Elerrina

Poměrně originální, lehce morbidní a rádoby temná magicpunk fantasy, která společně s druhou sérií tvoří jeden uzavřený příběh, trochu zbytečně rozseknutý na dvě poloviny. Už úvodní střetnutí hlavních hrdinů s lidožravým jednorožcem, který má úsměv a choutky Tyrannosaura Rexe, nás poučí o tom, že tenhle svět nebude určený pro sluníčkáře. Snaží být o něco drsnější než obvykle shouneny bývají a předestírá nám politicky nestabilní zemi, která se snaží vzpamatovat se z mnohaleté války a navíc je sužována magickými monstry. Temnou atmosféru se ovšem daří navodit jen z části, zejména kvůli nadlimitnímu množství bizardně oblečených lolitek a občasné nečekané šlechetnosti některých postav. Tím nejzajímavějším, co příběh nabídne, je vývoj vztahu mezi dvěma téměř protikladnými hlavními hrdiny – neobyčejně naivní, upřímnou a odhodlanou Čajkou a chladnokrevným, až krutě pragmatickým Toru. Na Čajku a její úsečnou mluvu jsem si musela zvyknout, ale postupem času se z ní stane nejsympatičtější postava, nelze si jí totiž nezamilovat. Se sabotérem Toru, kterého si Čajka spolu s jeho sestrou najme k dosažení svých cílů, je to trochu složitější. Život v míru je pro něj důvodem k depresím a letargii, a teprve až úkol vloupávat se do sídel hrdinů, bojovat s nimi a krást magické ostatky mrtvého císaře mu dá nový smysl života. Už v druhé epizodě při konfrontaci s Gilletovou skupinou, která Čajku pronásleduje, jsem se přistihla, že si úžasem sbírám čelist z podlahy, protože tady je něco úplně obráceně. V každém normálním shounenu by byl totiž Toru typický záporák a rytíř Gillete klaďas. Tenhle osvěživý koncept s morálně nejednoznačným protagonistou a jeho trochu jiným žebříčkem hodnot opravdu potěší. Zároveň je to spolu s pár slušnými souboji a velkolepou finální bitvou přesvědčivý důvod, proč tomuhle, v ostatních ohledech průměrnému kousku věnovat přízeň a pozornost.

Přímé pokračování předchozí série, ve kterém se konečně dozvíme odpovědi na otázky kolem smyslu existence Čajky a jejích dalších dvojnic, a jsou nám odhaleny všechny ďábelské plány mrtvého císaře. Které v zásadě nedávají moc smyslu na první, ani na druhý pohled (jak mohl vědět dopředu, že ho po smrti rozsekají na kousky?) a ve finále pak potěší asi jen zapřisáhlé odpůrce budování 5G sítí. Tak moc to nevadí, protože děj po poněkud pomalejším začátku začne být pěkně dramatický, souboje jsou povedené a na vztahovku obou hlavních hrdinů je pořád radost pohledět. Vytkla bych tomu jen určité nadužívání oblíbených klišé typu "boj proti bývalému veliteli / bývalému učiteli / rychlé změny loajality důležitých postav", která jsou navíc všechna vyloženě odfláknutá, ale při té kadenci, kterou se to na vás sype, si toho možná ani nevšimnete.

