gjjm

Mondo cane by se dalo přeložit jako "psí svět" nebo volněji "psí život". Je to první mondo film - vcelku zajímavý dokument o špatných či jinak ponurých stránkách odlehlejších oblastí tohoto světa. Nejsou spojeny žádným jednotícím prvkem (ani s psy to nemá nic moc společného), řeší se střídavě móda nahoře bez, důchodci křepčící hula-hula, psí útulky, ženy kojící prasata, domorodá jatka, psí hřbitovy, následně psí restaurace, kostnice (mnohem hezčí je mimochodem v Kutné Hoře, Švankjmajer o ní natočil zajímavý černohumorný dokument), berlínský noční život, barvení kuřat (nechtějte vědět k čemu), restaurace s bizarními jídly, žraloky, vrakoviště a všechno možné i nemožné. Hlavním, i když zdaleka ne jediným tématem je asi bizarrní, na jednu stranu krutý a na druhou stranu láskyplný vztah lidí ke zvířatům. Jedněm zvířatům cpeme až do žaludku šlauchy, aby měly játra vykrmená pro zazobané gourmety a pak jim usekneme hlavu, druhá zvířata si hýčkáme a uctivě je pohřbíváme na hřbitovech. Na druhou stranu, většina z vás se na to podívá a klidně přitom bude žvýkat kuřecí stehno - k tomu, aby se lidem požívání masa znechutilo, by bylo třeba film pojmout úplně jinak - a takový film by byl určitě užitečný, protože vztah lidí ke zvířatům je neuvěřitelně schizofrenní a dlouhodobě neudržitelný. (Píšu to jako vegetarián - jsem jím přesně z tohoto důvodu; neurážela by mne ani tak krutost ke zvířatům jako taková, jako spíš schizofrenie, s jakou k ní přistupujeme.) Hlavním prostředkem je pak srovnání - "primitivita" některých zemí v kontrastu s degenerovaností jiných. Odsuzujeme je proto, že jednou za rok zabijí pár prasat, proto, že si jejich ženy nezakrývají prsa a proto že před sňatkem překrmují dívky. My překrmujeme husy, zuřivě a zbytečně anorektičkujeme a vlastně děláme buď tu samou, nebo ještě horší šílenost. Schizofrenie našeho světa je ukázána sice neobratně, ale docela výstižně - naneštěstí právě ti maloměšťácky zakomplexovaní idioti, kteří by potřebovali ze své schizofrenie a vnucovací arogance vyléčit, se na Mondo cane patrně nikdy nepodívají, protože se bojí své vlastní zaostalosti, své vlastní arogance, svého vlastního egocentrismu, své vlastní neschopnosti pochopit cokoliv, co za to stojí, o své pohrdlivé vybíravosti, o svém intelektuálním fašismu - bojí se totiž, že by museli změnit svůj názor, že by si museli uvědomit své vlastní šílenství, museli by uznat, že nemají pravdu. Což je možná oprávněný, ale zároveň egoistický strach, který brání jakémukoli zlepšení. Nejvíc mne zaujaly sekvence o želvím zrození a smrti a o pašijovém průvodu, a pak samozřejmě scéna cargo cultu :-)) Občas nápadité, občas oslomůstkovité spojení víceméně zajímavých záběrů poněkud kazí stupidní a nudný komentář i špatná kamera a kvalita obrazu (v sekvenci o hmyzí restauraci není skoro nic vidět, i když detailní záběry by nepochybně byly velice zajímavé) - někdy obraz působí silně vykonstruovaně (přestože zde se jejich autenticitě dá pořád ještě z naprosté většiny). Výhodou je taky výborná hudba od Rize Ortolaniho (k rituálu zabíjení prasat byla vysloveně úžasná skladba, právě tak k želví a k berlínské pasáži), která byla ostatně nominována na Oscara.

Zrod filmového dadaismu, zajímavá obrazová sekvence. Pokud by u podobných filmů měl smysl popis děje, vypadalo by to asi takhle: hřebíky, zrnění, špendlíky, rýsováčky, negativy, cosi, žárovky, cosi, cosi, cosi, lunapark, ufo, cosi, tma, cosi, cosi, lampy, cosi, cosi, spirály, cosi, papír, vlas, drát, cosi, cosi, cosi, cosi (spoiler alert ), cosi co se sype, divná mřížka, stíny, cosi, cosi, kozy :-) Vše mimochodem rotuje, ubíhá, tak jako nelítostný, prchavý život... (endspoiler) Pěkná klavírní hudba Donalda Sosina, jinak mne nijak zvlášť neoslovilo. Dadaismus ve smyslu Tzary a jemu podobných mi to nepřipomíná obsahem ani formou, od dadaismu bych čekal spíše trhané cáry myšlenek, generující v hlavě náhodná čísla, a ne tyto poměrně ucelené záběry. Výtvarně je to docela podobné Ruttmannovým Opusům. Emak Bakia je mnohem zajímavější. http://www.youtube.com/watch?v=dNYhgcV3o-E

