gjjm

Barkerův jedinečný svět plný paranoie, zvrácených snů, ďáblů a démonů z nižších světů, perversního i na první pohled "normálního" sexu, předměstské temnoty a hnijících mrtvol mi imponuje. Zatímco v literární podobě mi jeho texty přijdou zmatené, nepropracované, ne dost rozpitvané (myslím po stránce výrazové - po stránce obsahové jsou mi velice blízké), film mu jde výrazně lépe. Forma je ovšemže čiře béčková, autor si zvolil nenáročnou a dobře prošlapanou formu předměstského horroru, přetéká ale obsahem, atmosférou a krvavými démanty, zasazenými s mistrovstvím geniálního zlatníka do koruny uplácané z rozdrceného skla, které řeže při každém doteku. Přímé spojení mezi předměstím a peklem, krásné masky. Jedinou nevýhodou je rádoby metafysický podtext, který by mohl být propracovanější a nejen tak letmo nahozený a zůstávající na úrovni víceméně neškodného BDSM - v tom snad budou lepší další díly. Rovněž postavy z vezdejšího světa jsou takové nevýrazné a člověk je vnímá spíš jako doplňky k dekoraci než jako skutečné postavy a spád děje je trochu zmatený, neplynulý (zhruba tak v 50. minutě jsem měl pocit, že bylo přeskočeno takových deset minut děje, v dialogu s doktorem chybí tak tři čtvrtiny informací, s kterými se později dál pracuje). Přesto velmi působivý horror. Nauč se snášet bolest a zjistíš, že to může být veliká slast.

Oproti spíše konvenčně suburbově laděné jedničce se ve dvojce rozehrává koncert psychosy a bizarrních pekelných visí. Oproti spíše psychologickému Barkerovi, který si ve filmech i knihách libuje v převracení konvencí, bizarních souvislostech a netušených úhlech pohledu je Randel poněkud méně komplikovaný, výrazně morbidnější a také jaksi filmovější - Barker zfilmovává svou visi, kterou už presentoval v knihe, Randel prostě točí film; horror proto působí o trošku přirozeněji (v tom smyslu, že to není vyždímaná kniha, ale prostý film - Randel si také výrazně více a výrazně lépe hraje s kamerou a grafikou). Barker bere "dějové" scény za základ atmosféry, z které může vytvořit svou zajímavou hrůzu, Randel jako nepříjemnou nezbytnost, která mu brání v tom, aby svou nechutnou fantasii rozvinul bez omezení - nutno říci, že Randelovo pojetí je mi trochu bližší. Asi jsem magor, ale cenobité se mi tu líbili o něco víc než v jedničce (a Cenobitka, kterou tu mimochodem hraje talentovaná horrorová povídkářka Barbie Wilde, je v tomto díle mnohem hezčí) a měli tu mnohem víc prostoru. Taktéž líbací scény nemají chybu :-)) Nevýhodou je hudba jak z Harryho Pottera, zírání do kamery, stavba, která navazuje na jedničku a samostatně příliš nefunguje a příšerné dialogy. Pathos některých scén je strašný, ale přeci jen jde o součást stylu snímku. Atmosféra horroru je sice hůře vybudovaná, ale podstatně zajímavější než v jedničce. Zajímalo by mne, jak by byl býval vypadal Laugierův remake.

