CaptainNor

Už jako kluk jsem byl v našem malém voňavém kině při závěrečné scéně naměkko. O to víc mne překvapilo, že má film i po tolika letech svoje kouzlo a řekněme nadčasové poselství. Ale i přes trochu naivní herecké výkony je učiněný zázrak, že vznikl v Sovětském svazu a ještě k tomu v tak neutěšené době. Humanistickému obsahu nemohli bolševičtí cenzoři nic vytknout, ale trochu se divím, že jim nevadila západní forma a neodvezli krabici s filmem někam na Sibiř.

Sharon Stone je nadmíru krásná a přitažlivá žena i dnes, tak proč se proboha chová jako pistolník nebo námořník, když to není bezpodmínečně nutné? Isabele Adjani je křehká a dětsky půvabná s nádherně vlhkým pohledem, ale ani takové kočky nezachránily podprůměrný thriller. Námět je zajímavý, ale nedotažený a užuž jsem to chtěl vzdát, když se na scéně objevila Kathy Bates v roli bystrého a inteligentního detektiva a dosavadní plytkost jako by byla polita živou vodou. Přesto se film nedostal z podprůměrných hodnot, ale bude-li někdy jako příloha v novinách, 40 korun za něj dám.

Bezkonkurenčně nejhorší Hrabalova adaptace. Věra Cais si měla den, kdy se jí v hlavě zrodil nápad obsadit do role Hanti Philippe Noireta poznamenat černým písmem a radši si dát pár facek, protože tím zasadila filmu fatální ránu. Je to skoro totéž jako obsadit do role Švejka Louis de Funèse. V zásadních, ryze českých látkách by nemělo docházet ke kooprodukci, stačí si vzpomenout na V.Vorlíčka a jeho ponuré pohádky s německým kapitálem. Ale tady to není jen špatným Haňťou (moc se mi nelíbí ani Hertzův), ale i režijní nezralostí, špatnou kamerou a chatrným scénářem. Hrabal je pro filmaře tvrdý oříšek a umí ho jen Menzel!! A Bohumil Hrabal byl tvrdý oříšek i u piva, protože nesnášel lidskou hloupost!

Jak je vidět už na třetím příkladu, převést Bohumila Hrabala do filmové podoby není vůbec jednoduché ani pro dobrého režiséra. A tak podobně jako Petr Koliha, o Věře Caisové ani nemluvě, i Dušan Klein šlápl vedle. Přesto, že nominoval výtečné herce, výsledek je neslaný, nemastný a splývá v chuchvalec neustálého blábolení, které je hrabalovské řeči hodně vzdálené. A Pavel Kříž je jen a jen Štěpán Šafránek - nic víc, nic míň. Ač nerad, důvod k druhé hvězdičce jsem nenašel.

U filmů Zdeňka Podskalského a zejména jeho komedií se zpěvy je příznačné, že nic nepředstírají, na nic si nehrají a přesto jsou tolik oblíbené a málokdo je zatracuje. Jako by do nich dal pan Podskalský kus svého dobrého srdce, moudrosti a pohody. Ale hlavně při tom myslel na pobavení lidí a nikoliv na prestiž, festivaly a ocenění. Drahé tety jsou toho zářným příkladem. Miloučký film s popletou Hrzánem, starosvětskými tetičkami, pejskem Ťapinou a zpackanou loupeží pošty. Hvězdičkové hodnocení je jen srovnávacím parametrem, ale srdce dává těmto filmům hodnoty mnohem vyšší.

Jihoamerická džungle, lezoucí a plazící se žoužel, to je moje! V džungli ovšem nesmí chybět vrak letadla a taky nechybí! Michaelovi a Kathleen to spolu ohromně svědčí a rodící se láska vypadá velice věrohodně. V pravém slova smyslu dobrodružný film a hraje-li Danny DeVito nelítostného padoucha - také skvělá komedie. Robert Zemeckis si tímto pohodovým filmem brousil ostruhy k ještě lepším a na Forresta Gumpa už je měl jako jehly.

Pohádka o třech ubožácích, žijících pod třemi obrovskými pantofly a o třech milujících manželkách tahajících za drátky. A abych netrhal partu - o posraném Matýskovi. Mistrovsky natočený manuál pro některé ženy, což je největší tragedie posledního tisíciletí.

Filip Renč měl velmi blízko studentským vůdcům a není divu, že mu téma revolučních dnů leželo v hlavě. Když po deseti letech uzrálo, natočil podle vlastního scénáře dokumentární hraný film, který patří mezi nejlepší v jeho tvorbě. Z představitele Aloise Lorence jde ještě větší strach, než ze šedé eminence samotné a předehra k sebevraždě politruka Stb - to je silný tabák. Film je zařazován jen v rámci výročí listopadových dní a proto není tolik známý. To je podle mne jediný důvod proč tady není v červeném hávu.

Každá delikatesa se podává v malém množství a každá rozkoš trvá krátkou dobu. Pochoutka jménem Námluvy to vrchovatě naplňuje. Když se vypracuje podle povídky A.P.Čechova precizní scénář s vybroušenými dialogy a ty se vloží do úst Janu Pivcovi, Vlastě Chramostové a Ladislavu Peškovi vznikne vrcholná škola herectví. Pak už jen postavili dvě kamery na stativ, Martin Frič se mohl usadit do křesla a bavit se tak, jako už několik generací diváků. Ti tři udělali všechno za něj. Tolik humoru a mistrovství v 23 minutách udělalo z Námluv národní rodinné stříbro televizní zábavy.

Pokus o vraždu je typickým příkladem špatné žánrové klasifikace. Je to v první řadě psychologický film nebo aspoň pokus o něj, s linií kriminální zápletky. Poměrně slibný a originální námět je však ve scénáři degradován na plytkou a scestnou studii charakterů, že si jím i tak zanícený filmař jako Sequens (o mrtvých jen dobře), pod sebou podřízl větev. Odnesla to plejáda výborných herců, kteří odvedli jen rozpačité výkony. Nestane se každý den, že vám prolétne oknem svého bytu kolem hlavy kulka, ale podezřívat z útoku všechny kamarády, svého syna a snad i matku Theresu a Medvídka Pú, to je sotva k uvěření. Tohle všechno vím, ale jedno nevím: Co na tom filmu tedy je, že si ho občas s chutí pustím..??