VAROVÁNÍ PŘED SPOILERY sem dávat nebudu, protože předpokládám, že Interstellar už všichni viděli, a pokud ho někdo neviděl, protože dává přednost Babovřeskám, tak na něm následující text nezanechá žádné tragické následky. Takže: ze všech Nolanových filmů, natočených podle vzorce „zkusím, co všechno mi diváci sežerou a pak se tomu budu chechtat“, je Interstellar rozhodně nejúspěšnější. Mnozí prosťáčci si dokonce myslí, že se jedná o sci-fi. Což je ukázka toho, že když natočíte opravdu brutální citovou ždímačku a vyšperkujete jí pár pohlednými vesmírnými vizuály, tak si do ní můžete nacpat ty nejšílenější nesmysly a každý vám to bez mrknutí oka zbaští. Bohužel já jsem cynická svině, kterou pohled na brečící vědce a kosmonauty nedojme a kapesníček vytáhnout nedonutí, tudíž mi při sledování tohoto veledíla nezbylo nic jiného, než přemýšlet o smysluplnosti děje. A ten ovšem stojí za to! Posuďte sami: svět se řítí do zkázy, což se projevuje tím, že se v okolí jedné kukuřičné farmy trochu práší. (Co se děje na zbytku planety, včetně oceánů, nám zůstává milosrdně utajeno). Za sedmero kukuřičnými poli se nalézá nejtajnější základna na světě, úspěšně zamaskovaná kukuřicí a drátěným plotem. Hlavní hrdina Cooper, farmář a bývalý pilot NASA, vyčte její polohu z hromádek písku na podlaze doma v pokoji, jede tam, zahlásí kouzelné slovíčko „gravitace“ a tím je pasován na způsobilého zachránit lidstvo. Pozor, až sem je to ještě logické. Pak ovšem přijde skutečná informační bomba: profesor na této základně Cooperovi vysvětlí, že všechnu pšenici na světě vyhubila sněť, tato sněť dýchá dusík, kterého je v atmosféře 80 % a proto se jí daří, a čím více bude sněti pšeničné, tím méně bude kyslíku v atmosféře, takže lidstvo vyhyne. No fajn, konečně víme, na čem jsme. Kde ovšem ta sněť pšeničná tedy roste, když si svého přirozeného nositele vyhubila, to zůstává záhadou. Tento logický skvost je temnou předzvěstí toho, jak bude nadále zacházeno s informacemi a zároveň varováním, že tenhle film si opravdu vychutnají především diváci s íkvé moučného červa. Takže: aby zachránil naši planetu (před zvýšenou prašností a pšeničnou snětí) svolí Cooper, že bude pilotovat vesmírnou loď, která proletí příhodně se objevivší ČERVÍ dírou a bude hledat obyvatelný svět, přičemž má na výběr ze tří, které už navštívili průzkumníci. Posádku spolu s Cooperem tvoří citově nevyrovnaná ženská jménem Amélie, jeden běloch, jeden černoch a dva roboti, z nichž jeden je ukecaný (a vtipný) a druhý není. A mají dva dokonalé plány. Plán A: přesunout celé lidstvo poté, co profesor vyřeší „gravitační rovnici“ a plán B: 5000 oplodněných vajíček, ze kterých by mělo vzniknout lidstvo nové, pokud selže plán A. Dumáním nad tím, který z těchto dvou plánů je geniálnější, by si zavařil hlavu i Stephen Hawking. Onu tajemnou gravitační rovnici, která je základem plánu A, zřejmě máme pochopit tak, že její vyřešení lidstvu umožní postavit si vlastní červí díru. Asi. Ve vesmíru, v jehož rozsáhlých prázdných mezihvězdných prostorech žádná gravitace není. Plán B je ještě vypečenější. Spočívá v tom, že výprava sebou veze technické prostředky pro inkubaci 10ti oplodněných vajíček a pak se předpokládá „náhradní mateřství“ a „exponenciální růst“, který povede do 30ti let k existenci kolonie se stovkami lidí. Což zřejmě znamená, že každých 9 měsíců se narodí deset miminek a ta se pak za dalších devět měsíců už budou schopná starat o následující várku. O kojeneckém mléku, plenách a dětském oblečení se zřejmě předpokládá, že rostou na stromech na všech obyvatelných planetách v galaxii. No, prostě to mají dokonale vymyšlené, takže letí ČERVÍ dírou k systému s první planetou, která je umístěna blízko ČERNÉ díry. A během průletu někdo z jiné dimenze sáhne Amélii na ruku. První planeta, která je kandidátem na osídlení, je celá pokrytá vodou a je naprosto úžasná