Silas

Jako kdyby Ińárritu natočil Magnolii s prvky romantiky, detektivky a dramatu dohromady. Jistě chápete, co je tím myšleno. Precizní scénář zručně pracující s náhodou a shodami událostí, notně zašmodrchaný děj s mnoha flashbacky, které dovysvětlují hlavní dějovou linii. Obsah je zvládnutý geniálně, McGuigan dostává prostor pro formu. Moderním stylem vypráví netradiční romantický příběh, který byste za normálních okolností označili za kýčovitý nebo triviální. Ale režisér vás svým obrazovým vyjádřením naprosto omámí. Rozdělování obrazu (daleko efektivnější než ve “24 hodinách“), zpomalování, bezprostřední prolínačky, zmíněné flashbacky, za podpory výborné práce kamery je stále se na co dívat a co obdivovat. S ubíhajícími minutami se začíná děj zhušťovat a počáteční nevinnost příběhu vystrkuje své růžky. Divák může kroutit hlavou, ale až do první vzpomínky, kdy docvaknou některé souvislosti. Když už se vám zdá, že tápete příliš, tvůrci opět hodí stéblo. Je jasno. Vzápětí ale při dalším skoku zpět máte nad čím přemýšlet. Až v závěru doceníte vyšperkovanost scénáře – vše bude řečeno, vše zodpovězeno. Ke konci jsem seděl zaražen v sedačce se srdcem rozbušeným a myšlenkou, že některý ženský dokážou být fakt svině.

Proč tam není aspoň jednou ženská??

Výsměch inteligentním lidem...

Když posloucháte muziku, dostanete se v ideálním případě do stavu absolutní volnosti, oproštěnosti od těla a vybavují se vám různé obrazy a (vý)jevy. Badalamentiho hudba k tomu přímo vybízí. Tentokrát představy "vyrobil" David Lynch za vás; nastolil atmosféru starých amerických klubů 50. let, kde se po podlaze klouže kouř a opodál stojí rozbité auto. Hlavní zpěvačka s božským hlasem Julee Cruise se převážně vznáší vzduchem a zpívá. Není nutné ji sledovat, stačí se naladit na správnou vlnu a nechat se unášet. Vizualizace skladeb se ovšem moc nemění, a tak oceníte drobné nápady jako krátkou detektivku a řezání dřeva (narážka na Twin Peaks), tancující dívky a nakonec snad, že to má jen těch 50 minut.

Kus čisté kinematografie. Němec si nepomáhá hudbou, komentářem ani zbytečnými dialogy a přesto dokáže divákovi prohnat mráz po zádech. Natočit ve 28 letech takhle chladný a depresivní film s prvky surrealismu vyžaduje notnou dávku talentu. Těžko stravitelné pro svou vysokou uměleckou náročnost, ale určitě brilantní kousek, který by se dal srovnávat i s Vláčilovým stylem.

Nechtěně směšný horůrek s desítkami logických chyb a všelijakými nedostatky, megasilným mužem, který oštěpem prorazí okno od auta a další... věcičky (nechci spoilerovat). Vizuálně docela povedené, paradoxně drasticky více otevřené než kamarád Hostel, herecky ovšem značně nevyrovnané - zde bych vyzdvihl především charismatického Jona Abrahamse, který udržuje film jakž takž při životě (tvůrci věděli, proč ho nenechat zabít hned na začátku); i ta Elisha je nějaká podivně nevláčná, při jejích hláškách a gestech, které měla předvést to vlastně ani jinak nešlo. Velké finále završuje perfektně nezvládnutý snímek, nad nimž se dá jeden večer vcelku přežít.

Ač byste podle synopse čekali velký výpravný velkofilm zaměřený na politiku, osídlování a podobné problémy, nic takového se nekoná. Passer naprosto nepochopitelně klade důraz ne na historii a dobové reálie, ale vizuální stránku a bojové scény. Ty zprvu působí v celkovém vyprávění svěže, ale dále zjišťujeme, že to je hlavní pilíř celého snímku a téma sjednocení kmenů jaksi ustupuje do pozadí a je pouhým pojítkem mezi dalšími a dalšími akčními orgiemi, které jako by byly převzaty z Království nebeského nebo Pána prstenů. Je nám jen připomínáno, že stará dobrá ruská (resp. kazachstánská; ale to je jedno) kinematografie je zřejmě pryč a ta nová se chce ubírat směrem Noční hlídky. A je to škoda, protože před 20 lety mohl být z tohoto námětu skutečný trhák, a ne jen „hollywoodský produkt“ blízkého východu.

Chvály bylo vystříleno více než mnoho, já bych jen dodal, že začátek (cca 45min.), který se odehrává převážně na letišti, mě příliš nezaujal, připadal mi jednotvárný a časem už lehce nezajímavý. Jako diváka by mě třeba zajímalo, jaká atmosféra byla v ostatních letadlech, čímž by se určité napětí dostavilo hned zpočátku. Stačily by krátké prostřihy, protože paralelní vyprávění o všech letadlech by jistě narušilo celistvost příběhu. Na promítání si raději vemte hodně pití a prášky na uklidnění, v závěru bude všeho potřeba v dostatečném množství.... 90% a 4* s tím, že opojení aktuálností rychle vyprchá a film dalším generacím už příliš neřekne.

Jediný film, který zrychlil můj tep hned v úvodních vteřinách a udržoval jej tak i další 2 hodiny...

Několik epizodek a postaviček, které jsou vzájemně naprosto odlišné a přesto mají jeden společný bod – o půlnoci (od začátku snímku za 6 hodin) existence lidstva na Zemi jednou provždy skončí. Někteří se modlí, jiní jdou na koncert, další naposled povečeří s rodiči... Vzpomeňte si, co jste chtěli během života provést, ale svazovali vás společenské konvence. Proč nepřevrátit tramvaj? Proč nezapalovat ulice, nestřílet lidi? Vždyť už o nic nejde. Don McKellar na to šel po Kanadsku, tedy úplně jinak než jeho americký kolega Emmerich a spol. Jedná se o malý snímek, který se nesnaží ždímat emoce, ale mrazí s ubíhajícími minutami. Takže tu máme nepatetické dílko s dobrým scénářem, mladistvou režií a koncem, který naštěstí celý film neshodí, ani nevyšumí do prázdna, prostě konstatuje.