milicjant

Film se stejnou jiskrou jako je ta v očích dvou kluků, co nepřestali věřit ani ve chvílích, kdy bloudili a nocí vál vítr.

Dýchavičný mentor Hlad, Míra imf Bosák a proti nim v opozici apatický depkař Cival at their best. Zamrzí jen zdejší liché plky o pokročilém fotříkovství, pozách i uzké cílovce a občasné technické lapálie u kluků ve studiu.

Jedna mezi oči nám všem, kteří si Expendables rádi připomínají svoje devadesátky, podle Hilla to totiž vlastně tak super doba nebyla. Bez chuti, tvaru a zápachu při přechodu mezi lokacemi, s nulovou chemii mezi parťáky, "rozžínání" jako předzvěst střihu, nevyužité město, upozaděný záporák... Tenhle koncept mě nebavil ani v kvartě, natož teď s hlubokými kouty na hlavě. Jediné pozitivum je tak uvědomělý Sly, otiskujíc do své postavy trochu z plnokrevnosti, která však, vzhledem k všudupřítomnému lowendu, může působit roztříštěně. Tuhosti Gibsona v Odplatě se samozřejmě ani nepřibližuje.

Na Bassetta za tohle hajzlíkový spláchnutí bez špetky dramaturgie i logické návaznosti čeká odhlučněná místnůstka v suterénu Brookhaven Hospital s toužebně oddychujícím Pyramid Headem. Přeju mu to, šikulovi.

Laytonův bullseye dokument, který mi od určitého okamžiku přišel víc creepy než cokoliv z hororového ranku viděného za uplynulý rok. Paralenem zaháněné zimomriavky znovu silně rozrezonovaly moje tělo, aniž by je tentokrát k tanci i poslechu pozvala moje šlechtěná ptačí chřipka. Bizardní. Ten osmatřicetiletej kluk je král.

Tarantino podruhé listuje otevřenou učebnicí dějepravy... protentokrát bez reklam na svůj mozek a tříštění děje do kapitol, zato s Waltzem x DiCapriem, JACKSONEM (!), SVÝM FILMEM a opět bez scény, která bude stejně zásadní a vjemově intezivní jako byl vrtulníkový útok v Apokalypse (ani Django se do ni krvavým finále neprostřílel, zatím vede Uma vs. 88). Jinak je Django zrající kvalita a téměř plná palba, přestože do dalších let nevěřím v takový přesah jako u jeho rané garážové poetiky z první půlky devadesátek, natož v dorůstání největších monumentů spaghetti žánru.

Chci popíjet rum ze zavařovačky u vymakané tříhodinové epické fresky o vzestupu a pádu a ne u technického samplu bez provázanějšího tvůrčího uchopu při větším počtu upocených dirty scén, na který je ale Hillcoat pořád world class machr. Slovo zklamání nesmí zaznít, leč těším se, až mi pánové zadaptují Caveovu Oslici nebo alespoň McCarthyho tatarák Dítě boží.

Suverenní vymítač trudomyslnosti s funkčním vizuálem v zajetí romantické komedie, příčemž ani ta nepřekáží tolik jak bych čekal. Kdyby se filmem proplétala vánoční tématika, pouštěl bych si to místo pohádek v onen sváteční čas.

Kromě wolf scene vyloženě darda. Když jsem to viděl poprvé, přál jsem si, aby ta Swan & Caleb & Jeremiah linie ještě dlouho dlouho neskočila. Podobně si já, zasraný snílek, představuju životní štěstí.

Wes je věčnej kluk. Teskně se ohlídne až s posledním obrázkem, jinak střílí mimózně a po svém all the time. A my, kteří byli dětmi i svojsíkovými pohrobky ve stejném čase, pobaveně počítáme zásahy. Jak do Snoopyho krku, tak do našich "dospělých" srdcí.