CaptainNor

Každá kultura má svoje niterné kořeny a i svůj prapůvod v lidovém umění, ze kterého se čas od času vygeneroval umělec národního významu. Společnost, která se za tento fakt nestydí a hrdě se k němu hlásí je kulturně zdravá a fungující. Česká televize si to uvědomuje a tento pořad je toho důkazem. Díky za něj a jemu podobné pořady. Komerční média v čele s Novou vyrábějí umělce jak na běžícím pásu ve fabrice a tím z nich dělají spotřební zboží - než splatíte poslední splátku jejich úspěchu, je na vyhození.

Francouzské filmy pro mně v mém dětství znamenaly symbol západního přepychu a stylu života, protože nic jiného soudruzi do kin nepustili, snad kromě westernů. Obé pro mne znamená silnou vlnu nostalgie a nejinak je tomu u Poslední adresy. A nemusím se přemáhat! Herecké výkony Lino Ventury a Marlene Jobert jsou bezchybné a jak už bývá u francouzských detektivek zvykem - napětí podporuje úžasná dramatická hudba. Režisér vytváří z nepříliš košatého příběhu maximální podívanou, kdy je divák v neustálém očekávání, ale především: největší devízou je francouszká škola precizního střihu, který ani na vteřinu nenudí. A pulsující atmosféra Paříže? Tu by snad zachytil i Zděnek Troška se svým ansámblem, než by je stačili pařížští četníci rozprášit a zabavit jim kameru.

Ušlechtilost je éterická víla, která nesmí na světlo a nesnáší ani, když se o ní příliš hovoří - pak se rozplyne a přestane být ušlechtilá. V tomto snad největším zrůdném koncentrátu americké pózy, falše, přetvářky, ega, pokrytectví, hnusné reklamy a vyvalených nýmandských blbečků, po ní není ani stopy, což nešťastné rodiny poznají za několik týdnů a odplivnou si velikým obloukem tak, jako já.

V tomto snímku nedá moc námahy oprostit se od ideových a tendenčních prvků, vzhledem k netypickému prostředí. Vladimír Čech vytvořil poměrně slušnou atmosféru džungle, vlhkostí a horkem zpocených legionářů a přestřelek. Legionáři bojující pod cizím žoldem a za ideje, které jim byly většinou ukradené, nebyli v žádné době jehňátka a právě to je ve filmu trochu využito a zneužito. Jaroslava Mareše už od dětství považuji za velice křečovitého a slabého herce s příšernou dikcí a mimikou. Výraz jeho hrdiny Václava Malého při zjištění, že gestapák Wolf je vrahem jeho otce a sestry je snad to nejlepší, co kdy předvedl, avšak o skutečnosti, že voják, který se složí po první bojové zkušenosti a dobrovolně jde sloužit veliteli jako burš, s ním po onom zjištění pravdy odchází do džungle na férovku, bychom mohli dlouho polemizovat!

Film je jako had v teráriu a kolem něj nevině pobíhající myš. Fascinující pohled, od kterého nelze odtrhnout oči. Nevíme zda má hlad, kdy zaútočí.. Dusná a temná atmosféra německé vesnice, kde se plíží zlo jehož hlavní příčinou je v zárodku neskutečně přísná, vpravdě německá výchova, která pod rouškou morálky a řádu ničí i ty nejčistčí city jako je láska, radost z dětství, svoboda ducha.. Divák je připoután vynikající černobílou kamerou, nadprůměrnými hereckými výkony, ale hlavně geniální režií, která nabízí pohled na utrpení obětí zločinů jen v náznacích a v očích strachem zmatených obyvatel vesnice, což už tak temné a syrové drama povyšuje do hororových rovin.

Ačkoliv by šel komentář k tomuto skvostu vystihnout jedním, dvěma superlativními slovy, nemohu nevzpomenout na dětské dojetí, když jsem Volání divočiny jako malý kluk viděl poprvé. Polykal jsem slzy tenkrát, pak ještě mnohokrát a dojetí se neubráním ani dnes.. Film je po všech stránkách dokonalý, nemá jediné slabé místo - od překrásných záběrů africké krajiny, přes neskutečně silný příběh, úžasnou kameru střih, režii i herecké výkony představitelů manželů Adamsonových. (asi každý neví, že Joy A. pocházela z Opavy) Hudba Johna Barryho - strhující Born Free dává filmu další rozměr a definitivně ho posílá mezi klenoty světové kinematografie. . I já jsem polidštil jednu Elsu, která mi právě leží u nohou. Jmenuje se Fatima a má svoji postel. :-) Téma návratu do přírody je hluboké a choulostivé.. O to křečovitěji a trapněji působí snaha lidstva o návrat a přiblížení k přírodě. Nakupují houfně outdoorové oblečení, pokud možno od Bushmana, směšné klobouky od Vietnamců, půjčují si kánoe, nasedají do naleštěných bouráků a jsou "šťastni a spokojeni" Absence sprchy a postele je však záhy zažene zpět do svých přepychově a sterilně vybavených bytů. Já jsem naopak šťastný, že jsem se přírodě nikdy nevzdálil, umím v ní žít a i když v ní nejsem denně, nikdy jsem z ní vlastně neodešel..

Napadá mi jen jedno: BSE

Televizní a filmoví tvůrci pochopili, že by se Krampol neměl před kamerou jakkoliv pohybovat, tak ho posadili na židli a řekli mu: "Ani se nehni!" Ale jemu působí už samotné mluvení takové utrpení, jako kdyby šel člověk s dvojitou otevřenou frakturou pochod Praha - Prčice...

Já jsem naopak rozhodně nepostrádal jakékoliv vyhrocení zápletky a gradaci do extrému. Nepostrádal jsem věčné návštěvy uniforem a infarktové bušení na dveře. Stejně jako klasický horor doplácí právě na tyto aspekty, kdy se odporná monstra odhalí už v první půlhodině a všude je krve jako na jatkách i v tématu holokaustu a ukrývání židovských uprchlíků, může být zlo poměrně vzdálené a jen v malých náznacích - i tak může fungovat vynikající drama. V tomto případě je hodnota především v nesmírně lidském chování majitelů statku a především ve vynikající režii a ještě lepší kameře!!

V 70. letech, pořád ještě zlatých se o Al Pacina přetahoval Francis F.Coppola se Sidney Lumetem a vybrousili jeho nezměrný talent do ostrého hrotu. Zatímco v Kmotrovi dokázal uhrát Michaela Corleona s minimem gest a rozmachu, až z toho mrazí, v Serpicovi nastává katarze italského temperamentu, že zastiňuje i skvělý scénář a režii. Serpicova nezlomná idea poctivého a neúplatného policajta je natolik uvěřitelná, že přestává být ideou a jeho busta by měla stát na chodbách všech policejních služeben, ale i parlamentů v celém světě - což je taková "moje" těžko uvěřitelná idea! :-) "Honzo přestaň si lepit a pojď se dívat, už nastavují zrcadlo!" :-))