milicjant

Tak osobní, jak jen film vůbec může být. V každé vteřině jsem měl pocit, že polykám něco nezvykle intezivního, co mě chce zevnitř zadusit a roztrhat. Sice možná ne tak kouzelně "formanovský" jako Taking Off či rannější díla, přesto bezprostředně upřímný, oslovující, pravdivý... Na konci mi tekly slzy po bradě... A Nicholson? Viděli jste ho tam někde? Ja viděl prostě postavu R.P. MucMurphyho jak jistě žila v představách svého tvůrce Kena Keseyho a možná nás všech. Film napříč věky.

Two years he walks the earth. No phone, no pool, no pets… no cigarettes… Ultimate freedom… Jen tušit, v jakých zeměpisných šířkách se nachází můj „magic bus“, vysral bych na všechno, zabalil hooodně velkej bágl a zevloval dávno u něj. Vím, i takhle to zní dost pohodlně, člověk je přeci jenom utlumen rozumem. Jen jsem nevěděl jak nejlíp zdůraznit svůj vztah k samotné dřeni filmu, jenž mě svojí blízkostí skoro až vyděsila. Onen dopad na diváka bude asi dost individuální. Pro mě osobně to nejsou jen hezký pohlednice z Jižní Dakoty či Velkýho Kaňonu, přesnej Hirsch a démonický „písničkář“ Eddie Wedder (nevěřím, že je vostříhanej!). Tam, kde Tanec s vlky přestává mapovat Dunbarovo sebehledání a zabývá se „indiánskou otázkou“, nabývá Into The Wild na aktuálnosti, naléhavosti, komplexnosti. Na ploše 140 minut mi tak hollywoodský tough guy Sean Penn zprostředkoval lifechanging zážitek na hranici transcendentálna. Tenhle příběh nezrezaví. Ne u mně.

...Zavolali tedy po druhé toho bývalého slepce a řekli mu: "Vzdej Bohu čest! My víme, že ten člověk je hříšný." Odpověděl: "Je-li hříšný, nevím, ale jedno vím: že jsem byl slepý a nyní vidím. Reflexní a v podobenství vyprávěná biografie, jež i po pětadvaceti letech od svého vzniku neztrácí nic ze své chlapské působivosti. Mistrův nejlepší film.

Demmeho cynicky temná odpověd všem odpůrcům filmového násilí. Ti se teď mohou jít s chladnou hlavou oběsit. Po jehňátkách už nic nebude jako dřív.

Oproti Nikitě Besson ubral z temné melancholie a přesunul celý snimek do mnohem živějších filtrů. A je to jen a jen dobře. Mám tušení, že takhle zvláštně procitěný film tu už asi nebude. Postava chladného Viktora mě v Nikite nijak neučarovala, tzv. kultovní status nechápu, ale v Leonovi je tomu naopak. Režisér zvolna, s vědomím, že má spoustu času a takřka po francouzsku vykresluje jeho charakter- čištěním počínaje, zálibou ve starých muzikálech konče. A tím se Leon stává pro mně mnohem přitažlivější. Neméně atraktivní je také křehký, na pozadí bezcitného zabíjení, vyprávěný vztah mezi hlavním hrdinou a Matyldou, která je v podání mladinké Natalie dost možná jedním za hlavních taháků celého filmu. Pro ty hektolitry takřka opravdových, nefilmových emocí si nelze nepamatovat scénu, v niž se Leon loučí s Matyldou. Dílo má tedy pro mě jedinou vadu- už nikdy jej neuvidím poprvé. Tenkrát v noci jsem sledoval Leona na ošoupané VHSce s naprosto šíleným dabingem, přesto pro mě film znovu definoval pojem mistrovského díla. Nikdy nezapomenu jak podivnou sílu tenkrát Leon měl...

What a crazy movie! Ze zadní sedačky nevěřícně vyvaluje oči hostující backpacker Tobi. Jsme na druhém konci planety, je půlnoc, sedíme v autě, zvedáme oči od notebooku a pozorujeme zavírající obchoďák. Za pár minut nás náš německý přítel už obezřetně zasvědcuje do přehrabování popelnic... Celou True Romance budu už mít navždy spojenou s nejpankáčtějším obdobím svýho života. Se snem, kterej byl skutečnej a kterej změnil můj život navždy. Devadesátkově melancholickej main theme mi bezpečně připomíná fakt, že nejvíc štastnej sem byl, když sem měl svůj život ve dvou krabicích v malým autě v zemi dlouhýho bílýho oblaku. Jo, takhle osobní to je. Tony nenechal Quentina zbytečně dlouho povídat, popustil svoji živelnost i cit pro odvyprávěný příběh a je z toho Láska nebeská nás romantiků nizší svítivosti.

Jak jinak hodnotit film, který dlouho považuji za nosnou součást své osobnosti, kultury a své duše. Spousta slovních spojení, co v reálném životě normálně, používám pochází původně právě z Posledního skauta. A věřím, že další generace na tom bude podobně. Ale vraťme se zpět. Poslední skaut zřejmě není nejlepší film Bruce Willise. Tím pro mě nadále zůstává Die Hard i třeba pro zajímavější scénář (úmyslně jsem se vyhnul slovu originální) nebo svižnější akční scény. Scott a spol. ale ve svém filmu dovedli k dokonalosti postavu, jež byla ve McTiernanově klasice pouze naznačena. Režisér se nepouští do žádné velké exhibice a děj svého filmu pečlivě staví kolem hlavního hrdiny Joea Hallenbecka, který úspěšně utapí svůj život v alkoholu, cynických hláškách a pochybnostech o vlastních možnostech. Mluvit o tom, jak je tento typ postavy ve svém žánru nový a osvěžující je opravdu zbytečné. Každému z nás občas lezou ti dokonalí filmoví hrdinové krkem, že? =) Dlužno podotknout, že celkovému dojmu ze snímku pomáhá také výtečný Damon Wayans coby hláškující objekt č. 2 nebo již zmíněný Tony Scott se svoji uměřenou režií. Moje TOPka