Jansen

Tolik bezduchého a samoúčelného manýrismu jsem snad ještě v životě neviděl. Přeplácanost, děj v podstatě o hovně, Gérald Depardieu v roli naivního kokota a neschopnost udělat působivý záběr. Jestli tento film má charakterizovat francouzské neobaroko, tak se můžu jenom smát. Styl, který se chtěl vymezit vůči francouzské nové vlně, filmová romantická báseň :) Ale třeba v tomto filmovém sub žánru existují i filmy, jejichž estetiku nepřebyl kýč. Snad jenom to červené Ferrari a jeho pasažérka za něco stojí. [LFŠ 2009]

Třetí film Monty Pythonů, který ale ambice a znaky filmu zcela postrádá. Děj je rozkouskovaný do typických montypythonovských skečů, jakási vypravěčka nás upozorňuje na okamžiky, kdy se film blíží půlce, a kdy konci. Tady zřejmě asi ani nebyla snaha, aby film působil jako celek, což nejlépe dokládá krátký před-film a jeho pozdější „invaze“ do filmu hlavního. Smutnější než samotná forma ale je, že řada scének je na Pythony překvapivě slabá až nudná. Nikdy bych nečekal, že to řeknu, ale tohle představení mých oblíbených komiků mě hodně zklamalo.

Ne, tohle hodnocení neříká, že Slavnosti sněženek jsou špatný film. Je to film nadprůměrný, ale… Hrabalovská poetika, kterou by si každý měl přebrat podle sebe je tu tlačena do strnulých forem nedávajících pocit sebemenší svobody, slovní repliky jsou místy nuceny k nesmyslné efektnosti, ironie dostává depresivní nádech a celý děj se topí v trpkosti, která na mě tentokrát nedělala vůbec dobrý dojem. To jen pár důvodů k tomu, proč tohohle „filmového Hrabala“ nemám příliš v lásce.

Neopakovatelné postmoderní sci-fi s noirovými prvky. Všudypřítomnou chladnou tmu velkoměsta prosycenou kapkami deště rozbíjí tisíce neonů, nocí se potulují replikanti s lidskými city a nezkrotnou touhou žít, kamera působivě přechází mezi detailem a otevřenou scénou. Výtvarná stránka filmu bere dech. Replikanti a oživlé bizardní „hračky“ působí na pozadí vlhkých průjezdů a vybydlených činžáků přímo psychodeliricky. Ridley Scott stvořil temný a depresivní svět, kde už si nikdo nemůže být jist svou lidskostí. Audiovizuální koncert s fragmenty filozofických odkazů. Podmanivá atmosferická hudba. Neopakovatelný zážitek a nepřekonatelné sci-fi.

Asi po čtyřech hodinách subjektivního času jsem se v domnění, že sleduju nějaký narcisticky rozvláčný "dictor´s cut", podíval na časomíru přehrávače, abych v hrůze zjistil, že ještě zbývá půl hodiny (samozřejmě z té standartní dvouhodinové verze). A to nejhorší teprve mělo přijít, vůbec už nemluvě o kýčoidním závěru. Invenčně naprosto vyčpělý film bez špetky sebereflexe. Na povrchu unylé a monotónní, uvnitř nedotažené, nahodilé a v kontextu italského neorealismu a vůbec myšlenkového kvasu toho období silně redundantní. U některých fragmentů mě přepadal pocit, že se dívám na nějakou adaptaci Rosamund Pilcherové. Z toho mě sice Antonioni vždy skoro okamžitě nějakým propracovaným záběrem vytrhl, ale to je od něho prostě zatraceně málo.

