imaginer21

Pokud chce někdo kometovat/kritizovat film Kontakt, tak by se měl nejdřív ohlédnout za dvěma věcmi. Jednak to není jen takový výplod z hlav scénaristů, ale dílo natočené podle stejnojmenného románu geniálního Carla Sagana. Za druhé - Zemeckis se nesnaží všemi prsty oslovit co nejvíce diváků, protože to v tomto žánru (a u tohoto románu) prostě nejde. Takže co může vlastně divák opravdu bezpečně hodnotit, je výkon hlavních protagonistů, efekty a hudba. Jelikož já Sagana četl, vím, co tím chtěl autor říci. A jaké bude filmové zpracování, jsem si mohl nechat jen zdát. Ale pak přišlo. A s geniálním sci-fi románem si Zemeckis pohrál jako geniální režisér. A když už ruku v ruce genialitě, tak musím uznat, že naprosto skvělé je i herecké obsazení. Stává se to málo, ale v tomto případě (byť je to ovlivněno i mou láskou k astronomii) musím filmu dát plných 100%.

Navzdory faktu, že se ve filmu toho vlastně tolik nestane, se jeho příspěvkem do filmového světa toho vlastně stalo dost. Spolu se Zemeckisovým Kontaktem se totiž Interstellar může řadit k těm fyzikálně nejkorektnějším sci-fi celovečerákům, jaké jsme měli tu čest uvidět. Není třeba ani jít daleko za tím, proč tomu tak je. Zatímco u Kontaktu nad faktickou správností držel ruku věhlasný astrofyzik Carl Sagan (který se na scénáři přímo podílel), nad fyzikou Interstellaru dohlížel neméně legendární teoretický fyzik Kip Thorne. Výsledek obou je přitom porovnatelně okouzlující. Kontakt je dějově rozvrstvenější a přináší divákovi komplexnější filozofický rozměr, zatímco Interstellar je přímočařejší a upřednostňuje fyziku a emoční stránku vnitřního konfliktu postav. Oba tyto jedinečné filmové kousky jsou každopádně mnoha popularizátory fyziky a astronomie včetně mě nejčastěji vytahovány na přednáškách a asi ještě dlouhá léta budou. Apropro: Zimmer opět nezklamal, už kvůli té hudbě jsem Interstellar navštívil v kině šestkrát!

Dalo by se o mnoha věcech polemizovat. Z historického hlediska například Swigert rozhodně nebyl černou ovcí posádky, naopak bez něho by možná Apollo 13 dneska bylo na černé listině vzpomínek. Stejně tak Ken Mattingly nebyl tím, co se zasloužil o návrat posádky při kominukaci s Houstonem. Ve větší míře za to mohl Alan Shepard. V samotném filmu si člověk všimne i několika trikových hloupostí (proč nepadá Hanksovi na oko stín palce, když si jím tak nostalgicky zakrývá Měsíc?). Ale vem to všechno čert. Ron Howard dokázal natočit víc než slušnou hranou dokumentární podívanou, která byla absolutně dotažená naprosto jedinečnou, nenahraditelnou a poutavou hudbou Jamese Hornera. Samotných záverečých 20 minut na mě téměř vždycky naježí všechny chlupy radostí. To umí dost málo fimlů. Zajímavost: Když Tom Hanks ve svém záverečném proslovu vypráví o osudech lidí mise a začne mluvit sám o sobě, podává si ruku s postarším vojákem v bílé uniformě. Pokud se podíváte pořádně, tím postarším mužem je ve skutečný Jim Lowell, který se na natáčení filmu významně podílel. Štve mě jen nutnost předabování původního dabingu. Ani snaha o zachování většiny hlasů původní podmanivost dialogů nenahradí. Ale Vladimír Dlouhý je naštěstí Vladimír Dlouhý, ten je bezchybný vždycky.

Někdy se myšlenka urodí až při sledování filmu o zasazení myšlenky. Nolan je borec. Bez servítky to napálil svou ambiciózní myšlenkou přímo do srdce, vědomí i podvědomí každého, kdo na tohle téma chtěl někdy vidět film. Netřeba dále pochybovat o tom, že The Dark Knight Rises bude nejočekávanější film roku 2012, ale tahle Nolanoa "bokovka" asi navždy zastíní celou batmanovskou sérii. Zimmer dosáhl vrcholu tvůrčí činnosti, tento soundtrack řadím na první pozici jeho top 10.