Další konvenční vybití nechutného amerického mesiášského komplexu, tentokrát na motivy Pol Potova režimu v Kambodži. Zcela nestranné, dokonale věrohodné a nepropagandistické dokudrama o tom, kterak moderní a rebelský americký novinář spasil ty tupé kambožské ovce, jejichž kultura je mimochodem o pěkných pár tisíciletí starší a vyspělejší než americká i naše. Po filmové stránce to zcela nepokrytě vykrádá Apocalypse Now, i když je zde řeč o zcela jiném konfliktu. Na druhou stranu, kdyby to bylo celé točené z perspektivy Prana (jako ona část v Kambodži proměněné na pracovní tábor) a Sydney tam vůbec neotravoval, dal bych asi za pět hvězdiček.

Milý, slušně natočený slasher, založený na motivu jedné pěkné kryptozoologické urban legend. Moderní, pečlivý look 21. století v kombinaci s tématikou a záběry jako z osmdesátých let - zaostalý, odlehlý venkov, kde "váš křik nikdo neuslyší", burani, lovec, který se stane lovnou zvěří někoho, kdo je tajemnější než on sám. Několik scén je docela působivě depresivních (převládající barevná kombinace žlutohnědá), vozíčkářský motiv z Texaského masakru je dobře využitý. Film není špatně vystavěný a krvavé scény jsou přesně na těch místech, do kterých zapadnou, a nikde jinde. Poušť umí být hezky ponurá a nejistota pěkně krutá, hnijící těla hezky hnusná, zabiják hezky tajuplný (a tajemství není nijak vysvětleno - takže v mysli zbývá pachuť - co kdyby se to stalo vám? nejde o to, jestli se to stát může nebo nemůže, jde o to co kdyby)... Příběh sice není nijak zvlášť originální, ale má hlavu, patu i něco mezi tím. Místy mne štvala digitální kamera a sáhodlouhé španělské dialogy, jinak velice pěkný a uznání si zasluhující projev nostalgie po starých dobrých nepřekombinovaných country vyvražďovačkách.

Flašinetář pod oknem se nechává seřvat od matrony. Ta je chce zlít vodou, což flašinetář se svým kamarádem využije k docela slušnému gagu.

V elegantní společnosti. Jak pod záminkou flirtování okrást dámu o šperky... Podobný tutoriál se sice může hodit, ale natočené je to příšerně.

Na plese. Závistivá žena probodne ze zálohy líbající se dámu. Jakoby chtěli ve stylu takových těch stupidních milostných gagů americké produkce nultých let 20. století vytvořit něco tragického – nedaří se, mj. kvůli absenci hudby a složitějšího příběhu. Ale formální nápad - jednozáběrová tragédie - je nepochybně zajímavý, i když ve své době už zbytečně krátký.

Takové nepříliš dobře zkomponované pásmo z ilusionistických triků (brilantně zanimovaných a místy dost vtipně natočených – třeba slepování strážníka bylo výborné -, ale netvořících žádný souvislý příběh), spojené rámce neustále prchajícího kapsáře – iluzionisty. Vzdáleně atmosférou připomíná povídky Čapka a G. K. Chestertona, ale čiší z toho taková ta meliesovská radost z triku pro trik samotný, opojenost možnostmi filmového triku, jakou bych ale čekal spíš tak o deset let dřív. Velice slušná výprava a kvalitní animace, za některé kousky by se nemuseli stydět ani v sedmdesátých letech.