především proto, že kvůli blízkosti černé díry tam 1 hodina trvá sedm let, takže každý normálně uvažující člověk by ji samozřejmě okamžitě vyloučil z výběrového řízení. Oni ne, oni se na ní vypraví, a navíc je hned po přistání postihne skupinový výpadek zraku, protože se jim všem podaří přehlédnout stometrovou vlnu, která se táhne od obzoru k obzoru a které si všimnou, až když je přímo u nich. Ztráty: jeden běloch a 23 let. Po tomto úspěchu zamíří na druhou planetu, kde se pro změnu nedá dýchat. Mezitím na Zemi se už práší trochu víc a Cooperova dcera si najednou začne myslet, že řešení rovnice, kterou po profesorovi zdědila, se nachází v černé díře. Černoch, který je (možná?) astrofyzik, také tvrdí, že gravitační rovnici nelze vyřešit, dokud nenahlédneme do černé díry. Dále tvrdí, že ona černá díra má prý slabou singularitu, takže když něco překročí horizont události dost rychle, tak to může přežít. Astrofyzikální okénko pro úplné blbečky: Vzhledem k tomu, že kolem horizontu události každé černé díry působí slapové síly, které padající hmotný objekt roztrhají na úrovni atomů, tak to zní asi stejně, jako když řeknete, že přežije něco, co proletí dost rychle epicentrem jaderného výbuchu. Konec astrofyzikálního okénka. Mezitím má Cooperova dcera na Zemi POCIT, že matematické řešení bude asi u ní doma v knihovně, ale protože má problém s bráchou, tak mu zapálí pole, aby ji nerušil při přemýšlení. Na druhé planetě je to opět dramatické a do ztrát se tentokrát odepisuje černoch, část lodi a palivo na další cestu. Kvůli tomu palivu je Cooper donucen naplánovat vymakaný manévr s obletem černé díry a vystřelením se do ní, zatímco zbytek lodi s Amélií je nasměrován ke třetí planetě. Tento manévr je stojí 51 let. A nyní přichází zlatý hřeb celého filmu: dozvíme se, že když padáte do černé díry, tak to s vámi jen trochu hází, a Cooper následně zjistí, že černá díra vede do knihovny. Do jeho knihovny, kterou vidí z druhé strany a navíc v různých časech. Takže hned poté, co přestane usilovně brečet při pohledu na sebe a svou dcerku v minulosti, může začít vysírat, pardon vysílat, „kvantová data“ (ha,ha) z ČERNÉ díry morseovkou té dceři, která tam právě stojí v současnosti. Což dělá tak, že prstem ovládá minutovou ručičku na hodinkách. Aby toho nebylo málo, jsme ještě zásobováni úžasnými informacemi v tomto pořadí: oni vytvořili knihovnu, aby mohl Cooper vyslat zprávu, a nebyli to oni, byli jsme to my sami v budoucnosti, Cooper si myslel, že vybrali jeho, ale vlastně ne, oni, tedy my, vybrali jeho dceru, protože ona je předurčená zachránit lidstvo, ale musel jí to sdělit on, protože on s ní má úžasný a neměřitelný vztah - lásku. Takže klíč k záchraně lidstva je láska. Wow. No, když jsou data odvysílána, knihovna zmizí, Cooper se ocitne (pozor změna) v ČERVÍ díře ve chvíli, kdy jí prolétali k první planetě a sáhne Amélii na ruku a pak najednou volně pluje vesmírným prostorem, zatímco jeho dcera nadšeně rozhazuje po výzkumáku papíry s vyřešenou rovnicí. Protože špičkoví vědci v budoucnosti používají při řešeních kvantových rovnic zásadně tužku a papír, eventuelně tabuli a křídu, a výkonné počítače jim zřejmě slouží jen na odkládání hrnků s kafem. V tuhle chvíli bych se docela ráda zeptala nějakých astrofyziků, co na to říkají, ale pokud to nějací dokoukali až sem, tak už jsou nejspíš na jednotce intenzivní péče. Pak se Cooper ještě podívá na hezkou válcovou stanici u Saturnu, kde je muzeum s jeho bývalou farmou a rozloučí se umírající dcerou. Co se mezitím stalo na Zemi s miliardami lidí, na to se nezeptá (a nikdo jiný to neřeší), a nakonec odletá za Amélií. Která fakt potřebuje pomocnou ruku, protože na třetí planetě právě pohřbila tamního bývalého výzkumníka a při pohledu na pouštní krajinu okolo sebe zřejmě ustaraně přemýšlí, kde tady asi tak sežene pár metráků nutrilonu a deset tun plínek.

