Dejvuvprofil

Andrew Niccol se pustil do kontroverzního počinu, a sice přenést na plátno příběh z prostředí mezinárodního obchodu se zbraněmi, do kterého jsou zapojeny i jednotlivé světové vlády. Již od úvodní titulkové scény, kde se kamera stane nábojem a sledujeme jeho putování z ukrajinské továrny až do hlavy afrického chlapce, jsem věděl, že se dívám na skvělý film. Hlavní postavou je americký dealer se zbraněmi s ukrajinckými kořeny Jurij Orlov, který  je inspirován několika různými reálnými obchodníky se zbraněmi. Nicolas Cage tuto roli stvárnil bravůrně. Daří se mu po celou dobu balancovat mezi divákovými antipatiemi (je to bezskrupulózní amorální hajzl) a sympatiemi, které vzbuzuje svým charismatem, flegmatismem a stálým mírně satirickým přístupem ke všemu dění kolem něj. Jediná slabina filmu mi přijde useknutý vzestup jeho hvězdy, kdy se z chudého kluka z Odesy z restauračního prostředí najednou stane zbraňový magnát, aniž bychom zaznamenali, jak se to vlastně odehrálo. Dál už ale příběh hezky jede po své vlně a ty dvě hodiny mi utekly jako nic. Mile mě překvapil také Jared Leto, který skvěle sednul do rozdivočelého mladšího bratra zbraňového barona a jejich vzájemná jinakost byla ve filmu hezky znázorněna, aniž by to bylo samoúčelné. Scénář je plný hlášek a různých téměř filosofických mouder, z nichž některé jsou cynicky vtipné ("cože, přiměří?! Odvezu to na Balkán, tam  když řeknou, že povedou válku, tak dodrží slovo."), jiné se točí kolem Orlovovy stálé snahy morálně si ospravedlnit svoje počínání, ve stylu "já jsem jenom obchodník, co se s tím zbožím děje už není můj boj". Oceňuji režisérův přístup pojmout projekt primárně jako uvěřitelný příběh a nedělat z toho vztahové drama (což by se i vybízelo vzhledem k velkému prostoru, který zde má rodina) nebo příliš neždímat divákovy emoce. Hrůzy, které jsou páchány Orlovovým zbožím v rukou jeho kupujících jsou zde vždy pouze naťuknuty, ale plně nezobrazeny, což nechává prostor pro divákovu fantazii. Film je uzavřen cynickou promluvou, která člověku zrovna nepřidá na pozitivním smýšlení o světě, ale takový už je život. Vzhledem k tomu, že jsem od toho nic zvláštního nečekal, tak jsem velmi příjemně překvapen.

Film o vztazích, o porozumění, o hudbě, o rybaření, a o tom, jaké to je nic neslyšet. Klasický příběh dospívající americké dívky Ruby o střetu mezi tlakem zůstat v zajetých kolejích její rodiny a touhou jít si za svým snem. Ruby je však jediná, kdo v rodině slyší, což činí tento počin zajímavým. Ač obvykle podobné good-feel, rodinné filmy příliš nevyhledávám, CODA na mě zapůsobila svou nenuceností a představuje pro mě zajímavé nahlédnutí do života hluchoněmých v kontextu hledání sebe sama hlavní protagonistky. Film hezky balancuje mezi závislostí rodičů a bratra na Ruby a jejím každodenním tlumočení a zároveň jejich podporou k tomu, aby si šla za svým snem. Tím je láska ke zpěvu a touha stát se zpěvačkou, což pochopitelně u ostatních  naráží na nepochopení. "Rozumí vůbec hluší tomu, co to je hudba?" Hlavní zápletka příběhu je od začátku jasná a předvídatelná, což je trochu škoda, ale i tak má film určitě co nabídnout a dokáže rozesmát i dojmout, prostě dramedy se vším všudy. Některé momenty jsou hezky citlivě a zároveň umělecky ztvárněné. Ocenil jsem zejména scénu na koncertě, kdy Rubyina rodina nemůže poslouchat vystoupení a tak se snaží vžít do atmosféry pozorováním reakcí ostatních diváků, anebo to, že některé pocity lze lépe vyjádřit posunky, než slovy. Režisérka nejde příliš do hloubky v jednotlivých vztazích, přesto v celém filmu hezky prosakuje na jedné straně rodinné pouto, na druhé straně určité nutné odloučení, které panuje mezi rodiči, bratrem a jejich zdravou dcerou. "Přála sis někdy, abych byla neslyšící?" Francouzský originál jsem neviděl a možná právě proto se mi to líbilo. Pět hvězdiček ale dát nemůžu, na to to bylo příliš účelně cílené na divákovy emoce, v některých momentech příliš zkratkovité, zjednodušené a trochu naivní. I tak se ale jedná o jeden z filmů roku a nedivím se, že na Oscarech uspěl. Dost to stojí na hlavní herečece a za mě do této role Emilia Jones sedla skvěle, nějak jsem jí to prostě věřil. Oceňuji, že zde byli obsazeni herci, kteří jsou skutečně od narození hluchoněmí a jsou tedy ve svých rolích autentičtí. Zde nejde nevypíchnout extravagantního námořnického otce, který celému filmu dodává humor a šmrnc. Nejedná se o žádný přelomový film, ale určitě stojí za to ho vidět a za mě si zaslouží hlavního Oscara více než z minulých let např. Parazit, Spotlight nebo Birdman.