Byly časy, kdy jsem hltal každou knihu Stephena Kinga, a už tehdy bylo Osvícení mou nejoblíbenější. King sice s postupem času vyklidil své místo v mém literárním žebříčku oblíbenosti jiným, ale silný zážitek mi zůstal doteď. Film mě hned na začátku uchvátil dech beroucími záběry na hory a okolní otevřenou přírodu (jakoby Kubrick hned v úvodu chtěl poskytnout vhodný kontrast k hlavnímu místu děje). Stanley Kubrick ve svém díle nejenom dokonale převedl tento horor do filmové podoby, ale přidal i něco, co lze vyjádřit jen na stříbrném plátně. Jsou to především herecké výkony, kde jasně dominuje ďábelský Jack Nicholson, ale nezapomenutelná je i Shelley Duvall, jejíž panikou zkřivený obličej, doladěný dlouhým nožem v její ruce, z hlavy nikdy nedostanu. Dokonalý pocit klaustrofobie, který je předem předurčený osamělým hotelem s tragickou minulostí a metry sněhu, které ho dostatečně oddělují od okolního světa, umocňují ostré úhly kamery, tíživě se rozléhající zvuky a nenápadná hudba. Možná by pocit klaustrofobie dosáhl ještě větších rozměrů vypuštěním, z mého pohledu pro film rušivé, postavy spasitele a záchranáře v podání Scatmana Crotherse. Osvícení je mistrovský horor, který plně naplňuje moji představu o tomto žánru, kde převládá více napětí a atmosféra než litry krve a kilogramy vnitřností.

Příběh Johna Merricka, muže se “sloní“ tváří, je opravdu otřesný. O to víc šokující je, že se opravdu stal. Krutá a puritánská společnost viktoriánské Anglie nepromíjí jakoukoli odlišnost. John je tak kvůli svému postižení vystaven posměchu nižších vrstev Londýna a pokryteckému obdivu těch, kdo něco znamenají. Jedině doktor Treves (Antony Hopkins) londýnský chirurg, mu nabídl pomoc. Mainstreamem snad nejlépe přijaté dílo Davida Lynche se opravdu vymyká mistrově “běžné“ tvorbě. Sloní muž ani zdaleka nedosahuje psychodeliričnosti pozdějších Davidových “místopisných“ filmů, z prvotní Mazací hlavy zůstal jen černobílý obraz a pár lyrických obrazů Merrickovy matky, a tak mohl David nastartovat svou kariéru a zapsat se do podvědomí milionů diváků na celém světě. Ostrým černobílým obrazem a prostředím mi Sloní muž připomněl Kabinet doktora Caligariho, klasiku němého filmu. Opravdu skvělý film a srdce drásající drama, které má zaděláno na to, stát se klasikou.

Prvních 20-30 minut neskutecné atmosféry nekde mezi Spielbergovym Duelem a Trierovym Jackem. Vsechno to vrcholi vrazdou princezen a v podstate konci zacatkem vysetrovani kolem prvni pul hodiny filmu. Potom uz je to jenom slusna kriminalka.

Absolutně ojedinělý zážitek. Zážitek, který vám vezme hodně energie. Zážitek, který možná nebude moc příjemný, ale zcela jistě bude fascinující. Zóna, do které vás Stalker zavede, nejde popsat. Jde o ní říct snad jen to, že byste do ní nikdy neměli chodit sami, nekratší cesta není vždy ta nejlepší a na dosah ruky znamená sakra daleko.

Na pozadí cizorodými zvuky podbarvené scény rozehrává Fassbinder svou Třetí generaci. Právě zvukový šum, který podbarvuje téměř všechny scény, vzbuzuje nepříjemný pocit nejistoty, který dokonale charakterizuje zvolené prostředí berlínských atentátníků. Narážka na Schopenhauera (a vůbec Fassbinderova záliba ve Filozofii života, která je znatelná napříč celou jeho tvorbou), orámování děje citáty z berlínských veřejných záchodků, absence snahy cokoli divákovi ulehčit a osobitý filmařský styl dávají tušit, ze Třetí generace nebude film pro každého. Ve svém projevu typický a skvělý Fassbinder.