Dejvuvprofil

Melodramatický časosběrný příběh o dvou lidech, kteří nedokážou žít bez sebe a zároveň nedokážou žít spolu, o jejich vztahu a všech jeho překážkách, které jim klade politický režim, státní hranice, ale i jejich vlastní činy. Film, kde toho oči a výrazy  namluví více než slova a ducha doby vykresluje zejména hudba. Hudba, kterou ústřední dvojice tvoří, hraje, zpívá a tančí, a která ztělesňuje místo, čas a společnost, ať už se jedná o teskné lidovky, propagandistické chorály, jazz nebo šanson. Nikdy nebyla lidová hudba takhle sexy. Nejedná se o útěk ze socialistické vlasti za lepším zítřkem, lepší zítřek se nekoná. Film toho hodně nakousne a nic z toho nedořekne, studená válka, studené emoce, nepochopitelné činy hlavních postav, jejich nesnesitelná lehkost bytí, nemožnost spočinout. Z formálního hlediska to je audiovizuální skvost, černobílá poetika, nečernobílé postavy. Ke konci to na mě bylo možná až příliš odtažité, jakoby zahleděné do sebe sama, ale tyjo… Proč se takové filmy netočí u nás…

Jerusalema je jihoafrický gangsterský opus se vším všudy. Film užívá celkem klasické a nepřekvapivé schéma Scorseseových mafiánských snímků (retrospektivní vyprávění, voiceover, průřez života hlavního "hrdiny" a budování kriminální kariéry), svěží nádech tomu ale dodává neotřepané prostředí Jihoafrické republiky. Je to skvěle napsané a zahrané, navíc oceňuji, že film nijak prvoplánově nemoralizuje - nevidíme zde žádné emoce ždímající záběry na chudé děti (které by se nabízely), není zde ani žádná přímá sebereflexe. Jediný prvek svědomí zde hraje stará věřící matka protagonisty. Citlivých společenských témat jako je rasismus nebo uspořádání společnosti po skončení apartheidu se režisér dotýká pouze velmi jemně a střízlivě, což je dobře. Film se tak může soustředit na ústřední příběh a neslouží jako podvozek pro prvoplánovou společenskou kritiku.  "Don´t pull that race card on me". Po řemeslné stránce v podstatě nemám co vytknout - kamera, střih, herecké výkony i hudba  šlape dobře. I výstavba děje funguje, možná jen škoda, že good guy policajt nemá více prostoru a naivní bílá přítelkyně byla na můj vkus až příliš naivní. Ve srovnání s jihoamerickým "protějškem" Město bohů sice Jerusalema tahá za slabší konec, přeci jenom je to "pouze" jednoduchá gangsterka, ale rozhodně by si zasloužila více pozornosti.  Pro mě se jednalo o nečekaně dobrou zábavu s jedinečnou možností nahlédnout do realistického prostředí jihoafrických street boys s jejich "africkým snem" o cestě ze slumu do vily. Jo a nájemní činžák v Johannesburgu si teda nakonec asi kupovat nebudu.

Ritchie je pro mě takový sinusoidní režisér, občas natočí tuctové akční béčko, občas parádní podívanou. The Covenant je za mě příjemné překvapení a patří do druhé kategorie. Jedná se o velmi jednoduchý příběh o nepsaném morální dluhu, který je potřeba splatit. Pacta sunt servanda, závazky se mají dodržovat. "Mám v těle hák, sice není vidět, ale je tam a potřebuju ho vyndat." Válečné prostředí Afghánistánu tvoří pouze kulisy pro v zásadě niterný příběh, pomalu a stupňovitě vystavěný. Kamera skvělá, obvzlášť  scény s flashbacky, ale i akční scény nejsou špatné, přestože na nich to pochopitelně nestojí. Jasně, má to svoje mouchy, uvěřitelnosti ubírá zejména klasické filmové klišé v podobě neschopnosti desítek Talibánců strefit se do hlavních hrdinů. Skoro až má člověk pocit, že buď střílí slepými nebo jsou slepí sami. Ale přestřelky v tomto filmu vnímám jako vedlejší záležitost, hlavním motivem zůstává nutkavá, ztělesněná potřeba se vyplatit, odplatit. Anti-revenge film, pokud to tak jde říct. Finální jemný, subtilní "bro code" mluví sám za sebe. Zároveň téma filmu není samoúčelné, ale poukazuje na trpké osudy mnoha afghánských tlumočníků a jejich rodin po stáhnutí se USA jednotek z Afghánistánu v roce 2021.

