Cynies

Dokument, který dává úder na solar. Úplně jsem zapomněla na Robbieho a jeho charisma. Ale po letech se mi sice v trochu prošedivělejší a povolenější  verzi připomněl. Ukazuje se jako člověk, který věkem zmoudřel a hlavně dosáhl nějaké úrovně sebepřijetí. Jeho otevřenost a schopnost se dávat druhým všanc, je  obdivuhodná. Jediný, kdo mi přijde v dokumentu nevěrohodný, je jeho manželka Ayda. Ale to je asi dáno americkým způsobem prezentace. Ten je takový plastikový a umělý jako Aydin obličej. Každopádně mě dokument vrátil do mých třinácti let, kdy jsem každý den čekala na MTV na Phones chart, kde pravidelně vyhrávaly písničky od Take That. Robbie byl mým nejoblíbenějším členem. Tuhle vzpomínku na holčičí pobláznění jsem úplně zapomněla a díky za ní. Když mám syna ve věku, kdy se Robbie fotil jako člen Take That s holým zadkem a nikdo nebral ohled na jeho věk, tak mě to upřímně děsí.

Anna Elliot je pojata netradičně, ale každopádně zábavně. To, že se hlavní hrdinka obrací přímo do kamery, mluví ironicky a celkově působí uvolněně, přitáhne ke klasickému dílu Jane Austen i dnešní mladé dívky. Cosmo Janis mě ztvárněním kapitána Frederika Wentwortha moc nenadchnul. Působil značně křečovitě. Obsazení afroameričanů pouze do rolí pozitivních charakterů začíná být otravné. Na druhou stranu to jistě jednou bude záznamem doby, kdy kinematografie plnila určité kvóty a ukáže v budoucnu její poplatnost.

Jako čtenářka původní knižní série jsem hlavním představitelům tedy Anthonymu a Kate jejich touhu a vášeň věřila. Peripetie jejich vztahu mi v seriálu, ale připadala překombinovaná a zbytečně natahovaná. Hlavní okamžiky jako hraní pall mallu nebo bodnutí včelou tu jsou. Jen mi chybělo společné venčení Newtona. Obě představitelky slečen Shefieldových jsou krásné, ale neodpovídají popisu z knihy. Kate je popisovaná jako pohledná s bledou pletí a Edwina jako drobná s blonďatými vlasy a modrýma očima. Předloha byla psána v roce 2000 a multikulturnost v londýnské společenské sezóně roku 1814 nebyla nutností. Seriál je bezesporu ideálním relaxem s krásnými kostýmy, společenskými událostmi a hudebními parafrázemi moderních písniček. Anthony a Benedict jsou fešáci, takže i třetí řada bude mít jiskru. Jen Colin je takový ztracený duck feeder, který přece jen ke konci série překvapí svou odvahou. Tak uvidíme, jak romanticky bude v 4. sérii působit on. Největší záhadou pro mne nadále zůstává, jak je možné, že vistárie na domě Bridgeronových neustále kvete 😊.

Celou dobu při sledování této dokumentární série jsem marně přemýšlela, čím je tato dívka zajímavá. Vidíme ji létat do Paříže soukromým letadlem kvůli koupi jediných šatů, trávit čas na jachtě v Monacu či užívat si dovolenou v soukromé vile na Mallorce. Celé mi to přišlo jako prachobyčejný konzum bez obsahu. Dnešní doba, ale takovéto lidi pasovala do role celebrit. Stačí se u všech těchto aktivit vyfotit a už máte hromady like a followerů. Zarazilo mě, že i přes tak obrovský majetek, jaký bezesporu má její přítel Cristiano Ronaldo, což je jediná zřejmá deviza této mladé paní, musí dokument obsahovat product placement. Sama Georgina je jakousi luxusní influencerkou, která se například fotí se šperky na top místech. Co se obsahů rozhovorů týče, nenašla jsem v celém dokumentu žádný zajímavý postřeh. Mnoho niternějších a zajímavějších pocitů bylo pouze naznačeno jako v čem jsou si s Cristianem podobní v rodinné historii. Za to se dozvídáme, jaké značky má ráda, že by neletěla letadlem, kdyby musela čekat dvě hodiny na letišti nebo jaké požadavky má Georgina na místo, kde rodina bude trávit letní prázdniny. Celkově na mě Georgina působila jako povrchní konzumentka, která má alespoň vřelý vztah k dětem, ale jejich opouštění jí také velký problém nedělá. Celkem zajímavá byla pasáž ke kořenům, z které ale také vyplývá, že nic tak světoborného se před setkáním s Ronaldem, v jejím životě nestalo.  I z přátel Georginy je člověk rozpačitý, protože jsou jim pobyty a přelety placeny, jsou jim dávány dárky, tak je těžké říci, do jaké míry jsou skutečnými přáteli. Za zmínku stojí i ekologický a pandemický aspekt. Kdyby každý létal kvůli prkotinám jako hlavní hrdinka, tak bychom se na naší planetě za chvíli uvařili. Stejně tak všichni kolem Georginy mají v době pandemie nasazeny roušky jen ona nemusí. Pokud jste příznivci luxusního zboží a prázdného tlachání, tak toho je dokument plný, ale nic hlubšího od něj neočekávejte.