Roztomilé, nenáročné anime, určené hlavně pracujícím singles, kteří nemají moc přátel (mezi lidmi), takže dovolit dračici, aby jim dělala služebnou, jim může připadat jako docela dobrý nápad. Přičemž navíc nezůstane jen při jednom drakovi. I když četné situace, které z toho plynou, nejsou zdaleka komediálně vytěženy tak, jak by mohly být, a dramatické náznaky nakonec trochu vyšumí do ztracena, najde se tu dostatek milých scének, aby se s tímhle lehce bizardním kouskem dal v pohodě zabít čas.

Přímé pokračování první série jede podle osvědčeného sequelového vzorce všeho víc. Takže víc intrik a podrazů ve stylu každý na každého, víc soubojů, víc vzájemného zachraňování, víc posedlosti démony a víc konfliktů mezi vojenskou disciplínou a oddaností přátelům. Celá druhá polovina se vyznačuje působivou akčně-válečnou atmosférou, se zdařilým navozením pocitu v podstatě beznadějného boje proti silnějšímu nepříteli, a dojde i na druhé setkání dlouho oddělených přátel, podobně dramatické, jako bylo to první. Slovo rodina tu padá stejně často jako v pozdějších dílech série Rychle a zběsile a brané je ještě vážněji, ale v kontextu tohohle šíleného světa, kde vlastní nadřízení neváhají obětovat kohokoliv z pěšáků pro své ambiciózní cíle, to dává smysl. Nejzábavnější je ovšem závěrečná bizardní interpretace biblických motivů, konkrétně těch ze Zjevení svatého Jana (známějšího jako Apokalypsa). Právě z ní si autoři berou motiv zlatých trubek, které vyvolávají ty nejmocnější anděly - serafy, zde zpodobněné jako strašlivé bytosti, schopné zničit svět a vyhubit všechno živé. "Andělé jsou nebezpečnější než démoni." Teda, ještě štěstí, že se kardinál Duka nedívá na anime, protože z tohohle pojetí křesťanské teologie by ho určitě kleplo.

Zábavně eklektická postapo-military-fantasy upířina, která neuvěřitelným způsobem mixuje všemožné motivy, které tvůrcům připadaly cool. Tedy meče a bílé rytířské pláště (na straně upírů), dokonale padnoucí vojenské uniformy (na straně lidí), kouzelné démonické zbraně, moderní vojenskou techniku, lolitky v minisukních, podivná monstra v sutinách měst, nechutně dekadentní šlechtu, fanatickou klanovou vojenskou elitu a v neposlední řadě elitní bojovou jednotku složenou z teenagerů, odhodlaných vyhrát válku proti upírům a přitom zachránit kdekoho na potkání. V první polovině se tahle partička dává dohromady a podstupuje zkoušky, v druhé poněkud chaoticky bloudí troskami města a sem tam absolvuje nějaký ten souboj. Hlavní hrdina je pochopitelně obdařený děsivým traumatem a z něj plynoucí umanutostí, daří se mu ale působit docela sympaticky. K tomu máme ještě atraktivní dějovou linku s přítelem z dětství, kterého pokládal za mrtvého a kvůli kterému musí ve finále čelit docela hororově pojaté krizi loajality. Pro všechny příznivce ujetého military fetišismu skoro povinnost, pro ostatní jen na vlastní nebezpečí.

