imaginer21

Bentan Fraser, mrtvý otec, dva Rayové (i když Marciano byl nenahraditelný), hluchý vlk a spoustu rozumu vs. džungle velkoměsta. Do toho krásná piano-kytarová hudba a občasné výkvěty od Sarah McLachlan. Osobně mi nejvíc sedí přelom první a druhé série; nejsilnější epizody 20 a 21 - Viktoriino tajemství. Scénáře ale nebyly slabé ani potom. Asi nejlepší kanadský seriál v historii. 90 %.

Když se Tom Hanks po Apolle 13 rozhodl u tématu dobývaní Měsíce zůstat, udělal moc dobře. Vznikl jedinečný dvanáctidílný hraný dokument v produkci HBO, kterému ve své serióznosti a snaze zachovat věrohodnost událostí může konkurovat jen Bratrstvo neohrožených (stejná produkce). Sám Hanks si krom epilogů střihnul roli francouzského režiséra, kterého měl proslavit jedinečný film, kdyby jej Američani sprostě neukradli. Poctou jemu budiž právě poslední epizoda. Krásné. Kouzelné. Jedinečné. Realistické. Pro pár drobností "jen" 90 %.

"Pierci, je válka." "Tobě nic neunikne, Henry." Málokterý serál se dokáže udržet na stejně vysoké úrovni přes 200 epizod a ještě pak celou svou dráhu zakončit stejně dobrým a na duši brnkajícím filmem. Málokterý seriál se dočkal takového uznání a tolika opakování bez otravy. A málokterý seriál si prožil modelovou dráhu pilot-seriál-závěrečný film. Humor přesně takový, jaký (nejen) mně sedne a nostalgie není zdaleka důvod tohoto hodnocení.

Jen málo seriálů s ponurým dějem má přitom tak úžasný potenciál. Dnes již slavný druh "gilmorovských" dialogů, posazený na ironii, těkopádných metaforách, dvojsmyslu a dalších nikde jinde nespatřitelných a mistrně zahraných rozhovorů. Silně návykové. A navíc krásná Lauren Graham v nejlepší formě. Jeden z mála seriálů, kde se opravdu dokonale podařil dabing - díky Simoně Postlerové a Lukáši Vaculíkovi je vztah Lorelai a Luka stejně humorně nadsazený jako v originále. Škoda jen nepříliš dopracovaného konce v 7. sérii, která je poslední. Snad se naplní touhy a očekávání diváků a v dohledné době se budeme moc těšit i na závěrečný Gilmore Girls movie. Ostatní už snad zde bylo řečeno. Kdo neuvidí, nepochopí. Kdo uvidí, už se od toho těžko odtrhne. 95 %.

"Máte parazita" "Co? A můžete s tím něco dělat?" "Jo, ještě pár týdnů, pak už to bude až na několik států nezákoný. Ale klid, někteří lidi tomu dávají jména, uspořádávají setkání s ostatními parazity... Má vaše oči." Když tohle nejde jinak. House je zcela excentrická, parádně "vybroušená" postava, kterou musíte brát s humorem jemu vlastním, abyste si ho zamilovali. Naštěstí to není těžké, neboť za tou excelujíci slupkou ironie, arogantnosti, zlosti a manipulativnosti je schované malé, ale ne beznadějné jadérko dobra, které v těch vyhrocených okamžicích ukáže slabý lesk a poposune pomyslné rameno rovnováhy housovského dobra/zla na tu srdečnou stranu. Navíc scénáristi mají pořád co nabídnout. 1. série 95 % , 2. série 85 %, 3. série 90 %, 4. série 75 %, 5. série 85 %, 5. série 90 %.

Oceňuju nápad Chrise Cartera rozjet takhle složitou a rozsáhlou konspirační jízdu. Bohužel se tím ale mnoho lidí nakazilo a nehodlá pochopit, že to rozhoně není v plné míře realita. Každopádně už to je důkaz (někde tam venku), že těch 9 sérií + (zatím) dva filmy přineslo víc než jen tuctový a rychle zapomenutelný seriál. Ne, naopak, tohle je další zástupce slova "kult". A kult, který oproti jiným ještě umocňuje mimořádná a dneska již neodmyslitelná hudba Marka Snowa, která dodává patřičné temno tam, kde temnota vizuální nestačí...