Nejčastější srovnání, a zároveň poslední, které by mne v souvislosti se Sedmnácti zastaveními jara napadlo, je srovnání s Jamesem Bondem. Jednak Vjačeslav Tichonov je lepší herec než kterýkoliv z představitelů agenta 007, druhak tohle není žádná dobrodružná špiónská akce. Nabízí se také srovnání s Kapitánem Klossem, který má sice velice podobný příběh a některé dílčí motivy, ale je pojatý úplně jinak. Sedmnáct zastavení jara je spíše poeticko-psychologický obraz posledních dnů Třetí říše – výstižný obraz doby, v níž byl neskutečný rozdíl mezi tím, co se říkalo, tím, co se dělalo, tím, v co se věřilo a tím, co se říkalo, že se věří. Špionský příběh slouží spíše k rozehrání komplikované psychologické hry než k předvádění skvělosti našich skvělých rozvědčíků (jak se říká – špioni jsou jejich, rozvědčíci naši). Pro využití psychologické hry využívá Taťána Ljoznova mnoho originálních a zajímavých filmařských postupů (Hitler snímaný z perspektivy stenotypistek v prvním díle, závěr třetího dílu - asi vůbec nejlepší seriálová smrt -, skvělý závěr celého seriálu...) a snad poněkud příliš také postavu vypravěče, který neustále komentuje psychologii postav – na druhou stranu, mnoho replik vypravěče je sice zbytečných, ale většina z nich pomáhá k pochopení poněkud složité psychologické struktury seriálu. Ze začátku mne vypravěč štval, pak jsem si na něj zvyknul jako na součást koloritu a mnohdy důležité doplnění příběhu. Kvality seriálu podtrhují také skvělí herci (samozřejmě především Vjačeslav Tichonov, ale i Rostislav Pljatt v roli pastora, Nikolaj Prokopovič v roli Himmlera, Jurij Vizbor v roli Bormanna, Tabakov v roli Schellenberga, poněkud orwellovsky děsivá Olga Sošnikova jako Barbara Krein) a vynikající hudba (zvlášť klavírní úvodní skladba, u závěrečné písně se mi sice líbí melodie i text, ale ne interpretace). Samozřejmě, je to ideologicky zabarvené, ale o nic víc, než jsou válečné filmy západní produkce (mávání stárspringldbannerem a přísahy věrnosti vlajce jsou úplně stejně nechutné) – a v rámci ideologického zabarvení si seriál dovolí leccos, co si sovětské filmy normálně rozhodně dovolit nemohly – například kněze jako jednu z hlavních kladných postav nebo onu geniální scénu v prvním díle, kdy se u Himmlera postupně prolínají tři propagandy, aniž by mezi nimi byl jakýkoli rozdíl v pravdivosti a klamavosti... Pro tuto originálnost a působivost a bez jakékoli nostalgie u mne seriál jde do Top 10. Charaktěr nordyčskij, tvěrdyj.

Potemnělá dogmatická polokomedie o komunitě "normálních" lidí, kteří si hrají na duševně postižené, pojatý v polodokumentárním stylu a zčásti jako jakési instruktážní video. Nejen proto, že se baví jejich reakcemi, ale spíš proto, že touží po svobodě a nezávislosti na všech světských věcech, kterou duševně "zdravý" člověk sotvakdy může pocítit. Je to svoboda herce, který hraje svou roli, protože za jednání role není zodpovědný herec, ale postava sama - herec má jen tu zodpovědnost, aby hrál dobře, ne za to, aby jeho postava žila morálně správně. Jenomže tím rozhodně nevybruslí ze všech životních problémů, ze kterých by vybruslit chtěli... A z tématu na ujetou komedii se zrodí vážné a hluboké drama - ne ani tak o kritice "rozumné" společnosti, ale spíše o rizicích, která s sebou nese svoboda, a o tom, jak se dá bránit proti zabředlosti do frází. Možná je škoda právě to, že film respektuje Dogma 95 (i když ho nebere tak úplně vážně, je si vědom všech jeho nevýhod a místy si dovolí jeho lehkou parodii - zvlášť hudbu v "romantické" scéně; režisér všechna pravidla přísně dodržel a pak porušil to nejnápadnější nejkýčovitějším možným způsobem), záměrná strohost a oproštěnost výrazu totiž v kombinaci s tímto tématem neumožňuje vytvořit ani odlehčenost, ani dramatičnost, i když obojí by filmu nesmírně prospělo. Ruční kamera a buranský střih spíš otravuje než uvolňuje, a když máte uši plné šumu z příšerného zvuku, přemýšlení o myšlence filmu je spíš ztížené než zjednodušené - zrovna tohle holt dogmatici nevychytali. Film není dokonalý, ale rozhodně stojí za to jej vidět, už proto, že nabízí zcela alternativní pohled na samotné pojmy vážnosti, směšnosti, zodpovědnosti a svobodnosti (svobodnost != svoboda), které nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá, a mají být podrobeny stejné pochybnosti, jako jakékoli jiné předměty úvah... Hledáme v sobě svého vnitřního idiota. Idioti jsou sůl budoucnosti.