LiborStula

Robert Eggers je jedním z mých velmi oblíbených filmařů. Jeho Čarodějnice mne díky svému tématu dokázala znepokojit na úplně jiné úrovni a jinak tomu nebylo ani u jeho Majáku. Avšak jeho zatím poslední snímek Seveřan mi stále tak nějak unikal. Ale po dlouhém skoro dvou letém slibovaní jak sobě, tak mému okolí, že se na Seveřana konečně podívám, přišla dnešní únorové noci ta chvíle, kdy jsem dostal chuť na nějaký znepokojivý film. Takže volba byla jasná. A Robert Eggers ani na potřetí nezklamal a nadělil nám úžasnou vikingskou podívanou vyprávějící o bolesti a pomstě. Jedná se zatím asi o nejpřístupnější film z jeho tvorby, atmosféru zde ale buduje stejně svědomitě a odvážně jako v jeho dalších filmech. Spoustu scén působí velice tísnivě, za což může precizní režie spojená se skvělou kamerou Jarina Blaschkeho. Spojení těchto dvou lidí dokáže vytvořit neuvěřitelné záběry plné bolesti a útrap, ale i naděje, divnosti a krásy. Samotnou atmosféru podtrhuje také časté využívání různých rituálů, písní a zvuků, které jsou už tak nějak Eggersovým zvykem. Dalším zvykem jeho filmů je možnost si interpretovat film tak, jak se líbí divákovi, stejně tak jako tomu bylo i u Majáku. Možnost toho, že se zde nachází nadpřirozeno, mytologie či magie je stejná jako možnost, že se jedná pouze o bludy a výmysly. Což se mi u děl tohoto nadaného filmaře velice zamlouvá. Scénář je možná přímočařejší a v poslední části lehce ztrácel dech, ale i přes to jsem se do Amlethova příběhu dokázal plně ponořit, až jsem si zase přišel, jako kdybych toto období vikingů prožíval já. Důležitou částí tohoto filmu je také herecké obsazení, které je opravdu hvězdné. Protagonistu Amletha si zahrál Alexander Skarsgård, který jeho touhu po pomstě a krvi hrál úžasně a ve spoustě scénách vypadal až děsivě. Úžasná Anya Taylor-Joy svůj herecký um také dokázala velmi dobře prodat, ostatně jako vždy. Claes Bang a Nicole Kidman fungovali také velmi dobře a vydávali své maximum, ze kterého šel strach také cítit. No a herci jako Ethan Hawke nebo můj oblíbený Willem Dafoe byli výbornou třešničkou na tomto uměleckém díle. Ve zkratce, Robert Eggers opět nezklamal. Jeho Seveřan ve mne zanechal tísnivé pocity, které na jeho filmech mám tak strašně rád. Dle mého názoru se jedná o jednoho z nejlepších novodobých filmařů, kteří dokážou vybudovat hutnou atmosféru a předat stíněné emoce a pocity, které se do diváka zaryjí. Už se nemohu dočkat jeho dalšího počinu, remaku klasiky Upír Nosferatu.

