LiborStula

Harakiri, nebo také formálněji Seppuku, je jedním z nejdůležitějších a nejlepších filmů, které nám země vycházejícího slunce dala. Hned po prvním zhlédnutí mě velmi zaujmul. Už z názvu mohou lidé znalí Japonska poznat, že se celý film bude točit okolo samurajů. Hlavní postavou je samuraj Tsugumo Hanshirō, kterého hraje japonský herec Tacuja Nakadai. Protože se nemůže uživit, rozhodne se spáchat rituální sebevraždu seppuku dle samurajského kodexu bušido. Japonsko je totiž v období míru a samurajů už není skoro vůbec potřeba. Předtím než sebevraždu spáchá, požádá jeden z blízkých klanů o pomoc při rituálu. Členové tohoto klanu si ale předtím musí vyslechnout celý příběh Tsuguma Hanshirōa. Neskutečně se mi líbí způsob vyprávění příběhu tohoto filmu. Při sledování filmu jsem myslel, že vím, kam příběh dál povede, ale neskutečně jsem se spletl. Postupné odkrývání příběhu protagonisty pomocí různých flashbacků a prolínání, je samé překvapení. Film silně kritizuje celou samurajskou kulturu, a hlavně kodex bušidó. Poukazuje na jeho chyby a morální přešlapy. Film také funguje jako skvělé historické okénko do oné Japonské éry míru na začátku období Edo. Můžeme zde vidět úžasně zachycenou situaci obyvatel, chudobu, a podobné věci. Atmosféra snímku je taková komorní, osobní, a hlavně hodně vážná. Režisér Masaki Kobajaši tuto atmosféru buduje za použití neskutečného mála věcí, které ale mají velký emoční dopad. Z kamerových záběrů a úhlů můžeme vždy vidět společenské postavení všech charakterů na plátně. Ale co je zajímavé je to, že se zde vyskytuje málo bojových scén. Nachází se pouze v jedné části příběhu. Film funguje hlavně na konverzacích mezi postavami nežli na akci. Ale i tak je akce velice pěkná a nápaditá. Choreografie soubojů je realistická a pěkně natočená. Režisér dokáže v soubojích velice dobře předat emoce a důležitost těchto duelů a utkání. Film bych shrnul jako jednu velkou kritiku samurajů a jejich kodexu bušidó, propletenou se skvělým příběhem a silnými emocemi.

Ve stejném roce, co Stephen King vydal knihu o zabijáckém autě, které se jmenuje Christine, se John Carpenter rozhodl zadaptovat tuto knihu do filmu. Což je hodně odvážné, ale zároveň dost hloupé, jelikož nemohl vědět, jak bude kniha úspěšná. I přesto se do toho ale pustil. A dopadlo to, no, zajímavě. Carpentorova režie je zde hodně cítit. Od kamerových záběrů až po kompozici. Kromě režie také složil synťákový soundtrack, který pro mě, jakožto milovníka hudebního žánru synthwave, je absolutní slast pro mé uši. Najde se zde jak spoustu kvalitních písniček složených přímo pro tento film, používaných při vypjatějších situacích, tak spoustu kvalitního rock ´n´ rollu hrajícího hlavně přímo z rádia Christine. Příběh a scénář je prostě absurdní, co si budeme. Démonické auto, které ovládne svého řidiče pokaždé co nastoupí do auta, je bizardní, ale zábavný koncept. Film má pár akčních scén, kde je pěkné napětí, ale atmosféra jako taková zde skoro není, což je škoda. Do hlavních rolí byli vybráni Keith Gordon, John Stockwell a Alexandra Paul a všichni z nich hrají celkem dobře. Jedno mínus u těchto postav ale je, a tím myslím zbrklý charakterový vývoj, hlavně u postavy, kterou hraje Keith Gordon. Myslím si, že deset až dvacet minut navíc na prokreslení jeho lásky a závislosti na Christine by určitě neuškodilo. Film bych shrnul jako takový béčkový horor s šíleným příběhem. Důležité je ale zmínit to, že jsem se nenudil, právě naopak. Tento film se stal jedním z mých oblíbených béčkových hororů. Ps: Plymouth Fury 1958 je nádherné auto, skvělá volba pro Christine, ale odteď se na něj nemůžu dívat stejně, jako před zhlédnutím filmu. Tak dík Johne.