Popkornová 80ková bojová série zdaleka neřekla své. Povýšit ji ale z povrchní motivační frančízy na plnohodnotné morálně výchovné drama, které i po 30 letech umí dosyta těžit z klíčových momentů i klíčových postav původní série tak, aby jim dalo hlubší smysl po všech stránkách, to se prostě jen tak nevidí. Nic není černobílé, klaďasové mají své mouchy, záporáci kus dobra (snad jen kromě stále démonického Kreese) a mladá generace doplácí na chyby svých vzorů, ovšem umí se vyvíjet i svou cestou poznání. Některé konflikty byly (hlavně v třetí sérii) na můj vkus až moc vykonstruované, ale celkově je Cobra Kai neskutečně zdařilým překvapením. Už jen proto, že největší frajer paradoxně není milovaný Daniel, ale na duši zjizvený a uvnitř obrovský správňák Johnny. 1. série - 80 %. Seznamujeme se po 30 letech s osudy těch, kteří se střetli na legendárním zápase v roce 1984. Dětští hrdinové se snaží pokračovat v jejich (nejednoznačných) odkazech a podle toho to tak vypadá. Mezi Danielem a Johnnym se neustále střídá pomyslná ručička na vahách sympatií a Johnnyho vnitřní svár se divákovi nakonec stává tím nejzajímavějším na celé sérii. Parádně završeno nástupem... vy víte, koho. 2. série - 70 %. Dětští hrdinové přebírají otěže i války svých senseijů, kteří si ještě zplna neuvědomují, čeho se svým rivalským chováním na svých studenech dopouštějí. Vše vrcholí epickou bitvou dvou znepřátelených táborů. Karate už není nástrojem k sebeobraně a myšlenkovému rozvoji, nýbrž k čistému surovému boji. 3. série - 90 %. Tohle jsem nečekal. Vše z předchozí série zužitkované v prohloubení smyslu pro zodpovědnost všech stran krom zákeřného Kreese. Ovšem ani jeho postava není ušetřena odkrývaní původu svých pohnutek - zejména flashbacky z vietnamské války dají na mnohé odpověď. Dočkáváme se nejvíce (smyslupných a nostalgicky perfektně dávkovaných) příchodů dalších postav z původní filmové série a i tyto postavy záhy nejsou jen černobílým doplňkem v boji dobra a zla. Asi nejlepší Johnny, v této sérii definitivně upevňuje post největšího sympaťáka celého tohoto seriálového překvapení. Závěr třetí série je to, na co jsem celou dobu čekal. Snad v podobném duchu, bez zbytečně překombinovaných změn v postojích hlavně Daniela a Johnnyho se dočkáme ještě slibnějšího pokračování. 4. série - 75 %. Ohlasy jiných tolik nesdílím, neboť většina série byla spíše o decentních vnitřních bojích už tak dostatečně prokreslených povah všech protagonistů, takže jsem měl spíš dojem, že karate je opravdu jen jakýmsi nástrojem pro vyjádření dalších chvilkových rozpoložení v hlavách každého z nich. Chybělo více flashbacků, které tak trefně hrály na strunu nostalgie. Chyběly smysluplnější odkazy na Mijagiho filozofii (očividně Daniel už je používal spíš jen jako výplň svých motivačních projevů, když mu docházela vlastní rozvážnost v momentech, kdy se od něj čekala smysluplná mentorská činnost). Čerstvý vítr přinesl hlavně démonický Silver, který velmi rychle ukázal, že má pořád v sobě toho slizouna, jehož vybůstil na ještě hnusnější úroveň. Upozaděný mi přišel tolik oblíbený Johnny, nejlidštější postava celé série; záhy se choval příliš šablonovitě a jakoby bořil jednu ze svých zásad za druhou, aniž by mu o něco opravdu šlo (což v předchozích sériích dával chlapácky mnohem hlučněji i emočně najevo). Všechno tak zachránila v zásadě až závěrečná epizoda, která dává tušit, že to pravé ořechové nás teprve ještě čeká. Jsem rád, že Netflix odvysílal celou sérii najednou a člověka tak nepřepadlo zklamání někde v půli, když to skvělé (naštěstí) připravil závěr. U mě v této chvíli na plné čáře vede 3. série a doufám, že tvůrci v jejím duchu připravují něco podobného, ne-li lepšího (závěrečná scéna mimořádně potěšila!).

Kdyby jen kult, ono mě to v mládí doslova nakoplo se o vědu zajímat. Anderson byl charizmatem snad nasáklý, Dana Eclar působil někdy jako přiliš starostlivý děda, ale nostalgie vítězí na plné čáře. Navíc kde jsou v dnešních seriálech takoví ultraerární hrdinové? Ze všeho nejvíc mě ale vždycky dokázala posadit na zadek krásná osmdesátková hudba Mike Posta. "Neříkejte, že umíte postavit bombu ze žvýkačky." "Proč. Máte ji?"

"Kolik zemí je v týhle zemi?" Jason Sudeikis se zase jednou našel. Pohodář s hláškami v každé kapse, který se nebojí jít proti proudu jen aby dokázal, že tím "Lassem fakt mrská". I pro napsrosté nemilovníky fotbalu je tohle překvapivě humorná a celkem i citlivá záležitost, na které díky krátké stopáži chytnete velmi rychle závislost.

Temný anděl v extrému na obou stranách. Masový vrah s duší a snahou začlenit se do běžného životního koloběhu. Precizně promyšlené motivy, jen občas až "moc štěstí" pro hlavního (anti)hrdinu. Pomyslé váhy sympatií pořád nutí diváka rozmýšlet, kam Dextra zařadit a do jaké míry mu věnovat svůj soucit. Krutá řešení, silné momenty, vytříbený vkus pro vykreslení relativně běžných lidských krizí. Dextra nemusíte mít jako seriál rádi, vlastně ho můžete doslova nenávidět. Ale rozhodně vás donutí se zamyslet a nechá ve vás mrazivě hluboký dojem. Škoda jen toho hloupého závěru seriálu.