Upřímně asi ani nevím, co si o Království křišťálové lebky moc myslet. Mám z tohoto čtvrtého dílu této legendární série neskutečně smíšené pocity. Indiana Jones Harrisona Forda je stále stejně charismatický a sympatický, ale dostal se do problémů s komunisty, kteří ho na začátku filmu chytí a využijí pro své účely. Takže začal být silně hlídán FBI, která mu začala trošku dělat problémy, kvůli podezření, jestli náhodou i náš hlavní hrdina nepatří mezi komunisty. Ve spojení s Indyho dalšími problémy a trápením ho vidíme v celkem temné pozici, ve které moc neví, co dělat. V jedné chvíli ho ale najde Shia LaBeouf, který hraje postavu „Rafana“, jenž od Indyho potřebuje pomoct najít jeho ztracenou matku, která se vydala na záchranou akci najít jejich společného přítele. Kvůli své situaci se Indy rozhodne vydat se na tuto záchranou akci společně i s Rafanem. Musím uznat, že byla radost vidět jejich postavy interagovat mezi sebou, vzhledem k tomu, že nám Indy již trošku zestárnul a moc si s mladým Rafanem nerozuměl. Bylo to velmi příjemné zpestření tohoto filmu. Vlastně mi to celkem připomíná Poslední křížovou výpravu a paralelu na Indyho a jeho otce a jejich vztah v různých situacích, což je podle mne hodně dobré a dodalo to filmu dost humoru, ale i emocí, protože si obě postavy projdou celkem dobrým vývojem. Co mi ale moc nesedlo, byla Cate Blanchett v roli antagonistky Iriny Spalko. Přišla mi taková nezajímavá a ani z ní moc nešel strach. Co mi ale trošku ničí požitek z tohoto filmu, tak jsou některé dějové zvraty. Je jich tady pár a vždy mi přišlo, že jsou strašně hloupé. Až na jeden pěkný plot twist, který byl ale celkem hodně předvídatelný podle mého názoru. Když jsem u těch hloupostí v tomto filmu, tak musím zmínit onu legendární scénu s lednicí. Ta byla podle mne už moc a upřímně nechápu, proč ve finální podobě filmu vlastně zůstala, když ani neměla vliv na příběh, nebo na postavu samotného Indyho a byla zde pouze pro pobavení. A řekl bych, že se tady nachází i další scény, které by se daly považovat za hloupé, ale těch je méně a nejsou třeba až tak viditelné. Co ale viditelné je, tak je použití CGI efektů, které se tady podle mne nehodí a trošku kazí celý požitek z filmu. Poslední věcí, která mne na tomto filmu tak nějak trápí, je míchání sci-fi do této série. Upřímně si myslím, že Indy měl zůstat hlavně u mýtických artefaktů a náboženství a nepřecházet k sci-fi. Což se podle mne i ukazuje v přestřelené finální scéně, která mi v hlavě zanechala spíše zmatek nežli spokojenost s filmem samotným. Co ale musím pochválit, tak je klasicky skvělá, hravá a zajímavá režie Stevena Spielberga spojená s hudbou úžasného Johna Williamse. Podle mé recenze to může vypadat tak, že jsem se u tohoto filmu vlastně nebavil. Ale i přes chyby, které tento snímek bohužel má, jsem se stále dost bavil. 

Poslední křížová výprava se stylem odvrátila od hororovějšího podání Chrámu zkázy a spíše se vrátila zpět k Dobyvatelům ztracené archy. Což je podle mne fajn, protože bych řekl, že v této pozici tato série funguje úplně nejlépe. Tvůrci se ale v tomto filmu rozhodli najet na ještě vtipnější notu. Beze sporu je to podle mého názoru ten nejvtipnější díl. Řekl bych, že to už vcelku potvrzuje počáteční sekvence v minulosti, kde vidíme mladého Indyho a jeho začátek, který nám ukazuje, jak přišel k pár věcem, které ho tak nějak charakterizují, jako třeba jeho ikonický klobouk nebo jeho největší strach. Hlavním tahákem humoru v tomto filmu je ale interakce postav, ostatně jako v kterémkoli ostatním díle této série. Avšak tady je to řekl bych na větší úrovni, a to z toho důvodu, protože se po bok Harrisona Forda postavil Sean Connery hrající Henryho Jonese Seniora, otce samotného Indyho. Chemie mezi těmito dvěma herci a jejich postavami je úplně neskutečná a vychází z ní jak spoustu skvělých dialogů a hlášek, tak i emocionálních scén, při kterých se obě postavy psychicky vyvinou. Celkově je tady řekl bych i větší důraz na nějaké emoce, podobně jako v Dobyvatelích ztracené archy. Zároveň se tady ale navíc postavy dost vyvinou a uvědomí si, co je pro ně nejvíce důležité, a to právě díky tématu onoho vztahu otce, který se svému synovi, když byl ještě menší, moc nevěnoval a zajímal se hlavně o své výzkumy. Což je ve filmu často vidět. Také se zde nakousne téma smrti v rodině a jak devastující to může být pro členy té dané rodiny. Právě to bych řekl, že je jeden z největších rozdílů