V roce 1980 se na stříbrném plátně objevila filmová adaptace knihy Stephena Kinga, Osvícení, kterou režíroval samotný Stanley Kubrick. A dopadlo to skoro perfektně. Kubrick je znám svým perfekcionismem a snahou natočit každou scénu perfektně podle jeho představ. A v tomto filmu to jde vidět a cítit asi nejvíce. Většina scén je symetrická a vše je v rovině. Ale že to stálo hodně pokusů a také nervů jednotlivých herců. Například s legendární scénou na schodech byl Kubrick spokojen až po 127 pokusu. Natačení tohoto filmu bylo právě kvůli Kubrikově perfekcionismu velice náročné. A přesně z tohoto důvodu spojeném zároveň s neshodami s režisérem se herečka Shelley Duvall málem rozhodla odejít od své role a opusit natáčení. Díky jeho perfekcionismu jsme se ale dočkali filmu, který je po technické stránce absolutně vyšperkovaný. A je jedno, jestli se bavíme o kameře a kamerových záběrech, které jsou vždy velmi kreativní, jako například záběr na repliku bludiště, který přejde do záběru na reálné bludiště, nacházející se před hotelem Overlook, nebo třeba o zvukové stránce, ze které pomalu tuhne krev v žilách. Také kompozice a práce s barvami je úžasná. Často je zde využívaná červená barva, která má v divákovi vyvolat pocit neklidu a nejistoty. Díky všem těmto faktorům jsme se dočkali díla s tak hutnou atmosférou, která by se dala pomalu krájet. A právě ona atmosféra hrající si s psychologií je můj nejoblíbenější aspekt tohoto filmu.  Tento film ale není perfektní, a to ze dvou důvodů. Jeden z nich je herectví. Osobně nejsem moc spokojen s výkonem Shelley Duvall jako Wendy Torrance. Z jejího herectví jsem necítil většinou žádný strach nebo vyděšení, a to protože často dost přehrávala. Jednoduše řečeno jsem jí to vyděšení, když pobíhala v hotelu s nožem v ruce moc nevěřil. Jack Nicholson občasně taky přehrával, ale u něj by se to dalo omluvit. Přeci jen hrál šílence, takže to lehké přehrávání jeho postavě dodalo to potřebné šílenství. Druhá věc, která mi na tomto filmu vadí, se týká vývoje postav. Přijde mi, že je až moc ukvapený a zbrklý, a to hlavně u postavy Jacka Torrance hraného Jackem Nicholsonem. Ale to jsou pouze dvě malé vady na kráse na jinak takřka dokonalém díle. Ve zkratce, Kubrick nám dokázal na stříbrném plátně předat absolutní psychologickou paranoiu s perfektní technickou stránkou, která pomalu buduje hutnou atmosféru, u které ale lehce pokulhává scénář.

Pokud by mi někdo pár let zpátky řekl, že jeden z mých nejoblíbenějších filmů bude anime film, tak bych se mu pravděpodobně vysmál a řekl mu, že to se nikdy nestane. Avšak A Silent Voice mě vzal za srdce jako snad žádný jiný film. Film je adaptací stejnojmenné mangy a režírovala ho japonská režisérka Naoko Jamada, u které je známo že velice ráda používá různé symboliky, a v tomto filmu tomu není jinak. Tyto symboliky se zde odráží v každé scéně. Každá scéna je kompozičně vyšperkovaná a odráží dění nebo pocity postav. Pokud se postava cítí uzavřená nebo izolovaná od ostatních, je postavená do prostoru tak, aby i okolí poukazovalo na tyto emoce. Také se zde často objevují různé květiny, vždy při nebo po nějaké důležité scéně. Tyto květiny vždy odráží pocity, co cítí postavy, jako například kopretina, která symbolizuje nevinnost. Tyto maličkosti dodávají příběhu na váze. Když jsem zmínil příběh, ten prozkoumává témata, která jsou velmi bolestivá. Deprese, úzkosti či šikana jsou velmi velká a těžká témata na zpracování tak, aby nevypadaly až moc „prvoplánově“. Tvůrci ale odvedli skvělou práci v předání tohoto příběhu na stříbrné plátno. Hlavní pilíře příběhu jsou dvě hlavní postavy, Shoya Ishida a Shouko Nishimiya. Obě jsou skvěle napsané a mají výborný charakterový vývoj. Co se týče vedlejších postav, najde se zde pár dalších dobrých charakterů, jako třeba Tomohiro, vtipálek a Ishidův nejlepší přítel, nebo Yuzuru, sestra Shouko. Bohužel zde ale není více postav s tak dobrým charakterovým vývojem jako je hlavní dvojce hrdinů, což je škoda a snad jediné mínus. Poslední věcí, co chci zmínit je hudba skladatele Kensuke Ušioa. Ta je většinou hrána hlavně na piano, občasně s doprovodem jiných hudebních nástrojů a dodává příběhu na emocích. Pro mě osobně je to jeden z mých nejoblíbenějších soundtracků. Kdybych celý film měl nějak shrnout, tak jako psychologické drama, které vás donutí se zamyslet nad tím, jak jste se chovali, jak se chováte a jak chcete být viděni v očích druhých. Ale hlavně v jádru toho všeho se nejedná „pouze“ o lovestory dvou lidí s bolestivou historií, jedná se o příběh mladého kluka, který se znovu zamiluje do této pomíjivé reality, které říkáme život.