"MY, LID SPOJENÝCH NÁRODŮ, JSOUCE ODHODLÁNI uchránit budoucí pokolení metly války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti, ... ROZHODLI JSME SE SDRUŽIT SVÉ ÚSILÍ, ABYCHOM TĚCHTO CÍLŮ DOSÁHLI". Toto je úryvek z první věty Charty OSN z roku 1945. No... řekněme, že se to moc nepovedlo... Ve "Quo vadis, Aida?" pohlížíme na originální příběh z války v Bosně, ve kterém v podstatě absentuje násilí, ale zúčastněným je jasné, že se něco velmi nepěkného chystá. Hlavní postava Aida je učitelka angličtiny a tlumočnice mezi jednotkami OSN a Srby. Z toho titulu má poněkud výsadní postavení a více informací než ostatní, zároveň není hloupá a vidí, že vyjednávání s ďáblem, který se tak hezky usmívá, asi nikam nepovede. Míra impotence a neschopnosti přítomných jednotek OSN mi dává deja vu z Hotelu Rwanda. Jediný cíl Aidy je snaha za každou cenu zachránit jejího manžela a dva syny, aneb příběh ze situace, kdy být mužem nepředstavovalo žádné "privilege". Drsný film, ne tím co explicitně ukazuje na plátně, ale tím, co divák ví, že přijde. Bosna a Hercegovina - krásná, ale stále velmi bolavá země.

Aneb zápisky z deníku "rutinního" obsahu práce jedné patroly pochůzkářů v ne zrovna nejbezpečnější čtvrti LA. Nejvýraznějším rysem tohoto filmu je jeho originální forma, kdy se klasické snímání střídá s POV záběry z policejních kamer. Je to právě způsob snímání, který akčním sekvencím dodává napětí a subjektivní (v podstatě herní) vhled a překvapivě dobře to funguje. V některých scénách je ovšem POV kamera již nadbytečná a rušivá, chápu, že to část diváků může otrávit.  Jake Gyllenhaal a Michael Peña zde představují hezky realistickou dvojici trochu jednodušších, ale zábavných poldů, kteří si odmakávají svoji každodenní šichtu, při které jsou často svědky (a účastníky) skutečně nehezkých situací. Film v podstatě absentuje výraznější gradaci a napínavé scény jsou prokládány pindáním o životě v autě. Konverzační scény jsou nicméně dobře napsané a skvěle zahrané, takže nenudí.  Miluju Peñovo humpolácké herectví a jižanský přízvuk mixlý se španělštinou. "Enjoy your white people shit". Závěr je asi celkem předvídatelný, ale vzhledem k tomu, že se vystříhá nadbytečného patosu a ještě obsahuje odlehčený dovětek, tak jsem spokojen. 80%.

Lindholm natočil precizní realistické drama, ve kterém si klade za cíl otevřít morální dilema a následně nechat na divákovi, ať se s tím sám popasuje. Film je tématicky rozdělen na dvě části. První se odehrává v Afghánistánu (s problesky na rodinu hlavního hrdiny doma v Dánsku), přičemž se může zdát, že se bude jednat o klasický příběh vojáka, který paralelně musí řešit nelehkou situaci na frontě a vztahové peripetie doma. Přibližně v polovině se však děj zlomí a dostává do zcela nových kolejí, kdy najednou sledujeme soudní drama. Veškeré předchozí vyprávění se tak stává pouze vstupními informacemi pro nastálé soudní řízení, které divákovi přínáší mnohem více otázek, než odpovědí. Zachoval se Claus správně? Zde režisér akcentuje tři momenty morálního rozhodování - dva na misi (jednou se Claus striktně drží předpisů, podruhé ne) a jeden poté při podání výpovědi. Zachoval bych se já nějak jinak? Měl by být Claus za své jednání poslán "natvrdo" do vězení? Jaký vliv na to vše hraje Clausova rodina? Zkrátka jeden z nejlepších filmů na přemýšlení/diskusi, co jsem za poslední dlouhou dobu viděl. Oceňuji hyperrealistické pojetí mise v Afghánistánu, kdy údajně velká většina herců jsou skutečně vojáci, kteří v Afghánistánu působili. Divák tak často netuší o čem je řeč, když na sebe v poli v jednom kuse křičí vojenské povely a zkratky. Doplněno o živelnou, akční kameru se ale jedná o skvělý zážitek. Další věc, kterou na filmu oceňuji je vykreslení hlavního hrdiny jako chybujícího a lidského vojáka, který se zkrátka dostane do komplexní situace, ze které nevede jednoduché řešení a je nucen dělat kompromisy (jako protiklad k americkému stereotypnímu pohledu na vojáka - hrdinu). Plný počet nedávám, protože film na některých místech trochu (podle mě zbytečně) ztrácí tempo a napětí, i tak se ale jedná skvělý počin. "Otázka je jednoduchá. Měl jste PID nebo neměl?"

