movie

Tohle je prakticky kompletně "vypůjčeno" z filmu SERENITY (2019). Což taky není zrovna nejlepší film, ale ta "velká pointa" v něm alespoň nepůsobí tak jalově jako zde.

Pure. Pyunův ultimátní tvůrčí manifest.

50% V jádru vlastně skvělý film, který je do sebe ovšem strašně zahleděný, špatně dávkuje informace a pracuje s tak slimáčím tempem, že to bylo náročné i pro mě. A to jsem si nedávno pustil "Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles", takže bych měl něco vydržet. Kdyby se Peele rozhodl udělat čistou žánrovku a nacpal ji do 90 minut, tak by to asi bylo lepší. NOPE je naopak těžká nadžánrovka, která ale podle mě záměrně nepromlouvá k divákovi. Má pár dobrých komediálních momentů, je dobře obsazená. A vytáhnout z devadesátek zapadlého akčního klasika Michael Wincotta byl skvělý tah (ten člověk vypadá skvěle a má skvělý hlas). Ale to je pro mě tak všechno. Pardon. Jinak předchozí Peelovi filmy se mi líbili hodně. Tohle mě bohužel minulo.

Samuel Fuller dostal nabídku natočit jeden díl do populární německé krimi série Místo činu (Tatort). Ale pochopitelně si to udělal po svém. Prvně úplně rozkopl koncept německých kriminalistů. Do zápodoněmeckého Kölnu přivedl privátního amerického vyšetřovatele, jehož kolega byl zabit při pátrání po skupině zločinců, kteří rafinovaně vydírají politiky na nejvyšších postech ve Washingtonu. Druhak tím vyšetřovatelem je až poněkud komicky působící (zde nemá tohlé dílo daleko k např. INHERENT VICE) a vlastně docela neschopný a sentimentální človíček s velkým knírem a hlubokým gustem pro alkohol. No a když už točil, tak si řekl, že udělá jeden pro ně a jeden pro sebe. Takže natočil nejen epizodu Místa činu, ale taky její colovečerní verzi, kterou pak distribuoval v amerických kinech pod názvem DEAD PIDGEON AT BEETHOVEN STREET. Koncepčně to nemá daleko k Fullerovu filmu HOUSE OF BAMBOO, akorát tady je už mnohem víc znát jeho fuck off postoj  (film natočil v 61 letech) a díky tomu má tohle dílo nemalý spád, ale taky značný ráz. Pokud někde seženete, doporočuji vypnout a nechat se zaplavit. Finalní sekvence je v šermířské studovně je skvělá. A aby toho nebylo málo, tak hudbu nechal udělat od krautrockových legend CAN.

90 minut dlouhá reklama na nalgenku.

Několik týdnů trvající kulturní událost Harlem Cultural Festival byl bezpochyb pro mnohé formativní událost. Její dokumentární zpracování je ovšem trochu zavádějící. Jednak už svým podtitulem, vyňatým z písně Gil Scott-Herona “Revolution Will Not Be Televised”. Nejenže Scott-Heron na festivalu nehrál, ke všemu to ale to na celou událost vrhá trochu podivný stín jakési události v opresi a nucené obskuritě, což určitě není pravda. Tvůrci zde často opakují informaci, že festival proběhl ve stejnou dobu jako Woodstock (a jen cca o 100 mil dále), ale z pohledu historie se mu nedostává adekvátní pozornosti (důsledně natočený filmový materiál zachycující festival ležel 50. let kdesi ve sklepě). Události samotné určitě nemůžu upřít zásadní vliv, který měl pro afro-americkou komunitu nejen v Harlemu. Dokument samotný ji chce ale trochu přifukovat, zbytečně se srovnává s Woodstockem (je to asi jako kdyby někdo měl potřebu poměřovat “Hvězdné Války” a “Turecké Hvězdné Války”, samozřejmě, že “Turecké Hvězdné Války” jsou nejlepší film na světě, ale …) a zároveň ji nedokáže kvalitně vsadit do dobového politického kontextu (a pokud ano, tak to udělá spíš vágně, jako třeba v případě komparace důležitosti festivalu s přistáním na Měsíci atd.), i když se o to sem tam snaží. Často se ale rozptýli množstvím mluvících resp. “vzpomínajících” hlav, které prokládá záběry z koncertů, které jsou bez diskuze vynikající a fajnšmekři jistě ocení line up (Mahalia Jackson, BB King, Max Roach, Nina Simone, Sly atd.). Opatrné doporučení pro fanoušky žánru, celkové pocity mám spíš vlažnější. Questlove si pro svůj debut ukousl celkem velké sousto a sežvýkal ho celkem narychlo.