oproti ostatním dílům. Nachází se zde témata, které jsou jedním ze základních kamenů celého snímku a nebojí se je ukázat. A právě díky tomu má tento díl Indyho větší vrstvy, což si myslím tomuto filmu dost sedlo. Příjemným překvapením byla navrátivší postava Sallaha, hraný Johnem Rhys-Daviesem. Ten byl podobně jako v prvním dílu velmi příjemným charakterem a byla radost ho vidět na scéně. Dokázal do filmu přinést jak další porci humor, tak i pomoc Indymu na jeho cestě za získáním Svatého grálu dříve, než padne do rukou nacistů. Poslední postavu, která také do filmu přinesla humor a kterou jen okrajově zmíním je Marcus Brody, kterého hrál Denholm Elliott. Jeho interakce s oběma doktory Jonesi vždy stála za to a vzešlo z ní pár dobrých scén. Akce je v tomto filmu zase neskutečně nápaditá, ale bodejť by ne, když na režisérském křesle samozřejmě seděl Steven Spielberg. Jako vždy je jeho režie v těchto filmech neskutečně zábavná a vynalézavá, jako například při úniku na motorkách a následném pronásledování, nebo při sekvenci, odehrávající se na tanku. Samozřejmě celý film doprovází výborná hudbu Johna Williamse. Co víc říct než jen to, že jsem se u tohoto dílu této legendární série neskutečně bavil a že jsem s ním absolutně spokojen.

Jediná věc, kterou jsem si z Chrámu zkázy pamatoval bylo, že mne jako malého, když jsem ho viděl poprvé, dost děsil. Pamatoval jsem si nějaký rituál a oheň, ale žádné podrobnosti. Vše ostatní bylo zakryto mlhou času. Například jsem zapomněl na to, že je to vlastně prequel k prvnímu dílu. Ale poté, co jsem druhého Indyho nyní znovu zhlédl jsem se dost rozpomněl a už své zděšení před několika lety zpátky plně chápu. Steven Spielberg a George Lucas se v tomto filmu rozhodl pro temnější podkres. Až bych řekl, že by se dal z části považovat za horor, protože některé scény byly opravdu znepokojivé. A právě kvůli tomuto je celkový pocit z tohoto snímku celkem jiný než u Dobyvatelů ztracené archy. I přesto ale musím uznat, že mi tento styl celkem sednul, i když asi spíše preferuji právě onoho prvního Indyho. Celkově bych řekl, že je to slabší díl než jeho předchůdce. Příběh je hodně přímočarý a na nic moc nečeká. Díky tomu film hodně rychle odsýpá, ale zároveň to může být trošku na škodu, protože postavy nejsou tak moc prokreslené, jak by mohly být. Hlavně nové ženské postavě, Willie Scott, kterou hrála Kate Capshaw, by se hodilo trošku více prokreslit její charakter a nějaký ten vývoj její postavy. Každopádně chemie mezi ní a Indym je celkem fajn. Co se týče samotného doktora Jonese, tak ten má stejné vlastnosti. Je to charismatický sympaťák, který je ale často nafoukaný a vždycky vymýšlí plán za pochodu. Prostě má své světlé a stinné stránky, díky kterým je dost polidštěný a my jeho charakteru věříme jak díky tomu, tak díky hereckému výkonu Harrisona Forda. Například se mi dost líbila scéna, která úžasně ukázala jeho největší strach a jeho následnou reakci. Co musím ale hodně pochválit je mladý Ke Huy Quan, který hrál malého kluka jménem Wan Li, kterému Indy dal přezdívku „Kraťas“. Úplně se mi líbil jejich vztah, jejich společná historie a hlavně to, jak šlo vidět, jak moc k Indymu vzhlíží. Každá scéna, kde „Kraťas“ napodoboval Indyho byla výborná a byla radost je sledovat spolu interagovat. A také je strašně pěkné vidět v tomto snímku mladého Ke Huy Quana, vzhledem k tomu, že si až v roce 2022 díky Everything, Everywhere, All at Once konečně zasloužil obdiv, který mu náležel. Ale to je příběh na jiný čas a jinou recenzi. Režie je zde samozřejmě výborná, vzhledem k tomu, že tento film režíroval Spielberg. Je to plné nápadů, hravosti, emocí a zajímavých sekvencí, které člověk sleduje s úsměvem na tváři. Jde vidět, že si s tím Spielberg zase hodně vyhrál, jako například v sekvenci s jízdou ve vozících. Prostě a jednoduše z toho jde cítit Spielbergův styl na každém rohu, který je ještě jako vždy obohacen úžasnou hudbou Johna Williamse. Je tady ale scéna, která mi stále vrtá hlavou. A to je scéna se skokem z letadla. Stále mi nejde do hlavy, jak to mohlo fungovat. A ano, může znít divně, že řeším fyziku a realističnost ve filmu, kde se jasně dějí kouzla a různé rituály, ale prostě mi to přijde jako až moc divná scéna. A myslím si, že je důležité oddělit fyziku a magii. Ale to je pouze taková moje vedlejší myšlenka. Každopádně na závěr asi řeknu jenom to, že tento film je prostě neskutečně zábavný, i přes pár chyb, které má.