No musím říct, že mě to rozebralo na nejmenší součástky. Režijní filmový debut Jana Holoubka se zabývá polským  mediálně nejznámějším případem justičního omylu, nespravedlivým odsouzením Tomasze Komandy. Téma justičního omylu na filmovém plátně se může zdát otřepané, Poláci však dramata zkrátka točit umí a projevuje se zde precizní filmové řemeslo, skvělé obsazení a syrově, ale zároveň autenticky odvyprávěný příběh. Tomek je normální, obyčejný kluk, který je jednoho dne obviněn z brutálního znásilnění a vraždy mladé dívky. Pak už mají události rychlý spád a on na jejich vývoj nemá téměř žádný vliv. Výslechy, uvalení do vazby, hlavní líčení, rozsudek 15 let odnětí svobody, odvolačka zvyšuje na 25. Film se zaměřuje na Tomkův příběh a vývoj děje z jeho pohledu, což je jistě dobře a výsledkem je kvalitní film. Vedlejším efektem je však pouze velmi zkratkovitě popsané vyšetřování a soudní proces, což je trochu na škodu. Divák se tak nedozví jak a proč byly podvrhnuty důkazy, jaká byla motivace osob, které to na Tomka "hodily" nebo jak je možné, že ani jeden ze soudních senátů třech instancí zjevně pořádně neotevřel Tomkův spis a nenašel v něm do očí bijící nesrovnalosti, které po letech v podstatě náhodou objevil zvídavý policista? Nebo si byl justiční aparát dobře vědom, že ne všechno sedí, jak by mělo, ale bylo potřeba najít viníka a případ uzavřít? Tak či tak, žádné "in dubio pro reo" se v Tomaszově případě nekonalo. Věřím, že být odsouzen s cejchem násilníka a prznitele dětí znamená pro dotyčného takové peklo, že i přes mnohé drsné scény film nijak nepřehání, naopak bych se nedivil, kdyby realita byla ještě horší. Představitel hlavního hrdiny Piotr Trojan to herecky neskutečně táhne, zvládá nespočet emočních poloh a celkově působí velmi autenticky. Jméno Trojan je zdá se obecně předzvěst kvalitního herectví. Nu, není to zrovna film na oddych k odpolední kávě, ale jeho shlédnutí bych doporučil každému. Už jen proto, že na rozdíl od amerických filmů je nám polské drama kulturně daleko bližší a polský justiční systém se od toho českého koneckonců tolik neliší. Jak zpívá Kazik v závěrečných titulcích, "Gdzie jest prawo, Gdzie uczciwość, Gdzie ukryta sprawiedliwość?"

Westernové drama po dánsku. Do odlehlého městečka uprostřed (doslova) ničeho,  do kterého vede pouze jednoproudá asfaltka obestřená podmáčenými pastvinami kam až oko dohlédne, přijíždí na krátký čas nový policejní velitel. Nadšen z tohoto úkolu zrovna není a již na začátku příběhu se dozvídáme, že sem patrně nejede za odměnu ani si odpočinout, ale pravý důvod zůstává skrytý. Brzy shledává, že jaký kraj, takový mrav, aneb mezi místní malomluvné farmáře-cowboye s protáhlými výrazy nebude lehké zapadnout. Zapadnout do močálu zde ovšem těžké není. Policista se po příjezdu chopí iniciativy a pojme v úmysl vyšetřovat jednu zdejší rodinnou situaci, což se ovšem vyvrbí poněkud jiným směrem, než bylo zamýšleno. Film má velmi dlouhý rozjezd vyčleněný k vybudování atmosféry a popsání jinakosti místních zvyků. Po nějaké době to může začít diváka pozvolna nudit, následně však děj nabere rychlý spád a graduje až do finále. Je zde důmyslně pracováno s žánrovými vzorci typu "nový sherif ve městě", "síla a jinakost místních zvyklostí" nebo "střet různých přístupů k uplatnění vlády práva", které představují westernové klišé, zde jsou však neotřele pojaty, což vybízí k zamyšlení. Bezútěšnou atmosféru dodává precizní severská chladnost doplněná scénami v hospodě, či holčičkou s kočárkem. Za mě se nejedná o divácky zcela přístupný film, ale rozhodně má svoje kouzlo a zejména skvělé zakončení. "Teď jsi náš člověk..."