Hrozný film. Teda je to dobrý film, ale je hrozný. Žánrově precizní drama, které vás pomalu postupně psychicky rozebírá a po jeho skončení máte tendenci další půl hodiny nehnutě sedět a koukat do zdi. Hon je příběhem o jedné velké nespravedlnosti, kdy čtyřicetiletý pohodář Lucas, který miluje děti a pracuje jako učitel ve školce, je lživě nařčen ze sexuálního obtěžování jedné jeho svěřenkyně. Než se on sám stačí k nařčení pořádně vyjádřit, převezme otěže stará dobrá presumpce viny umocněná prostředím maloměsta, kde se pomluvy a klepy šíří nadzvukovou rychlostí. Situace následně eskaluje až do veřejného lynče, kdy některé scény jsou již mírně přehnané, uvěřitelnost v nich ustupuje dějovosti a za mě filmu trochu škodí, ale možná na ně lze nahlížet jako na režisérem zamýšlenou nadsázku. Děj se záměrně vyhýbá faktickému vyšetřování daného incidentu a zaměřuje se výhradně na reakce okolí a psychologický efekt, který na společnost má pouhé nepodložené nařčení. Je zde skvěle znázorněná kolektivní názorová sugesce, která je vidět na posunu ředitelčina postoje z "Nevím jak s tím naložit, je pravda že Klára má dost bujnou fantazii" do "Nikdo z nás už nepochybuje o tom, co Lucas udělal" nebo na Klářině matce, kterou jakoby po nějaké době již nezajímalo, jak se skutečnosti opravdu odehrály a místo toho vsugerovává svoji pravdu údajné oběti s tím, že Klárka je ještě malá a asi si to už nepamatuje. Samotné podezření je postavené na vodě a stojí pouze na dedukci "Naše Klárka nikdy nelže, tak nevím, proč by lhala teď", což mi sice přijde poněkud mělké, avšak nikoliv nereálné. Klářin velmi nízký věk je spojený s Lucasovou bezmocí spolehlivě prokázat svoji nevinu, což skvěle reflektuje závěrečná scéna. Pomalou a skličující atmosféru filmu  podporuje krásná a studená podzimní dánská příroda. Jsem rád, že ač k tomu způsob vyprávění vybízí, režisér se vyhýbá eskalaci děje až do absurdna a drží film po celou dobu v mezích uvěřitelnosti, což u podobných dramat není samozřejmostí. Mads Mikkelsen zde opět herecky kraluje. Na jeho kamennou tvář si lze promítnout naprosto cokoliv a zdá se, že se umí poprat s jakoukoliv rolí, což z něj  činí jednoho z  nejlepších (nejen evropských) herců současnosti.