Tři roky poté, co Ridley Scott poslal do kin mistrovské dílo Vetřelec, které se postupem času stalo kultovním sci:fi hororem, vydal sci:fi film Blade Runner. Scott nad ním ale neměl úplnou autorskou moc, a proto se film setkal spíše s rozporuplnými reakcemi, kvůli čemuž se rozhodl film ještě několikrát upravit, aby byl zcela podle jeho představ. Finální verze „The Final Cut“ byla vydána až o 25 let od prvního vydání. Nad touto verzí měl plnou režisérskou moc, a tuto verzi bych chtěl zrecenzovat. Jak už jsem zmínil, film zrežíroval Ridley Scott, takže o atmosféru zde není nouze. Scott si zde hraje se zvukem hlučného antiutopického města budoucnosti, od zvuků vznášejících se aut, přístrojů až po oheň chrlící komíny. To vše je doplněno o ambientní synťákovou hudbu Vangelise, která dodává celému filmu nádech budoucnosti a melancholie, ale zároveň také nevyhnutelnosti. Dystopická budoucnost a sci:fi ve spojení s noir filmem je velmi zajímavá a podmanivá kombinace. Ve filmu můžeme vidět klasické noir tropy, jako třeba soukromý detektiv balancující na provaze morality, ve spojení s autorovými myšlenkami a představami o budoucnosti. Když už jsem u těch myšlenek a otázek, těmi se to zde jen hemží. Film chce, abychom přemýšleli o otázkách života a smrti, smrtelnosti, morality, nebo o tom co z nás dělá lidi a jaká je definice lidskosti. Všechny tyto otázky nám film klade nejen přes příběh a prostředí, ve kterém se vše odehrává, ale také přes úžasný herecký výkon Harrisona Forda. Ten v roli protagonisty Dekarda předává všechny emoce, které filmu dodávají další vrstvu. Od smutku, přes strach až po soucit. Celý film bych shrnul jako velkou melancholickou jízdu, která se ale neskutečně dlouho táhne, a proto je velmi těžká na vstřebání. Určitě se nejedná o perfektní film, pro mě se ale jedná o jeden z filmů, které na mě měli neskutečný dopad.

Po několikátém zhlédnutí jsem se utvrdil v tom, že Vetřelec je můj nejoblíbenější film a jeden z nejlepších filmů všech dob. Po všech stranách se podle mě jedná o naprosto úžasný snímek. Atmosféra, kterou tady Ridley Scott jakožto režisér buduje, je absolutně mrazící. Herci, kteří v tomto filmu hrají, jako třeba Sigourney Weaver, nebo Ian Holm, odvádí skvělou práci a většina postav je dobře napsaná. Co ale dodává postavám potřebnou vrstvu je to, že do konce filmu nevíme kdo je hlavní postava, a proto si nikdy nemůžeme být jistí, zda-li náš oblíbený charakter nezemře brutální smrtí. Tento faktor je podle mě úžasný a měl by být ve většině hororových filmů už v základu, protože dodává filmu hutnější atmosféru a taky potřebnou starost o životy postav, ke kterým jsme přilnuli. Samozřejmě taky nesmíme opomíjet úžasně děsivý design mimozemských lodí a samotného Xenomorpha, který pochází přímo z nočních můr Hanse Rudolfa Gigera. Gigerova designérská vize a práce na tomto filmu je jeden z dalších aspektů, který dodává na atmosféře. Spojení mechaniky a jakýchsi podivných tkání mi nahání hrůzu, ale zároveň mě neskutečně láká a přitahuje. Poslední věc, kterou bych chtěl zmínit, která je vlastně taktéž spojena s atmosférou, je zvuk/sound design. Kapání vody dopadající na zem a cinkání řetězů, pípání strojů, nebo puls srdce, to vše dokáže diváka přivést do ochromující hrůzy. Taky se ve scénách vždy objevuje podobný patern, a to postupný náběh, vyvrcholení a poté ticho s případným jemným a tichým zvukem, od cinkání až po jakési šeptání. Ve zkratce, Ridley Scott dokázal natočit výborný atmosférický hororový film s perfektní technickou stránkou.