Asi nejlepší film s drogovou tématikou, který znám. Neubrání se to srovnání s jeho pozdějším americkým "protějškem" Requiem for a dream. Trainspotting narozdíl od něj nepůsobí tak školometsky a není přímočaře moralizující, čímž je u mě z těchto dvou vítězem. Film je unikátní v autentickém pohledu na drogy očima jejich uživatelů, což jsou zde mladí muži, kteří si "odmítli vybrat život", a tak jím pouze proplouvají. Drogy tak zde nejsou vykresleny jako apriorní zlo, přesto ale ústí do mnohých situací, které opravdu nikdo nechce zažít. Ve filmu se střídají vtipné a odlehčené momenty se scénami totálního zhnusení, stejně jako se závislí na heroinu přelévají z pocitů euforie do pocitů "na dně". Způsob vyprávění mi zde připomíná režijní styl Guye Ritchieho, kdy příběh nestojí na jednom hlavním hrdinovi, ale je zde větší množství postav, které dostávají hodně prostoru, čímž je divákovi celistvě předávána atmosféra života dané sociální skupiny. Děj prakticky nikam negraduje, což může na někoho působit jako nuda. Já v tomto směru oceňuji stlačenou stopáž na 90 minut, protože být to o něco delší, začne mě to nudit taky. A závěr? Asi lze namítnout, že vyzní do ztracena, žádné grand finale se nekoná. Ale to byl zjevně tvůrčí záměr. Film není popisem poklesu až na dno (narozdíl od Requiem for a dream), není ani o vítězném vyhrabání se ze závislosti, ani o morální obrodě. Je to zkrátka generační manifest jedné skupiny lidí, která si odmítla "vybrat život", tak jak jim byl diktován. Dnes to působí již částečně překonaně, něco z toho je ale nestárnoucí. Slovo trainspotting znamená způsob zabíjení času spočívající ve sledování vlaků, což je více než vypovídající.

Dobrá magořina. Hlavní hrdina D-fens se vydává na svou Joyceovskou odysseu městem, ze které není návratu. Při sledování filmu jsem byl celou dobu na vážkách, zda mu skutečně úplně jeblo, anebo se jedná  "jen" o výlev způsobený dlouhodobou frustrací, který ale má stále pod kontrolou. Celé to stojí a padá na Michaelu Douglasovi, který se s touto náročnou rolí popasoval bravůrně. Stejně tak jako divák netuší, co od něj může očekávat, tak i jednotlivé postavy se kterými se v průběhu jeho cesty střetne netuší, co od něho mohou očekávat a jsou z něho značně zmatené, což dodává filmu na vtipnosti. Film částečně funguje jako společenská satira - příběh se odehrává v Los Angeles, které se zmítá ve značných ekonomických problémech a jsou zde velmi patrné rozevřené sociální nůžky. S některými výbuchy hněvu hlavního protagonisty tak lze souhlasit - boháči zabírají hektary půdy pro svá golfova hřiště, zatímco chudí se vedle tlačí na ulici, fastfoody inzerují jídlo zcela jinak než jak v reálu vypadá, atp. Funguje to ale jen kvůli tomu, že D-fens není žádný společenský vigilante, jak sdělí v rozhovoru s náckem, on zkrátka jen jde domů. A jde domů hlava nehlava. Vedlejší linka s dosluhujícím policejním mazákem a jeho mladou kolegyní je fajn, ale ničím nenadchne. Před shlédnutím filmu jsem paradoxně dobře znal videoklip od Foo fighters "Walk", který tento film věrně paroduje, mnohé momenty pro mě tedy byly takovým vtipným deja vu. Celkově se za mě nejedná o žádný strhující kousek, ale je to originální, je to vtipné, táhne to supr herec a je to příklad toho, jak se dá za docela málo peněz udělat relativně hodně muziky. Joel Schumacher se zdá být v této disciplíně přeborník, kdy zde jakoby se rozehříval a o deset let později vysekne za ještě méně peněz ještě více muziky v Telefonní budce.