Vůbec nic jsem od toho nečekal. A pak jsem najednou, bez přípravy, viděl pro mne rozhodně nejlepší film tohoto roku (vím, je teprv červen, ale tak geniální film stěží může něco překonat). Příběh o spisovateli, který píše životopis bývalého britského premiéra podezřelého z terorismu, má sice několik méně promyšlených scén (snad důsledek toho, že se regisseur kvůli svému absurdnímu odsouzení nemohl na přípravě snímku podílet tak, jak by bylo vhodní), ale to je zároveň asi jeho jediná vada. Úžasně výstižná hořká satira na politický i mediální establishment (nepochybně silně ovlivněná Polańského nedávnými zkušenostmi), smíšená s pochmurným politickým thrillerem, v němž Polański mistrně využívá atmosféry naší protiterroristické paranoi, smíšené s bezpečnostními opatřeními, která nic neřeší a nemohou řešit. Celý film je pojat jako obrovská, nepřetržitá a nepředvídatelná pointa a odhalování jednotlivých dílčích point včetně té závěrečné umožňuje udržet diváka v neustálém napětí. Co je na Polańském vůbec nejobdivuhodnější, kombinace komedie plné dokonale černohumorných hlášek a gagů vůbec nekazí atmosféru paranoidního a veskrze deprimujícího thrilleru (ostatně dost podobně to je v Rosemary má děťátko) a obě roviny vnímání filmu se nádherným způsobem prolínají. Připočtetu-li k tomu výbornou hudbu a zvážím-li nezáviděníhodnou, ale o to nesmyslnější situaci, v jaké to režisér natočil (když vás padesátiletá žena žaluje za znásilnění nezletilé, které jste mooožná spáchali před čtyřiceti lety - a i to je diskutabilní, už jste za to jednou byli potrestáni, a teď si soud v "civilisované" Americe, která nezná ani promlčení, usmyslí, že ve skutečnosti nebyli a měli byste být potrestáni pro jistotu ještě jednou, i když to vlastně už nechce ani oběť, jistě nemáte positivní názor na smysluplnost světa), patří to k nejobdivuhodnějším filmům, jaké jsem kdy viděl.

Podobenství o nástupu Hitlera k moci ve formě gangsterky, navíc ve verších :-) Asi nejlepší hra Bertolta Brechta, skvělý Luděk Munzar, geniální scéna herecké instruktáže, nádherný Brechtův / Kunderův cit pro jazyk (celá hra je v nádherně plynulém blankversu, skryté slovní hříčky se jmény typu Hindenburg - Dogsborough). P. S. K čemu že taková hra je, jak se tu pCCb ptá? K nacistické revoluci nemusí dojít jenom v Německu formou pivního puče ze strany hnědých košil, podobný zadržitelný vzestup může mít mnoho různých podob a může se objevit kdekoliv a ze strany kohokoliv. Právě podobná hra pomáhá člověku v tom, že si uvědomí další formy diktátorství, jiné zadržitelné vzestupy, skrytější a o to nebezpečnější, a tak se naučí vidět paralely kolem sebe a bránit jim aktivně tam. Dokument o nacismu sice člověku řekne fakta, ale neposkytne poučení z minulosti.

Průměrná bezrozpočtová televizní hra, přenášející děj Orwellova geniálního románu poněkud násilně do prostředí studenoválečné Británie. Zjevná inspirace britskou byrokracií (to je sice blízké inspiraci samotného Orweella, ale ne atmosféře románu), několik velice trapných scén a záběrů (nejhorší je samotný záběr na ministerstvo pravdy). Davové scény v deseti lidech vyznívají ploše a trapně, O'Brienovo mnutí nosu je sice podle předlohy, ale vypadá to jakoby se snažil si utrhnout bradavici, Winston podezřele připomíná Sheldona Coopera. Dialogy jsou naprosto šáhlé, všechny odvážné myšlenky z knihy převedeny do kontextu, s nímž nemají vůbec nic společného a brutálně zprudérněné. Pozitivní na tom je to, že poměrně přesně zachovává dějovou linii knihy a některé podrobnosti, které filmová verse z roku 1984 vynechává - ovšem podstatně horším způsobem.

Rychlý, těkavý pohyb převážně zelených skvrn na pozadí zprvu černém, poté pleťové barvy a poté zase černém. Takhle nějak si představuji filmový dadaismus - kaleidoskop, který má přesto určitou náladu, téma, něco ve vás vyvolá, tvoří určité napětí a tvoří i krásu. Velice zajímavé a sympatické.