Série začíná celkem zajímavě na dánském ostrově, kam se čtyřčlenná rodina vydává trávit vánoční prázdniny. Chtějí být pohromadě jako rodina, strávit čas bez wifi a vychutnat si přírodu. I lesní trollové jsou vytvořeni zajímavě a jejich vztah k místním obyvatelům je tajemný a ponurý. Co mě, ale iritovalo nejvíce, byl typický přístup měšťáků k místním. Nejen, že naruší nevědomky celou rovnováhu na ostrově, ještě necítí k událostem žádnou zodpovědnost. V hlavní roli vidíme dívenku, která chce být se svým novým mazlíčkem a je jí jedno, že dospělí skřítci zatím škubou na kusy babičku místní dívky. Samotný závěr je vrcholem severského kultu dítěte a spasitelství. Matka dívce za její sobectví ještě poděkuje. Otevřený konec Nebezpečných skřítků nedejbože naznačuje pokračování.

Tento film začíná jako běžná lovestory, která je prokládaná standupovými vystoupeními hlavní hrdinky Andrey. S ní postupně prožíváme přechod z kamarádství do vztahu s mužem, s kterým si vztah moc představit neumí. Moc nepřebírej, abys nakonec nepřebrala, je jedno z mnoha klišé, která si žena během života vyslechne. Tak i Andrea nedbá na své instinkty a rozhodne se, že si Denis šanci zaslouží. Film si každopádně šanci zaslouží také. Především díky tomu, co zazní v jeho samotném závěru. Andrea popisuje při soudním přelíčení, kdy je obviněna z Denisova mučení: „Denis i já jsme si podobní v tom, že jsme frustrovaní z toho, co jsme v životě nedosáhli.“ Film ukazuje dvě strategie přístupu k životu. Buď boj za vlastní místo ve světě nebo únik do hraní her, vymýšlení lží a vytváření iluze o sobě samém.  Za mě je Na papíře dobrým filmem s kvalitním scénářem, vtipnými výstupy a hlavně s hlubší myšlenkou. Notorický lhář se nedá změnit, od něj se musí člověk držet co nejdále a možná ušetřit jiným podobné zklamání. Proč ne třeba billboardem zakoupeným za snubní prsten.

Série popisující život módního návrháře, na kterého svět již zapomněl. Tato minisérie je vizuálním zážitkem spojeným s přesně korespondující hudbou. Jde o filmařsky velmi promyšlený počin. Každá scéna má spád a rámec. Jen někdy až zcela nepravděpodobný, což ubírá na její přesvědčivosti. Nejsem si totiž jista, jak by sám Halston na zfilmování svého života zareagoval, jestli by ho vůbec poznal.                Když pomineme tento fakt, musím vyzdvihnout první tři díly série, které jsou plné kreativní energie a zachycují přesvědčivě momenty vzniku ikonických modelů nebo vůně. Poslední dva díly v ničem nezaostávají, i když jejich obsah je podstatně ponurejší. Halstonova závislost na drogách, změna jeho osobnosti a nemožnost plnit smluvní závazky. Zajímavá je linie jeho obchodních přešlapů a nakonec ztráta svého vlastního jména. Musím konstatovat, že Halstona jsem do této chvíle vůbec neznala a ráda jsem ho díky této minisérii objevila.

Hodně povedený seriál, autentický, vtáhne vás do pocitu bezradnosti matky malého dítěte utíkající před partnerem alkoholikem. Často Hlava XXII - nemáš práci nemáš školku, dokud nemáš školku nemáš práci a podob. Nejvíce osloví scény odehrávající se po návratu k partnerovi, stav připomínající zapadnutí do pohovky. Hlavní hrdinka už podruhé poučenější a zvládne se vymanit. Doporučuji - děj neutíká, ale plyne jako život - denní rutinní činnosti, ale proto tak jiné a autentické.