nuda. Bojové scény jsou ovšem geniální, sekání rukou, mečů a těl na poloviny, vybuchující balvany a hlavy, na to se jen tak nezapomíná. Druhá hvězdička je za to, že jsem si pocintal tričko omáčkou, když mi během sledování "vytryskla" nosem.

Přenádherná Fantasy pohádka, kterou mírně sráží její předvídatelnost a výrazně slabší druhá polovina (bohužel včetně finále). I tak ovšem dokáže udržel vaši pozornost po celých 120 minut, a to hlavně díky skvělé výpravě, okouzlující hudbě a úžasné kameře, která z výšky krouží nad zalesněnou anglickou krajinou. De Nirova rolička teplého kapitána Shakespeara vyloženě potěšila a dokázala, že Bobby ještě nepatří do starého železa. 85%

Příběh pěkný, ale tu hudbu jednoduše nemůžu překousnout. Death metal bych na klip asi (určitě) nenarouboval, ale tohle není zrovna můj šálek kávy. // Přesto jako samostatné ucelené vyprávění - tentokrát už bez hudby - to slouží více než dobře.

Při pohledu na dvě zdejší maminy jsem si připadal jako Lister v Posledním dnu, když sleduje ženský box nahoře bez a fandí oběma zápasnicím, aby co nejdýl vydržely. Těm dvěma zodpovědným matkám jsem kvůli jejich okouzlující… lásce k vlastním dětem jednoduše musel držet palce (i když brunetě asi přeci jen o něco víc). A komu že se to doprovázené nějakým nevýrazným křovím v tomhle filmu vlastně postaví? Jak už název napovídá - vlastním dětem. Těch je na čtyři dospělé a jednu dospívající dceru asi pět (nebo možná jen čtyři, už ani nevím), ale po chvilce jsem v nich měl takový guláš, že jsem si je nejen nedokázal přiřadit ke jménům, která se tu půlku stopáže vykřikují, ale ani k jejich rodičům. Nakonec to ale ani tolik nevadí, protože to co Děti ztrácejí kvůli nepřehlednosti dětských postav a (ne)logice chování těch dospělých, hravě vynahrazují atmosférou a dobrým střihem, který krásně propojuje scény odehrávající se v tu samou dobu, ale na jiném místě. Skoro bych se až vsadil, že kvůli filmům jako je tenhle budou někteří muži uvažovat o vasektomii. 70%

Dejte do filmu klauny - stačí na chvíli, tak jako tady - a máte u mě úspěch prakticky zaručený. Ne že bych je nějak zbožňoval, vlastně k nim nemám nijak vyhraněný vztah, ale začalo to mými milovanými Klauny zabijáky z Ameriky, pokračovalo Iglesiovou španělskou invazí v podobě Balady o smutné trumpetě a nyní útočí skrze Imaginaerum už i Finové - prostě se to šíří stejně jako zombie nákaza do celého světa. Ale teď už k filmu. Pokud jsem to správně pochopil, použitá hudba pochází od skupiny Nightwish. Ano, na film jsem se podíval, aniž bych byl jejich fanouškem. Ba co víc, to jedno album, které jsem dohromady kdysi slyšel, se mi vůbec nelíbilo, protože tohle je přesně ten typ hudby, kterou nemám rád. Avšak tady byla hudební složka k mému velkému překvapení poměrně líbivá a to dokonce i skladby se zpěvem, což by mě nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu. Nevím, jestli film vznikl jako vizualizace alba, nebo byla naopak hudba vytvořena speciálně pro film, ale nakonec na tom vůbec nesejde (tedy aspoň mně ne). Tak ale teď už vážně k filmu. Imaginaerum má hned několik dalších předností, kvůli kterým stojí za pozornost. Tou nejvýraznější, jež vás praští do nosu už při pohledu na obrázky, je pochopitelně technické zpracování, které boduje i tím, že není použité pouze na efekt, ale má v příběhu své opodstatnění. Pan režisér sype z rukávu téměř bez ustání jeden vizuální nápad za druhým a je radost být u toho. Uznávám, že některé pasáže diváka na zadek neposadí a třeba taková scéna s Louskáčky a dvouplošníkem vypadá jako vystřižená z třetího Crashe Bandicoota nebo přinejlepším třetího Slye Coopera, ale to jsou jen drobnosti a celkově musím vizuální stránku jen a jen chválit. Makabrózní atmosféra (ale možná za to můžou ti klauni) se mísí se snad až dekadentním nádechem (i tentokrát jsou možná na vině oni cirkusoví baviči), do toho se tu objevuje dvojník Steva Carella, jenž na nás vyskakoval ze všech možných trailerů a galerií a který se nakonec svému předobrazu příliš nepodobá a ani cestou netrousí žádné hlášky. Příjemné je, že to není pouze rozpohybovaná reklama na Nightwish, naopak, pokud jejich hudbu tak jako já neznáte, prokoukáte se filmem a ani si jejich přítomnost neuvědomíte. Jo, a abych nezapomněl, má to jenom sympatických 75 minut.

Dr. Parnass kdysi dávno uzavřel sázku se samotným ďáblem, ve které stálo, že jeho prvorozené dítě uzme tento pekelný pán a jako protiobchod bude Parnass mlád, aby mohl být s ženou, kterou miluje. Když ale nastane den šestnáctých narozenin jeho dcery a ďábel si přijde pro svou odměnu, rozhodne se Parnass o svou dceru bojovat. Náš pekelník je naštěstí shovívavý a rád si hraje - proto přijde s novou nabídkou - dceru získá ten, který jako první získá pět lidských duší. Ocitáme se tak ve světě, který ovládá lidská představivost a hravost, ale ve kterém je třeba bojovat se svým osudem.

Nemám ve zvyku hodnotit seriály na základě jednoho dílu. Tady bylo to nutkání kliknout na hvězdičkovou škálu o dost silnější než obvykle. Zatím by to nebylo za plný počet, ale už teď mám pocit, že se nám zrodil fenomén letošní sezóny. Buscemi tradičně výborný (zřejmě jedna z jeho prvních hlavních rolí), Michael Pitt mě zaujal už při spolupráci s Hanekem, ten kluk ovšem vážně vypadá, jako by se vrátil z raných let dvacátého století, takže jeho obsazení je trefou do černého. Potěšila mě akorátní míra násilí a některé vymazlené brutální (jakkoliv to takhle zní absurdně) záběry. Uvidíme, jestli kvalita výrazně nepoklesne s odchodem Martina Scorseseho (který má tohle téma zmáknuté na jedničku) z režisérské stoličky, ale myslím, že se tohohle scénáře obávat nemusíme. // Ono to zas takové terno zřejmě nebude. Uvidíme, jak to bude držet pohromadě jako celek. 70%