Dobyvatelé ztracené archy jsou pro mne velmi důležitým filmem. Pamatuju si, že jsem ho jako malý viděl v televizi a byl jsem ním neskutečně unesen, vzhledem k tomu, že to byl jeden z prvních filmů takového rázu, který jsem kdy viděl. Takže jsem se velmi dlouhou dobu chystal na to, že se znovu podívám nejen na tento film, ale i na celého Indiana Jonese. A konečně na to jedné noci přišel onen čas a i chuť. A musím říct, že tento film je stále stejně úžasný. Samotný Indy je sympatický a charismatický. Zároveň ale ve filmu vidíme, že občas i prohraje a není to dokonalá neomylná postava. Ale vždy dokáže za pochodu vymyslet plán, díky kterému se dokáže dostat ze svízelné situace. Taky vidíme to, že má nějaké stinné stránky, jako třeba jeho nafoukanost, nebo jeho velký strach, se kterým bojuje. Všechny tyto aspekty jeho osobnosti, jak ty pozitivní, tak ty negativní, ho polidšťují a dělají z něho realističtější charakter. Také je velmi dobré, že v některých fázích filmu vidíme i třeba to, že si tak nějak sáhne na své pomyslné dno a mi zase vidíme tu jeho lidskost. A to vše ještě podtrhuje úžasný Harrison Ford a jeho herecké schopnosti, bez kterého by určitě Indy nebyl tak úžasná a sympatická postava, jaká je teď. A taky spousta dalších postav je hodně fajn a je radost je vidět interagovat s našim hlavním hrdinou. Jako třeba Marion Ravenwood, se kterou má Indy milostnou historii, kdy ji ale zlomil srdce. Jejich chemie je vždy úplně skvělá a je zábava jí sledovat. Nebýt Karen Allen, tak by tato postava taky nebyla taková charismatická. Nebo třeba John Rhys-Davies, který hrál postavu Sallaha, Jonesova přítele a archeologa, který dosti vypomůže na této dobrodružné výpravě za ztracenou archou úmluvy, je úžasný. Jeho postava je velmi milá a nápomocná a podobně jako u Marion, tak i ho je vždy velmi zábavné sledovat. A nesmím vůbec zapomenout na člověka, bez kterého by tento film a celá tato série vůbec neexistovala. Nebýt samotného úžasného Stevena Spielberga, tak by tento film nefungoval. Jeho režie je jako vždy neskutečně hravá a je absolutní slast sledovat každou jednu scénu a každý jeden záběr. Je prostě neuvěřitelné to, že i takové scény, jako třeba jednoduché pronásledování kamionu na koni, nebo rozluštění nějaké záhady, jsou udělány tak neskutečně nápaditě a zajímavě, až je člověk vždy sleduje s údivem na tváři. Prostě Spielbergova režie na tomto filmu je neskutečně výborná, stejně tak jako u jeho ostatních filmů. Je vlastně celkem poetické to, že jeden z prvních filmů, který jsem kdy viděl vytvořil člověk, kterého nyní beru za jeden ze svých největších vzorů. No a celý tento už tak úžasný snímek je podložen hudbou koho jiného než Johna Williamse. Celá hudba je úžasná a ústřední melodie je absolutně legendární. Na závěr řeknu asi jen to, že celkově tento film je prostě výborný. Je to neuvěřitelně zábavná a napínavá jízda s plno úžasnými herci, příběhem a nápaditými scénami a režií od Stevena Spielberga.