V takové zvláštní rodince nahlížíme do spletitých vztahů extravagantní rodiny Tenenbaumů. Starý otec Royal se na sklonku života rozhodne napravit svůj vztah k rodině, který zpřelámal svojí předchozí dlouholetou absencí v roli otce i manžela. Jednotliví její členové jsou v důsledku turbulentního vývoje životních událostí značně odlišné osobnosti, proto i velmi rozdílně reagují na otcův pokus o návrat, což dává filmu šmrnc a jisté kouzlo. Ač se jedná o jeden z prvotních Andersonových filmů, už zde nacházíme režisérův dlouhodobý trademark v podobě osobité kamery, barevné laděnosti, hipsterských postav, vyprávění rozděleného do kapitol a zejména hlavního tématu, kterým jsou rozbité rodinné vztahy. Vidíme zde pro režiséra typický styl vyprávění, při kterém se míchá lehkost a humor se smutnou tragičností osudu jednotlivých členů rodiny. Oproti ostatním filmům tady však humor ustupuje do pozadí a jedná se podle mě o nejvážnější ze všech režisérových filmů. Žádná z výraznějších postav tady není psychicky v pořádku, což místy působí až absurdně a na Andersona nezvykle zacíleně na divákovy emoce. Nacházíme zde celou plejádu osobních problémů, jako jsou neopětovaná láska, zašlá sláva, nevyrovnanost se smrtí manželky, hledání vlastní identity adoptovaného dítěte, atd., které se na krátký čas sejdou po letech pod jednou střechou a mají spolu vycházet. Já se řadím mezi režisérovy skalní fanoušky, proto dávám tomuto filmu slabší čtyři hvězdy, ale zároveň rozumím tomu, že pro někoho to může být zklamání. Ač stopáž není dlouhá, tak díky absenci jakékoliv gradace vyprávění film ke konci působí zdlouhavě a rozpačitě a na diváka to působí, jakoby režisér přesně sám nevěděl, co chce filmem sdělit. Z těchto důvodů se nejedná a nemůže jednat o mainstreamový počin, žádné jasné vyústění se zde nekoná a divák je ponechán, aby si to celé tak nějak přebral sám. A v tom je částečně to kouzlo! Dějový vývoj rodinných vztahů, Andersonův absurdní humor, posedlost nejrůznějšími podivnými předměty, děti, které se chovají jako dospělí, dospělí, kteří se chovají jako děti a do toho celková melancholická nálada filmu... To všechno, když se poskládá k sobě, tak to za mě do sebe zapadne a jako celek docela dobře funguje.

Adama Sandlera jsem nikdy moc nemusel. Viděl jsem ho pouze v několika zoufale podobných komediích, kde se objevuje vždy v té stejné herecké poloze pro kterou je známý a nepřišlo mi, že by se zkusil víc namáhat a zahrát i něco jiného. V tomto filmu však dokázal, že hrát skutečně umí a za mě se jedná o jeho životní roli. Sandler zde vystupuje v roli sobeckého, otravného, energického, židovského  klenotníka z New Yorku, kteý působí, že celou dobu na něčem frčí, protože jinak si jeho hektický životní styl neumím moc vysvětlit. Na hlavní postavu je celou dobu vyvíjen neuvěřitelný tlak, který je přenášen i na diváka. V některých momentech je doslova nemožné všechno pochytit, protože zde mluví třeba pět lidí najednou a do toho záměrně hlasitě hraje elektronická hudba, takže se divák do hektické, nepříjemné atmosféry filmu snadno vžije. Ve filmu skoro po celou dobu jeho dvou a čtvrt hodin někdo mluví, což už samo o sobě je pro mě velmi zajímavý zážitek. Po nějaké době se člověk přistihne, že nesnáší hlavní postavu klenotníka, jeho pitomý úsměv, jeho náušnice, jeho neustálé lhaní a očůrávání všech lidí okolo a jeho hamižnost. Zároveň zde ale žádná jiná výraznější postava není, proto divák klenotníkovi vlastně trochu fandí a čeká, jak to celé dopadne. Smekám před bratry Safdie, před jejich nápadem, originalitou a autentičností. Po Good time je i tenhle počin pecka, ale rozhodně to není film, který byste si chtěli pustit po náročném  pracovním dni na uklidněnou.