Originál nad originály s majestátným zatměním Slunce z července 1991 (jedno z nejdelších a nejkrásnějších zatmění Slunce v minulém století vůbec). Baraka není o ději, je o obraze. A na to si člověk musí vyhranit čas i klid, aby jí porozumněl. Teprve pak pochopí jejího ducha a nespoutanou krásu.

V tíživosti osobní roviny dokonalé, v sci-fi rovině pořád ještě v několika místech "pokulhávající". Přesto spolu s Kontaktem a Interstellarem zatím nejsilnější kosmické drama, které sází na (ne)pozornost diváka a přináší opět zas velký kus originality do vědecko-fantastického kruhu popkulturní lidské tvorby. Pozvolné a mírně hororové (opravdu jen mírně) vyprávění by mohlo některé odradit a závěrečná pointa jistě rozdělí diváky na dva a více táborů, ale to už k takové vysoce kvalitní podívané s mimořádným filosofickým přesahem bývá. Že čas není lineární, nám řekl už Einstein, ale až takovéto filmové kousky nám to dokáží zprostředkovat v praxi. A že kolikrát ty největší konflikty vyvstávají z těch nejmenších nedorozumění (u dialogů mezi vědkyní a generálem jsem chrochtal blahem) o tom už vůbec žádná. To jsou asi nejdůležitější odkazy tohoto filmu. Silných 85 %.

Když tohle prostě jinak hodnotit nejde. Poprvé jsem to viděl po náročném školním dni a chtěl jsem si odpočinout. Říkám si - podívám se na něco pohodového. A vidím název tohoto filmu. Co jsem ale v následujících dvou hodinách sledoval, mě úplně odrovnalo. A když jsem dokoukával poslední minuty, už jsem měl takové to hřátí na prsou, že ten den opravdu neskončil tak špatně. Skončil naprosto bezkonkurečním filmovým zážitkem.

Tady se někdo rozhodl natočit romanci a osekat ji o všechna klišé, která už jsme viděli. A jak se překvapivě ukazuje, i přes milióny snímků na tohle téma se dá natočit něco úplně jiného a šokovat tím. Mistrovské dílo, parádní mozaika, výborný scénář i hudba. Když člověk dokouká, vážně si ještě pár minut hoví nad myšlenkou, že to v tom světě vlastně vůbec není špatný. Že se lidi umí mít rádi a to mnoha způsoby. No jo, britská produkce v tomto tématu zdaleka neřekla poslední slovo. Pokud romance a inteligence v jednom, tak jedině Láska nebeská.

"Byla to nehoda..." "Jasně, nehoda.... To se přece může stát každýmu. Šel jsi, zakop si a vrazil jsi ptáka do mý ženy. Jé, promiňte paní Hallenbeková. Mám dneska den blbec..." --- "Kam jdeš?" "Jdu se vymočit. Pomůžeš mi? Mám zákaz zvedat těžký věci..." --- "Kožený kalhoty?" "Jo." "Co stojí taková sranda?" "650." "650 dolarů?" "Jo." "To v tom máš zabudovanou televizi, nebo co?" A tak dále. Nejdrsnější buddy "komedie", nejlepší Willis, nejslizštější Willingham a nejhubatější dcerka (Danielle Harris). Pro mě nejlepší Tony Scott.

Dost těžko se hledá film, do kterého stačí málo dát a dostanete přesto hodně. Jen hrstka filmů obsahuje skromný a přesto naprosto kouzelný a zapamatovatelný hudební doprovod. Málo filmů obsahuje úsporné dialogy na úkor hlubokého děje. Málokterý film dokáže, že herec ve vedlejší roli doslova strhne diváka a dá mu pocit, že už jen díky jemu tomu celému uvěří a dokouká do konce. V málokterém filmu je nám tak precizně předkládaná kupa důvodů, proč je hlavní hrdina takový, jaký je, a to jenom k tomu, abyste po sledování podstatné části filmu doslova chtěli happy end. A v málokterém filmu je i ten happy end tak jemný a čistý, že zdaleka nespadá do hloubi patosu a klišé. A pokud pořád nevíte, o čem je řeč, koukněte se na to prostě sami. Leonardo DiCaprio je geniální, když nemusí být nutně podle scénáře na výsluní. A Juliette Lewis je tady bezkonkurenčně kouzelná.