Tak tohle je opravdu film s nebývalou psychologickou a ideovou náplní, sice ne tak napěchovaný nápady jako V hlavě, za to ovšem konzistentnější a s hlubším poselstvím. Mimochodem: dětí, které se na to vypraví se svými rodiči, je mi upřímně líto, protože se budou bavit pouze prvních 40 min a pak se v ději zcela nevyhnutelně ztratí. Základní psychologickou linkou jsou totiž trable a životní prozření naprosto nudného čtyřicátníka Joe Gardnera, jehož život se zaseknul na mrtvém bodě, a který se proto upnul k vysněné životní šanci hrát v jazzovém klubu. Nadstavbovou ideovou linkou je pak zobrazení Neznáma Před, místa, kde duše, které se teprve mají narodit, získávají svoji osobnost. Fascinuje mě, jak se při zobrazení tohoto asi původně ryze křesťanského konstruktu podařilo tvůrcům dokonale se vyhnout jakýmkoliv náboženským symbolům - inteligentní entity, které ten prostor spravují, jsou pojaty jako abstrakta, což je vyjádřeno jednoduchou picassovskou kresbou. Dokud se Joe seznamuje s tímto světem a jeho pravidly za pomoci cynické Duše 22, je to nabušená a třeskutá zábava. Bohužel se ale asi tak v 35 minutě vracíme zpět na Zem a tady začíná proměna vyprávěcího stylu. Útěk z nemocnice je ještě čistá groteska, ale potom se to začne komplikovat, protože tvůrci mají příliš rozsáhlé ambice. Musejí vyřešit Joeovy životní problémy (včetně vztahu s matkou, ano, bohužel ..), musejí nám vnutit představu, že protřelá a nihilistická Duše 22 pomocí smyslových zážitků najednou najde radost ze života, musejí vyvolat konflikt, vybudovat tajemno a hlavně musejí dovést Joea k naplnění jeho životního snu a poté k poznání, že stejnou cenu mají i sny a touhy ostatních. A ve finále je samozřejmě nutno vnuknout divákovi pocit, že na životě každého záleží, a že i ten největší looser se může stát inspirací pro ostatní. Oceňuji, jak to mají všechno dokonale promyšlené, aby jim to na konci klaplo, ale kvůli věrohodnosti existencionálního dramatu v poslední třetině bylo bohužel nutno obětovat všechnu tu vtipnou hravost a nadsázku, kterou se vyznačoval začátek příběhu. Což je fakt škoda. Edit po opakovaném shlédnutí: Seznamovací první půlhodinka pořád baví, ale zbytek je napodruhé nekoukatelná nuda. Joe je prostě nezajímavá a příliš jednorozměrná postava a jeho snažení je v podstatě otravné sledovat.

Vážení přátelé, nic si nenamlouvejme - pokud někdo toto dílo přirovnává k Princezně Mononoke, tak Miyazakiho slavný epos buď neviděl, nebo si ho nepamatuje. Vlkochodci jsou totiž v podstatě komorním dramatem dvou holčiček, z nichž jedna má komplikovaný vztah s otcem, a druhá se cítí osaměle a bojí se o mamku. Z výše zmíněné Princezny jsou pouze zcizeny dva motivy: kácení Lesa lidmi a vlčí dívka, která se snaží Les chránit. Kromě rodičů obou protagonistek je další významnou postavou už jen Oliver Cromwell (Lord Protektor), který tu je za bondovského padoucha. Většinu dějových zvratů lze uhádnout dopředu a kromě Robynina otce jsou všechny charaktery rozděleny striktně černobíle. Oproti Písni moře a Brendanovi došlo také k dost výrazné změně vizuálu. Původní typická, ornamentálně krouživá Moorova kresba zůstala zachována jen ve vyobrazení lesních zákoutí a Mebh a její matky, kdežto ostatní lidé a celé město, a kupodivu i vlci, jsou stylizováni v novém, hranatém, eventuelně špičatém stylu. Zřejmě nezamýšleným důsledkem je pak to, že všichni lidé působí mnohem víc jako karikatury. Oceňuji tu spoustu vizuálně promyšlených nápadů, ale nějak si nedokážu na tenhle styl zvyknout a až do konce na mě působil rušivě. Vidět zase jednou silné holčičí přátelství je fajn, ale bylo mu dáno příliš málo prostoru na úkor finálního, poněkud nablblého pseudokonfliktu. Protože nápad vypravit se za vlky do lesa s děly(!) je tak geniální taktika, že jeden žasne, jak vůbec Cromwell to Irsko mohl dobýt.