Sydney Sweeney má bohužel (nejspíše) nejvíc talentu ve vlastní podprsence. Je to ovšem o mnoho více talentu, než má kdokoliv ostatní z účastníků tohoto vožeru. Školácký scénář je až ohavně děravý, snaží se pohybovat na hraně chytrého dramatu/thrilleru a erotického filmu, ale doboha, nevím, jestli je to určený pro mladý anebo pro starý. Herecky je to zcela skandální záležitost a kdo vybral Bena Hardyho do role vzrušujícího kance a zkušeného svůdce, který ženám nabízí “pořádnou ližbu”, by měl změnit profesi. Třeba založit školu háčkování nebo vyrábět domácí keramiku. VOD produkce Netflix je nuzná, ale pořád je to ještě pohoda ve srovnání s produkcí Amazon Prime. To je skutečná jízda.

Ok, tenhle film se to bezpochyb snaží utáhnout hlavně svým názvem, který mi v hlavě strašil hodně dlouho. Fakt, že film režíroval Enzo G. Castellari (též. Třeba Keoma, Inglorious Bastards nebo Občan se bouří) mě předem ujišťoval, že nedojdu k úhoně. Nejedná se o úplně typické špagety, míra nihilismu je tu poměrně nízká. Film sice nemá žádného kladného hrdinu (taky ale nemá žádného výrazného antagonistu), celá situace je postavená kolem partičky raubířů, kde má každý křivý charakter svoje místo a svůj vlastní skill (třeba jeden umí neuvěřitelně skákat, další je nesmrtelná hora svalů atd atd.) a všem dohromady velí Chuck Connors s brutálním makeupem (jako brutální “sem hodně opálenej” makeup tu mají skoro všichni) a nejvíc creepy vyběleným chrupem na planetě. Akce je postavená na choreograficky celkem dobře odvedených bitkách, střelby je tu pomálu a celkový výraz spíš připomíná krotší dobrodružné americké westerny. Pořád však s trochou úchylného italo šmrncu a vadného soft funk soundtracku. Takže jsem si nechal čvachtat, i když to byl spíš smažák v housce než smažák v dvojobalu s bramborem. Ale pohoda. Fans italského neorealismu jistě docení, že jednoho ze sympaťáků zde hraje Franco Citti. Ach.

Pure cinema. Devadesát minut absolutního a slastného vytržení z vlastní reality. A přitom se jedná příběh obyčejného strýce z Dakaru, kterému přišla složenka s peněžním darem. Jelikož nemá občanku, dostane se do mašinerie, ve které o sebe drhnou kola senegalské byrokracie, společnosti i vlastní člověčinky. Film z roku 1968 je teprve druhým režijním počinem Ousmana Sembeneho (též známého jako “kmotra afrického filmu”). Sembene byl původní profesí spisovatel, ale jelikož chtěl promlouvat k často negramotné senegalské populaci, začal točit filmy (v Mandabi na to odkazuje ve scéně, kdy si Ibrahim za poplatek nechá přečíst dopis od písaře na poště - toho mimochodem hraje Sembene). Sembene točí absolutně čistě, skvěle pracuje s neherci a schopně předkládá docela komplexní obraz dakarské společnosti, aniž by se kdekoliv zadrhával a od úvodního záběru se jedná o strhující zážitek. Maximální doporučení.

OKUPACE jede po dobré trase, akorát po cestě odbočí k několika zbytečným atrakcím. Když film skutečně funguje, má rozehráno na hodně dusné drama, které má v osobě opilého soldáta Alexeje Gorbunova hodně silnou oporu. Funguje dobře i v několika komediálních momentech. Věci jako zbytečné taneční scénky, přehnané retro svícení, pokus o psychedelické záseky, přehnaná stopáž (reálně by to sneslo cca. 75 minut) a bohužel absolutně nevhodný soundtrack (nic proti Kill the Dandies, ale tady ten soundtrack nefunguje ani na minutu) přidávájí záporné body. Opatrné doporučení. A trochu mad props za Vlastimila Venclíka.