NikiVai

Jo, mělo to hodně nelogických momentů a porod dítěte za bouře byl jasným polechtáním divákových emocí. Ale, když se od toho oprostím, já si to náramně užila. Survival z kontejneru mi přijde jako originální nápad (nebo mám třeba jen mezery, ale jiný podobný snímek jsem zatím neviděla) a i jednání hlavní hrdinky bylo zajímavé sledovat. Byla jsem napnutá až do konce i přesto, že mi bylo jasné, že to bude mít happyend, byla jsem zvědavá, jak si se závěrem tvůrci poradí.

Mám tento film ráda, hezky se u něj odpočívá. I když je to love story, není to o ničem, má to nějakou hloubku, přesah. Navíc jsou tu super reálie a výtečné herecké výkony, co víc si přát.

"Izuško a máš mě ráda?" "Jsi moje máma." "Taky odpověď." ... a přesně o tom to bylo o lásce matky s dcerou, která je hodně pošramocená, škoda jen, že nám tvůrci nedali nahlédnou proč. Proč je Iza tak strohá, sobecká a místy až zlá. A proč je maminka tak submisivní a poddajná.  Ať už je v jejich minulosti zapsáno cokoliv, po tatínkově smrti jsou obě ženy spolu a je to hodně emocionální jízda. Bylo to silné, velmi silné a pro mě těžko uchopitelné, hodně o Ize přemýšlím...

Tak toto byl film, který se zapsal do mého srdce. Nerozumím tak silné oddanosti k víře, možná proto, že svět kolem nás ukazuje jen zápory, které taková slepá oddanost může přinášet. Amish Grace mi ale ukázal pravý opak, ukázal mi, jak silná víra může měnit zlo v dobro i když je to často velmi těžké a bolestné. U snímku jsem si i poplakala a rozhodně mám o čem přemýšlet.

Životopisné filmy mám ráda, takže jsem na Americkou idylu byla zvědavá. A bylo to zajímavé, sledovat dvě polohy rodičovské lásky. Herecké výkony byly na jedničku. Jen bych možná ubrala na tom pomalém tempu, myslím, že i trochu víc děje dokáže vzbuzovat otázky, myšlenky a emoce. Tak jak film byl, byl dost zdlouhavý a místy až nudný.

Velmi příjemný snímek z období druhé světové války, vypovídající o odvaze a lidskosti.

Pamatuji doby, kdy jsem sledovala výhradně televizi a spoustou filmů byla okouzlená. Nepochybuji, že před těmi dvaceti lety by mě i tento snímek zaujal. Dnes už v něm vidím ale laciné pozlátko, scénář psaný horkou jehlou a herecké obsazení slabý průměr. Tvůrci mohli ještě chvíli počkat, aby příběh dokončili, tak jak se skutečně stal a mohli si dát i práci, aby jejich svědectví působilo méně jako obhajoba a víc jakonezaujatý pohled na celý případ.

Mně tento typ filmů baví. Divočina, parta lidí a jeden z nich psychopat, boj o přežití začíná. I když je to stokrát omílané téma, já se bavila, rozuzlení jsem tušila, ale bylo napínavé sledovat, jak k němu dojde.

Denzela mám ráda a jako vždy nezklamal. Ovšem od Equalizera jsem očekávala pořádný akčňák a spíš se dočkala akčního dramatu o superhrdinovi s nekonečně dlouhými rozjímavými pasážemi. Špatné to nebylo, ale ani nic, od čeho bych se nemohla odtrhnout nebo si chtěla pustit znovu.

To bylo tak krásné, barevné, dojemné, plné emocí ... moc jsem si to užila, dost jsem si i poplakala a je mi fuk, že z toho trochu byla cítit ta prvoplánovost.