fík

Opravdu nechápu, jak někdo může podupat své dílo tak ohavným pokračováním. Vše působí jak nechtěná parodie na sebe sama. Jediné, co mohu dělat, je pokusit se zapomenout, že "toto" někdy vzniklo. Hodnocení je emocionální a je možné hovořit o řemesné zručnosti, pokročilejších (ale směšnějších) tricích či dílčích zajímavých hereckých kreací. Ale většinou šlo jen o bezradné přešlapování na místě. Lepší herci neměli prostor a absurně velký prostor zabírali odrostlí, protivní Honzík a Mařenka. I Lábus působil obnaženě a po rumburakovském sequelu/prequelu jako drak s mašlí na hlavě nebo král Artuš v trenýrkách. Zestárlí Sovák, Zázvorková, Brodský jsou jen ošumělou připomínkou zašlé slávy. Z princezny Arabely (její postavy) udělali tvůrci pasivní terč osudu, která je ztrestána obludně působícími miminy v podání Zedníčka a Nárožného (pravděpodobně chtěli autoři najít role pro všechny známé herce, kteří měli zrovna volno ....ale jak může matka zapomenout že z jejích miminek jednou vyroste toto ---brrrr) - tento seriál by se mohl spíše jmenovat Arabela je pryč. Obludné nápady: dědci/miminka - - manželství Arabely a Petra působí velmi ...ehm...nudně?, neuroticky? - napravená Xénie a celá ta její telenovela - pan Pap - komplet s celou jeho suitou - odstranění Arabely jako hlavní postavy - vsunutí Honzy (ochotnicky a ušlápnutě působící představitel - ještě, že hraní nechal) a Mařenky (děsně správňácky protivná Mařenka) na místo hlavních postav. Prostě si nemohu vzpomenout na dobrý nápad...

Gwyneth Paltrow mám rád a myslím si, že film o Sylvii Plathové by mohl dopadnout mnohem lépe. Z tohoto ztvárnění bych sotva poznal jak významná autorka to byla. Čím to bylo? Scénářem nebo režií, která mi dala pocit, že nesleduji ani vyjímečný osud ani výjimečný vztah ani vyjímečné jedince, jen dva lidi, kteří se v tom plácají a ubližují si.

Hmmm, za styl, za lesk ve vlasech Gwyneth Paltrow, za žánrové retro. Trefa.

Skvělé zpracování skvélé divadelní hry. Vynikající je to také jako dobový film, který svým tématem ukazuje hodnoty dané doby a zároveň ukazuje její podmanivou eleganci.

Australské filmy, když se povedou mají v sobě (alespoň pro mě) dojem úžasného prostoru. To naprosto platí pro tento film zaplněný samorostlými charaktery a nádhernou australsou přírodou, která je podtržena výraznou kamerou a velmi příjemnou hudbou.

Dojemný příběh s hvězdným obsazením. Škoda, že se silné téma nepodařilo napálit přesněji do terče. Méně je někdy více. Větší uměřenost by příběhu pomohla. Takto příběh hodnotím jako sled příjemně, krásně sehraných drobnopříběhů, které mají společnou červenou nit - válku, nenávist, lásku, oběť.

Naprostá paráda. Smál jsem se stejně jako při četbě knížky. Mám dvojici Šafránková-Abrhám moc rád a v tomto filmu obzvlášť.

Na jedné straně bych rád viděl melodram zfilmovaný ještě jednou, ale jeho barevnost a zvukomalba se mi vryla do paměti. Skvělá Medřická a Vašáryová, Adamová i Tříska. Na jedné straně velmi dobré, na druhé straně vím, že to nese dobovou pečeť 70. let, zejména kostými a líčení herců dobře známe z Rusalky, Malé mořské víly a spol.

Tento film patří mezi mé oblíbené od Zeffirelliho, ale mezi mé srdeční filmy vůbec. Popisuje to nepostihnutelné praštěné kouzlo, které pro mě má Itálie, zejména když se namíchá s anglickou kulturou. Je to Zeffirelliho výpověď, jeho životní příběh a vysvětlení, co mu pomohlo být tak dobrý v tom, v čem je. Skupina Angličanek, které si z různých způsobů zamilovaly svůj život ve Florencii natolik,že když by bylo radno Itálii opustit, zůstávají a čelí tomu se vším, co k tomu patří. Samé starší, zralé ženy, takže se režisér nesnaží zrychlovat tep diváků laciným příběhem, jak zachránit panenství ctné dívky před ošklivými vojáky. Naopak, jediným ohroženým je anglický chlapec oblečený do dívčích šatů. Přesto film je především o lásce a obdivu, obdivu k odvaze v každé podobě a lidské formě, lásce k tomu, co jsme zdědili po předcích a co by neměla zničit ani nějaká ta válka. Scéna, kdy se dámy přiváží k proslaveným věžím v San Giminanu, aby je zabránilypřed odstřelením, mluví za vše. To bylo to všechno, co mu tyto anglické paničky daly pro život - Shakespeara, lásku k architektuře, malířství, sochařství. Vím, že se tomuto snímku vyčítá pomalé tempo (pro někoho možná nuda) a pro mě to mluví za vše. To, že je lépe jako retrospektivní váleční snímek hodnocena Malena, která je obklopena chlípnými kanci a dorotenci, kteří po ní baží a my očima chlapce (také neobdivoje jeji duši) sledujeme její pád, mi připadá dost ubohé a to mám Tornatoreho rád.

Filmu nemohu mnoho formálně vytknout, ale musím se přiznat, že jsem od Zeffirelliho čekal více. Jakoby ho jeho obdiv k zemřelé divě svazoval a dělal její postavu strnulou v jakémsi patetickém postoji. Přitom Fanny Ardant i Jeremy Irons hráli na plno. Prostě operní hvězda, která je ochromena obdivem k svému bývalému uměleckému já a sebelítostí, že to všechno netrvalo věčně, mi nepřipadá jako dost silné. Nepochobuji, že Callasová byla zcela pohlcena sama sebou a ztráta hlasu byla jejím koncem a tragédií jako člověka, ale prostě jsem měl chuť vidět, jak k ní někdo přijde, zatřese jí rameny a řekne - prober se, svět se netočí jen kolem tebe, dělej něco a nelituj se, můžeš být užitečná. No nic. Přesto film hodnotím dost vysoko, protože popisuje prostředí, které mám rád a popisuje ho dobře.