Zajímavý, náročný klasický film. jedná se o jakousi filmovou esej o smrti a hrůze i neznámu se s ní pojící. Je zde divákovi předkládáno množství otázek a poskytnuto minimum odpovědí, s tématem smrti se musí vypořádat každý sám. Děj se odehrává ve středověké Evropě zasažené morem, což vysvětluje všudypřítomnou atmosféru smrti podporovanou zádumčivou hudbou a dramatickými, až divadelními dialogy. Nejvíc na mě zapůsobila postava rytíře hrajícího šachy se Smrtí o svůj život. Jeho upřímná touha po poznání životních pravd je působivá a uvěřitelná. Jeho existenciální otázky mu křičí z očí a derou se na povrch, kde to jen jde.  Hlavní dějovou linku zajímavě doplňuje kejklíř, který vidí co ostatní nevidí nebo procesí flagelantů vybízející k pokání. Ve filmu mě vytáčel barbarský postoj k ženám, který je zde znázorněn. Sice nejspíš dobře zapadá do středověkého běžného světonázoru, ale téma filmu se zabývá něčím zcela jiným, proto to na mě působilo spíše jako narušující prvek. Pro mladého diváka zvyklého převážně na současnou americkou kinematografii se jedná o velmi nevšední a místy těžce stravitelný zážitek, přesto ale film v žádném ohledu není nuda, čemuž nahrává i jeho nepříliž dlouhá stopáž. Závěrečné momenty, kdy přichází smrt a následný tanec s ní jsou velmi divné, znepokojivé, uhrančivé, skvěle napsané scény, které si určitě budu pamatovat. Dokonáno jest.

Film o přírodě, o přátelství, o těžkém životě v primitivních podmínkách, o sušenkách, o krávě. Jedná se o moje první seznámení s Kelly Reichardt a rozhodně nejsem zklamán. Pomalý, uhrančivý, přírodní film o osudech prvních osadníků a průzkumníků divokého západu. Kuchař Cookie se svým komplicem zde rozjíždějí svoji komorní verzi amerického snu a narážejí na kouzlo a komplikace kapitalismu smrsknutého do jedné osady kdesi u řeky v Oregonu. Samotná dějová zápletka mi přijde poněkud banální a nepříliš zajímavá. Daleko více ke mně mluví atmosféra, kterou se celý film snaží divákovi předat. Atmosféra divoké, netknuté přírody, mladé země, která ještě nemá ustálenou společenskou strukturu a kde jsou "neomezené možnosti". John Magaro do hlavní role nesmělého, citlivého a ohleduplného kuchaře Cookieho sedl perfektně. Ostatní postavy však neměly příliš čím zaujmout. již první záběr dlouze a pomalu přijíždějící lodi dává najevo, že se film nesnaží divákovi podbízet. Dějovost a svižnost vyprávění zde ustupuje vykreslování atmosféry doby. Za mě zajímavý, artový, oddychový počin, ale film mě nevybízí k tomu o něm moc přemýšlet nebo se k němu vracet.

Wes Anderson se rozhodl natočit jeho první animovaný film metodou stop-motion animace, čímž opět prokázal, že mu nezáleží na náklonnosti široké veřejnosti. Stop-motion animovaný snímek je již od začátku předurčen k tomu, aby se nestal hitem. Wes Anderson zde cílí na své fanoušky a ví, že si jeho film své diváky najde. Jedná se o další Andersonův počin, který v sobě obsahuje režisérovy typické postupy i tématické zaměření. Díváme se na do nejmenšího detailu propracované scenérie pracující s osovou souměrností, jednotnou barevnou laděností, skvělou hudbou. Režisér nám předkládá koktejl různých emocí, kdy za lehkostí, hravostí a humorem vystupují vážnější témata jako pošramocené rodinné vztahy, hledání vlastní identity, krize středního věku. Lišák (vulpes vulpes) zde představuje symbol střetu divokosti a zdomácnělosti, který je ve filmu stěžejním motivem. Oproti předchozím Andersonovým filmům si tento klade za cíl pokládat i skutečně existenciální otázky. "Who am I, Kylie? Why a fox? Why not a horse, or a beetle, or a bald eagle? And how can a fox ever be happy without, you'll forgive the expression, a chicken in its teeth?" Při závěrečné scéně, kdy se Mr. Fox střetává s vlkem a vrcholí v něm jeho vnitřní boj mezi divokým zvířetem a  zodpovědným členem rodiny, mám i při opakovaném shlédnutí husí kůži. Chápu, že to nevtáhne každého, ale mě to vtáhlo stoprocentně. Je to živoucí, krásný, hravý animák pro dospělé, který se nebojí zabřednout do hlubších témat a zároveň jednotlivé postavy nepostrádají osobitost. 100%.