Mám neskutečně rád, když se v animovaných filmech řeší nějaké větší a dospělejší témata, jako například téma psychologie ve výborném V Hlavě nebo téma života a smrti v úžasné Duši. Kdo by ale byl býval řekl, že jedno takové dospělejší a temnější téma rozebere sequel k menšímu spin-off filmu ze světa Shreka, který mezi lidmi proplul vcelku bez povšimnutí. Kocour v Botách: Poslední přání je neskutečně našlapaná jízda, která probírá jak téma rodiny, tak hlavně smrti a strachu z ní. Je až neuvěřitelné, že se autorům tohoto filmu podařilo dát každé postavě, od samotného Kocoura v Botách, přes sidekick postavu Perrita, až po záporáky (až na Jacka Hornera, ale to byl úmysl), větší přesah a charakter, se kterým dokáže člověk soucítit a pochopit, proč dělají to, co dělají. Například samotný arogantně nebojácný Kocour v Botách si projde krásným charakterovým vývojem. Když jsme u těch postav, tento film nám nadělil jednoho z nejtemnějších a nejděsivějších záporáků za posledních několik let, a to nejen z animáků. Věřím, že jeho hrůzné pískání nahnalo strach nejenom samotnému Kocouru v Botách, ale i nejednomu diváku sedícím v sále kina. Také je velice dobré to, že jeho motivace je pochopitelná. Ale samozřejmě s ním moc nesouhlasíme, vzhledem k tomu, co je jeho cílem. Ledaže by divák byl na jeho straně. Musím také zmínit a pochválit animaci. Ta propojuje různé styly animace podobně jako třeba Spider-Man: Paralelní světy a zároveň je kreativnější než třeba realističtější animace Shreka. A neskutečně to tomuto filmu sedne. Tento vizuál je neskutečně nápaditý, zajímavý a hravý. Film je zároveň ale velmi detailní. A nakonec, ve kterém jiném animáků byla takhle detailně naanimovaná krev? Přesně tak, v žádném, kromě Kocoura v Botách: Poslední Přání. Tento film je beze sporu jedním z největších filmových překvapení roku 2022.

Jednou z věcí, co diváci kritizovali na Eggersově debutu Čarodějnice, byla divná atmosféra. A jak na tuto kritiku Robert Eggers odpověděl? Udělal film s tak divnou a nepropustnou atmosférou, že by tomu člověk ani nevěřil, kdyby ho sám neviděl. Jeho další počin jménem Maják možná nemá extrémně propletený příběh, ale symboliky se zde najde hodně. Člověk si může v tomto filmu najít v podstatě co chce, může si různé věci vysvětlit po svém. Existuje zde magie a mytologie? Pokud tomu věříte, tak ano. Popisuje tento film reálný příběh o tom, co se stane s psychikou člověka zavřeném na ostrově, na kterém najde pouze pár chatrčí, maják a divného spoluhlídače? Pokud vám to tak přijde, tak ano. Skrývá jeden z hlídačů něco na vrchu onoho majáku? Je to možné. V podstatě si může každý divák vyložit příběh snímku jinak, a to se mi právě neskutečně líbí na tomto filmu tohoto úžasného režiséra a scénáristy. Vystavět velmi solidní film za použití vcelku jednoduchého příběhu, tísnivé atmosféry a páru velmi kvalitních herců je umění, které dokáže jen málokdo. Oba herci, jak skvělý Robert Pattinson, tak můj oblíbenec Willem Dafoe, hrají neskutečně výborně. Jejich herecký výkon je úžasný a zároveň znepokojivý. Často si ve filmu přehazují pomyslnou pochodeň toho, kdo má v dané situaci na víc a kdo si s kým zrovna pohrává. Někdy je to Robert, někdy Willem. Postupně se dozvídáme příběhy těchto dvou postav. Jak toho, kdo vlastně jsou, tak také třeba toho, co se stalo s předešlým hlídačem ostrůvku, na který Pattinson přijíždí. Nikdy ale nedostaneme přímou odpověď. Zajímavé je, že lokace, na které se celý film odehrává nenudí a je zajímavá až do konce. Přes celý snímek je hozený černobílý filtr a je v poměru stran 4:3, což dodává na atmosféře a artovosti, na které si Eggers dost zakládá. Musí se nechat také to, že zvuk je zde vybrán tak, aby v divákovi vyvolal úzkost a paranoiu o tom, co se děje. Těmito zvuky myslím třeba řev racků, vítr, nebo divné hučení onoho majáku. Za kamerou stál, jak už je u Eggersových filmů zvykem, Jarin Blaschke. Ten zde odvádí ještě lepší práci než v Čarodějnici. Na konec ještě stojí za zmínku to, že na scénáři spolupracoval s Robertem ještě jeho mladší bratr Max. Ve zkratce, Robert Eggers se prostě rozhodl natočit jeden z nejlepších artových hororů posledních desítek let.