Barevné zrnění, ve kterém se postupně objevují různé obrazy lidí, ulic, dětí... Doporučuji pouštět v maximálním zpomalení, jinak se budete chytat jen těžko. Trochu mi vadí nejednotnost a neplynulost, film skáče od jedné barvy a obrazu k druhému, není tam (přesněji řečeno já v tom nevidím) žádný vývoj nebo plynulost, není v tom čeho se chytit.

Sled převážně modrých skvrn, připomínajících obrazy Jacksona Pollocka. Vyvolalo to ve mně dojem jakési pouti tajuplnou, krutou jeskyní ve stroboskopickém zobrazení. Velice působivé, ale postrádal jsem hudbu.

Měl by to být příběh ilustrující nezbytnost dobrovolné euthanasie postižených. Je to v podstatě o tom, jak mladý perspektivní lékař dokáže své roztroušeně sklerotické mladé perspektivní manželce svou lásku tím, že ji zaeuthanasuje, aby nebyla přítěží Rajchu a následně je za to souzen (paradoxem je, že na roztroušenou sklerosu zemřel i regisseur Wolfgang Liebeneiner - holt kdo s čím zachází...). Neměl jsem k tomu titulky a musel jsem si vystačit se svou charou němčinou, každopádně mne od filmu odpuzovala nesympatičnost všech postav a šáhlost některých scén (oční vyšetření), tupost a nesouvislost většiny dialogů a celková zdlouhavost filmu. Nepochopil jsem systém, podle kterého si postavy zapínají hudbu. Příjemně mne překvapilo jednak to, že se tu (přestože jde o propagandistický film, propaganda je zde přítomna jen implicitně) nemává hákovými kříži a celé je to natočené víceméně se smyslem pro realitu, což je u propagandy velká výjimka. Několik scén je docela působivých (třeba ta, kde se už paraalysovaná Hana snaží hrát na klavír). Navíc bych film spíš než na Německo let čtyřicátých tipoval spíše na Ameriku konce let padesátých, což jistě není nezajímavá paralela. Vlastně je zajímavé srovnat to s romantickým filmem jako žánrem (genologická charakteristika soudního dramatu, romantického dramatu, lékařského dramatu atd. se za tu dobu v podstatě nezměnila, změnilo se jen prostředí) - a je deprimující vidět, jak může film ovlivnit veřejné mínění. Zajímavý dokument, jinak nic moc. Dá se stáhnout na http://www.archive.org/details/1941-Ich-klage-an

Působivý thriller, založený na vivisekci spoutaných lidí a jeho zdůvodnění. Úchylný, nažloutle zabarvený visuál, jakoby voskové tváře (popř. ňadra) postav, neobvyklé úhly pohledu, na které si divák asi nikdy nezvykne. Zvrácené nápady trochu připomínající ústřední motiv Saw, ale bolest i krev je zde mnohem emočně vypjatější, ale i grotesknější, i díky neuvěřitelně působivé hudbě. Na nic si to nehraje a přitom to vyjadřuje spoustu emocí, které by si americký ani evropský film asi vůbec nedovolil. Vrahovy nápady a jeho smysl pro timing jsou obdivuhodné, vše krom vražd má minimální úlohu a slouží jen k vytvoření postav, které jsou i přesto velice zajímavé a výrazový i obsahový minimalismus bezvražedné části je jen ku prospěchu věci. Rozhodně mnohem zajímavější než Saw a lépe natočené než Morče 2, které je tomu dost podobné typem zvrácenosti. Líbí se mi taky pojetí sexuality, která tady neslouží ani tak k uspokojení sexuálně normálních lidí, kteří se na film náhodou podívají, ale čistě jako forma mučícího prostředku. Závěr to s groteskností trochu přehání, ale jinak je to výborný film. P. S. K oficiálnímu textu distributora: odkdy je Kostka japonská?