Mandalorian je tak trochu zjevení, nejen v rámci rozsáhlé space operety zvané Star Wars, ale vlastně i v širším kontextu současné sci-fi seriálové tvorby. Dá se říct, že je to návrat k dávno zapomenutým kořenům, o kterých se už pomalu ani neví, že kdy existovaly. Hodnotím obě série dohromady jako jeden vyprávěcí celek, protože i ty slabší díly první série nabývají lepšího významu z pohledu té druhé. Jednotlivé epizody jsou většinou uzavřenými příběhy, dost podobné herním levelům, kdy se jejich splněním hlavní hrdina posune k dalšímu úkolu. Což by samo o sobě nevadilo, problém je spíš v krátké stopáži. Ta se v případě některých epizod ukazuje jako nedostačující pro vybudování smysluplné zápletky, místo které je nám pak většinou naservírována bezobsažná akční výplň. To je ale asi jediná vada na kráse, kterou mohu Mandalorianovi vytknout. Nadbytek fanservisu na úkor sofistikovanějšího děje beru jako nutnou úlitbu cílovce. Největší klad tohohle seriálu je ale v něčem jiném. Všechno, co nese značku Star Wars, je, ať chce, nebo nechce, determinováno vztahem k původní trilogii, která se postupem času ustavila nejen jako archetypální příběh, ale i jako stylotvorný, ideový a narativní kánon, se kterým se musejí všichni jeho následovníci nějak poměřovat. A to není jednoduchý úkol, protože jakkoliv dnes tento kánon působí až nepříjemně archaicky, ukazuje se, že ho nelze snadno opustit, protože „pak už to nejsou Star Wars“. Mandaloriana je tedy třeba pochválit především za to, jak moc se mu povedlo navázat na tento odkaz a zároveň se stát něčím originálním a pro značku SW přínosným. Z konceptu „žoldák a dítě“ se totiž vyklubal geniální nápad, přestože tvůrcům připravil výzvu v podobě omezených výrazových možností obou hlavních postav, z nichž jedna postrádá obličejovou mimiku a druhá smysluplný hlasový projev. Atraktivnost této dvojice ovšem netvoří jen prvoplánové vytěžování roztomilosti „Baby Yody“ a obdivování válečnického umění profesionálního vojáka bez tváře. Sama mandalorianská zbroj podvědomě odkazuje k středověkým rytířským řádům, které představovaly vojenskou elitu tehdejší doby a jejichž členové se rovněž podřizovali nějakému krédu, které do chaotického světa násilí vnášelo potřebný řád. Krédo v mandalorianském podání působí sice mírně fanaticky, zároveň je ale příjemně jednoduché a nekomplikované, a umožňuje nám pochopit jednání postavy, která jinak nemá čitelné psychologické zázemí. Další úžasná věc, která se tvůrcům povedla, je reboot otcovského vztahu. Protože Star Wars byly vždy nejen o Síle a světelných mečích, ale také o komplikovaných rodinných vztazích, zejména o vztahu otce a syna. A tady Favreau s neuvěřitelnou lehkostí a grácií ukazuje J.J. Abramsovi vztyčený prostředníček. To pomalu a přirozeně vznikající citové pouto mezi adoptivním ochraňujícím tatínkem a neodolatelně roztomilým ušatým batoletem je opravdu radost sledovat. A navíc se překvapivě ukazuje, že to jako nosná dějová linka úplně stačí. Není zapotřebí zachraňovat celé planety nebo celou civilizaci, i záchrana jednoho škvrněte je dostatečnou příležitostí k neokázalému, ale působivému hrdinství. Mandalorian ve svých dvou sériích zkrátka dokazuje, že v jednoduchosti je krása. This is the way!

Intenzivně nablblá pseudopostapo telenovela, na které je špatně ... no, úplně všechno. Lituji času, který jsem nad tím strávila, ale zmocnila se mě při sledování jakási zvrhlá fascinace tou stále se stupňující dementností, infantilitou, neherectvím většiny zúčastněných a směšně laciným vizuálem. Pochválit se dá snad jen sympatický Billy Burke v hlavní roli, ale jedna světluška totální blackdown neodvrátí. Nicméně asi je dobré alespoň jednou si připomenout, jak vypadá seriálové dno. Drop po 12. díle.