Vycházející režisérská a scénáristická hvězda Robert Eggers začal svou kariéru hororovým filmem Čarodějnice. Na tento počin se dost fanoušků tohoto žánru velmi těšilo, ale po vydání se setkal spíše s rozporuplnými reakcemi. A já upřímně nechápu, z jakého důvodu. Film je velmi atmosférický a v hodně částech i dost znepokojivý (minimálně teda pro mne). Režijně je snímek zvládnutý velmi solidně a jde zde vidět autorova vize a nápady. Díky zasazení v sedmnáctém století v oblasti Nové Anglie se příběh dost soustředí na náboženství, témata legend a pověstí a mystična. Tyhle témata dodávají snímku velkou dávku paranoie, kdy nevíme, co za hrůzy postavy v lese vedle jejich domova čeká. Protagonistou celého příběhu je sedmnáctiletá Tomassin, kterou si střihla úžasná a talentovaná Anya Taylor-Joy. Odvádí zde velmi solidní herecký výkon, jak díky svému talentu, tak také díky Eggersovi a jeho úžasné režii. Jsem rád, že spolupráci těchto dvou nadaných lidí můžeme vidět i v dalších dílech jako je třeba Seveřan. Otce Tomassin a farmáře si zahrál Ralph Ineson. Z jeho herectví jdou cítit všechny potřebné emoce k tomu, aby byl film ještě více znepokojivý. Strach, zloba, nebo třeba i odtažitost, to všechno v jeho hereckém výkonu můžeme vidět a cítit. Hrají tady i další fajn herci, kteří odvádí dobrou práci, ale ti podle mě nevynikají tolik jako právě Anya Taylor Joy a Ralph Ineson. Celkově je zde skvěle vystavěný vztah rodiny, která si přestává postupem času věřit a mezi kterou se pomalu vkrádá podezíravost a nedůvěra. Na všech těchto faktorech Eggers bez chyby staví velmi hutnou a hrůznou atmosféru. Scénář a dialogy jsou dobře napsány a zároveň je super, že postavy mluví jako z minulosti a používají dnes již archaické výrazy a slova. Také musím zmínit a pochválit práci s kamerou. Scény působí jako by se Jarin Blaschke opravdu přenesl do sedmnáctého století. Ve zkratce se jedná o velmi atmosférický hororový snímek se skvělými herci a úžasnou režií, který by si zasloužil větší pozornost diváků. 

