podsolnuska

Rituály 2.0

první půlku jsem byla mírně zmatená a film jsem vůbec nechápala a podvědomě jsem pak i filmu nechtěla rozumět. film mi ale nenápadně ukazoval prvky a motivy, které se objevily v půlce druhé. všechno mi do sebe začalo zapadat, zároveň ale film nechával prostor pro fantazii. všechno jen naznačuje a nutí diváka si spojitosti domýšlet. do poslední chvíle filmu tomu tak bylo. v předposlední scéně ale kieslowski zvolí vyzradit detaily “toho jak to myslel” poslední pohádkou. podle mě by se to obešlo i bez toho, ale zároveň tenhle moment přinesl jak anagnorizi hlavní postavy, tak i katarzi v divákovi. na kameru jsem si musela zvykat, ale stejně jako u scénáře mě to začalo brát v druhé půlce, když jsem podstoupila na hru totální stylizace (jak barevně, tak i právě hereckýma výkonama). tohle je můj první film od kieslowskeho, takže se těšim na další filmy. příjde mi, že dokáže strašně dobře pracovat s náznakama a pomocí útržků tvořit v podstatě celek. a že klade velký důraz na detail.

nejdřív jsem film odsoudila a zaškatulkovala jsem si ho do „jim jarmusch udělal kafe cigára 2 (nebo respektive kafe a cigára jsou noc na zemi 2), akorát v taxíku a na různých místech“. stejně mě to ale nakonec oslovilo. Jarmusch má fakt talent vytvářet neobvyklé a překvapující charaktery a spojovat je do interakcí, které mě baví. taxík jako spojovací prvek jak jednotlivých povídek, tak i postav funguje. dokonalý film to rozhodně není, některé povídky mi přišly jako malé etudky, který mě nevedly vlastně nikam. ale já mám prostě slabost pro plejády a uskupení různorodostí (zase, jak míst, tak i postav).

Orion má strašnou depku.

Nepříjemné zvuky, nepříjemná světla, spoustu řvaní, nepřehledná kamera… Celou dobu mě z toho bolela hlava. Příběh jsem nepochopila. Možná má potenciál; ale když ta formální stránka je tak nesnesitelná, tak tomu filmu nemůžu ani dát druhou šanci, protože by mi asi vybouchla hlava.

Crazy anarchistická jízda, spoustu wtf momentů a člověk neví co si má myslet ale pomalu si spojuje jednotlivé části do celku a pomalu to začíná dávat smysl. Ale ne úplně, potřebovala bych ho vidět ještě jednou. Co si myslim že tenhle film dělá skvěle je, že naprosto využívá potenciál filmového média. Ne všechno musí být realistické, ne všechno musí být odraz reality. I postavy, které během (téměř) celého filmu nepromluví jsou skvěle napsány i zahrány. Je to film, nad kterým doteď přemýšlim a zasáhl mě.

Spíš dokument o výrobě filmu v nicmoc podmínkách (ale co si budem, nikdy to není ideální, ikdyž třeba není krize, výbuch a korona najednou:d) než dokumentace života lidí po výbuchu v Beirútu. Nic nového jsem se nedozvěděla, historický kontext nebyl vůbec osvětlen. Dramaturgicky myslím taky nebyl moc podchycený - když byl wrap na setu a režisér se rozhodl použít záběry z osmdesátkového filmu stejně jako na začátku, tak jsem si myslela, že film končí, on ale následně pokračoval dalších několik desítek minut. Na to jsem ale možná jenom moc háklivá, na ty falešné konce. Obecně bych ho zařadila do kategorie neurazí-nenadchne.

Film, který je spíš umělecké dílo než film. Scény na sebe navazují často jenom motivem nebo tématem. Co scéna to záběr, hodně přezrálý, dává mysli možnost se zamyslet a uplavat někam daleko, což si nemyslím, že je v kontextu tohohle filmu špatně. Sám o sobě je imaginativní a vzbuzuje otázky. Výběr natáčet na materiál je naprosto oprávněný. Má krásnou auru, stejně jako film samotný. Znepokojující momenty doplňují klidnou mizanscénu a atmosféru.

Miluju film a tenhle milostný dopis kinematografii mi to jenom potvrzuje. Skvělé obsazení, výprava, humor, hudba, kamera. Všechna krásná i nechutná zákoutí filmu. Ironická divadelnost a opulentnost záběrů.  Napsala bych milostný dopis tomuto filmu nebýt konce, kde se Damien Chazelle jako mistr tesař utnul. Zbytečně protáhlá sekvence v roce 1952 (nemluvě o cheesy traileru na film samotný) mi rozředila katarzní moment skvělého sestřihu napříč americkým filmem, který nevyvolal tolik emocí kolik by mohl.