Po dlouhých dvou měsících od premiéry jsem si konečně zašel do kina na nový film Stevena Spielberga, u kterého jsem už nějak předem věděl, že se mi bude líbit. Fabelmanovi jsou v podstatě jedna velká oslava na filmy, a to co dokážou a znamenají pro spoustu lidí, doplněné o to, že se z velké části jedná o autobiografický snímek jednoho z mých největších vzorů. Nakonec se mi ale tento film ne jenom líbil, já se do něj přímo zamiloval. Technická stránka je perfektní. Z každého záběru, z každé scény, nebo věty ze scénáře jde cítit Spielberg a jeho láska a oddanost k filmům a kinematografii. Reálný příběh o tom, jak mladý dospívající kluk objeví svět kinematografie a automaticky si ho zamiluje mě vzal za srdíčko. Vyprávění, které je nám tady servírováno na stříbrném plátně, je vtipné a zároveň seriózní, dramatické a zároveň odlehčené. Do postavy Sama, kterého skvěle ztvárnil Gabriel LaBelle, jsem se vcítil tak moc, že ho mohu ihned zařadit mezi jedny z mých nejoblíbenějších postav. Jeho postupný vývoj osobnosti a jeho láska k filmům a filmařině jsou velmi pěkně napsané. Dokázal jsem se v něm prostě ihned ztotožnit a zároveň zhlédnout. Je tady ale taky spousta dalších skvělých postav jako třeba Samova matka Mitzi hraná Michelle Williams, nebo Samův otec Burt, který byl mistrovsky zahrán Paulem Dano. Film prozkoumává nejen témata kinematografie, ale i dospívání a vztahy v rodině. Díky tomuto má film nespočet vrstev. Samozřejmě nesmíme opomíjet úžasnou hudbu, kterou pro film Stevena Spielberga nesloužil nikdo jiný než legendární John Williams. Snažím se přijít na jedinou chybku, kterou film měl, ale prostě to nejde. Spielberg mi vlastně už docela klasicky zaryl do srdce nový film, do kterého jsem se ihned zamiloval a který absolutně miluji celým svým srdcem. Spielberg zase dokázal, že je mistr svého řemesla + mi dal další podnět k tomu, abych natočil něco svého. Děkuji mnohokrát Stevene.

Tak jsem si konečně udělal čas, abych se mohl podívat na nejdražší film z našich luhů a hájů Jan Žižka. A musím uznat, že to vlastně nedopadlo tak špatně, jak spoustu lidí očekávalo. Ano, historická přesnost je zde v podstatě nulová, ale to není nutně na škodu. Přeci jen jeden z nejuznávanějších historických filmů Gladiátor taktéž není podle skutečných událostí. Taky je teda pravda to, že film popisuje období života Jana Žižky, ze kterého nemáme v podstatě žádné historické prameny o tom, co kde dělal a co zažil. Problém ale nastává hned v úvodní bojové sekvenci. Souboje jsou natočeny dost střihově společně se spoustou divných záběrů. Kvůli tomu jsou akční scény celkem nepřehledné a je těžké se v nich vyznat. Zároveň se značná část všech soubojů odehrává ve tmě, takže je ještě těžší něco při bojích vidět. Překvapivé je to, že je film dost brutální, a to nejen v soubojích. Příběh není špatný, ale řekl bych, že by filmu prospěl více osobní příběh. Příběh, který by neměl takový dopad na Evropu jako takovou, ale spíše na charakter Žižky samotného. Ve filmu je Jan Žižka už zkušený, takže ty jeho úplné začátky bohužel nevidíme. Některé scény přišly tak trochu odnikud, bez jakýchkoli náznaků o tom, že by něco takového mělo přijít. Nachází se zde velmi solidní herecký ansámbl, jako třeba Ben Foster v roli Žižky, nebo Michael Caine a Sophie Lowe. Rovněž bylo fajn vidět některé české herce hrát bok po boku s hollywoodskými herci. Postavy byly ale celkem jednodimenzionální, což je zrovna u tohoto filmu škoda. Vím, že tady píšu hlavně kritiku, proto musím zmínit to, že se nejedná o špatný film. I přes všechny neduhy, které tento snímek má, se stále jedná o fajn středověkou brutální řežbu s příběhem, který neurazí, ale ani nenadchne. Každopádně musím zmínit člověka, který za tímto filmem stál jako režisér, producent a z části i scénárista. Všechna čest Petru Jáklovi za to, že dokázal tento film s tak vysokým rozpočtem na české poměry ukočírovat na takovéto úrovni. Jsem neskutečně rád, že tady jsou tvůrci, kteří se snaží posunout českou kinematografii na vyšší úroveň.