Elerrina

Vlhký posmrtný sen humusáckého sociofoba o tom, že se narodil jako geniální dítě v magickém světě. A je to fakt super - nad dospělými má navrch, v magii neuvěřitelně prospívá a dokonce má, představte si to, známosti s dívkami: nejdřív s dívkou s fialovými vlasy, pak s dívkou se zelenými vlasy a nakonec s dívkou s červenými vlasy. (Jejda, tady asi mělo být varování před SPOILERY, právě jsem totiž vykecala celý obsah seriálu. Tak sorry.) To ostatní, tedy postavy a svět, je v lepším případě nezajímavé, v horším případě podivně úchylné. Plíživou nudu zahánějí jen občasné prasečinky, protože se ale z větší části týkají osmi až desetiletých dětí, ocení je asi především zasloužilí pedofilové. No a to je všechno. Tedy, vlastně ne, v poslední čtvrtině si tvůrci najednou uvědomí, že by to mělo mít i nějaký děj, takže narychlo spíchnou magický přesun na jiný kontinent, s nadějí možného návratu domů v další sérii, ale ten pocit nudou prozívané a stokrát provařené zápletky tím spíš jen posílí.

Dojemná, poeticko-nostalgická časosběrná úvaha o mateřské lásce, zabalená do nádherného fantasy kabátku. Mladičká hlavní hrdinka Maquia, pocházející z národa Iorphů, kteří nestárnou, se po přepadení svého domova dostane mezi lidi, adoptuje lidské nemluvně a vychová ho až do jeho dospělosti. A pak musí pochopit, že součástí mateřské lásky je i loučení s tím, koho milovala. Spolu s tím sledujeme ve stručnosti i osudy jejích přátel Krima a Leilii, jejichž životy ono přepadení poznamenalo ještě mnohem tragičtěji. Úžasné je, že to celé působí jako hodně pokrácená adaptace nějaké rozsáhlé fantasy ságy a je zřejmé, že se za tím sice dojemným, ale poněkud předvídatelným osobním příběhem rozprostírá barvitý svět plný obyčejných přání prostých lidí i mocenských intrik jejich vládců. Nelze si ale nevšimnout, že všechno, od rytmiky vyprávění a dávkování informací až po nepochopitelná rozhodnutí některých postav, je až příliš podřízeno záměru udělat z toho citovou ždímačku.

Recept na vesmírný blockbuster po korejsku: jako základní indgredienci použijeme sympatickou partičku šikmookých sběračů kovů zadlužených až po uši, přisolíme tajemnou teroristickou skupinou, lehce okyselíme srdcebolnou minulostí pohledného hlavního hrdiny a přiměřeně dosladíme roztomilou malou holčičkou, která je předurčena v každém vyvrhelovi probudit jeho lepší já. Jako ostře pálivou přísadu přihodíme megapadoucha s ďábelským plánem na vyhlazení Země a celé to promícháme se spoustou chaotické, nasekané a nepřehledné akce. Servírujeme obložené nádhernými sci-fi vizuály, které budí falešný dojem originality a dávají téměř zapomenout na to, že se tu vařilo ze stokrát jinde použitých přísad a kuchař měl obě ruce levý.

U Myšáka pokračují ve vytěžování motivů různých světových kultur a jde jim to překvapivě dobře. Takže tu máme atraktivní prostředí jihovýchodní Asie v lehce fantasy hávu, hlavní hrdinku stylizovanou trochu jako putujícího osamělého bojovníka, který plní určitý úkol, a k tomu jednoduché poselství o tom, že když máme společného nepřítele, tak si musíme navzájem důvěřovat. A to poslední je samozřejmě obtížně dosažitelné. „Jejich meče jsou speciálně navrženy k bodání do zad!“ Právě v ideové lince tkví největší slabina tohohle jinak převážně zábavného a v podstatě přímočarého vyprávění. Je sice sympatické, že se tvůrci snažili přijít s nějakým novým pohádkovým archetypem, v tomto případě s magií důvěry, ale na mě, jako na starého cynika, ta finální pointa bohužel vůbec nezabírá. Aby to bylo uvěřitelné, musel by být ten vztah mezi hlavní protagonistkou a hlavní antagonistkou vykreslený úplně jinak. Nicméně vizuálně je to hostina, jaká tu už dlouho nebyla, dračice Sisou je živelně roztomilá a souboje a pár vtípků potěší, takže ve výsledku převažuje spokojenost.

Nazývat tohohle hrdinu opatrným je dost eufemismus, přesnější by bylo o něm říct, že je to autistický, perfekcionismem postižený a těžce paranoidní asociál. Hrdina, co při ničení monster vypálí vesnici, kterou předtím zachránil, který přivádí k šílenství bohy, fackuje princezny a systematicky uráží všechny okolo sebe, zároveň se ale nedá přelstít ani tím nejzákeřnějším nepřítelem a občas ukáže i svou, jinak pečlivě skrývanou, lepší stránku. Spolu s roztomile nablblou bohyní tvoří komickou dvojku, jejíž snahu o zachraňování nanejvýš obtížného a docela temného herního světa je opravdu zábavné sledovat. Občas je to ovšem trochu pokleslá zábava, která se dost podezřele vyžívá v tom, že z většiny žen (i bohyň) dělá karikatury. Ve finále se pak ale najednou dočkáme vážně míněného plot twistu, který má vysvětlovat a ospravedlňovat hrdinův psychický stav, a následně dokonce i snahy o jakousi osudovost, a i když to není vymyšlené špatně, vzhledem k předchozímu intenzivnímu bizáru to bohužel moc nefunguje.

Ultimátní romantika a jedna z nejlepších adaptací nesmrtelné autorky Jane Austenové vůbec. Joe Wright je génius, který (jako možná jediný) pochopil, jakým způsobem převést ono jemné a prchavé verbální kouzlo a těžko uchopitelnou ironizující nadsázku z románu na filmové plátno. Zároveň je i mistrem filmových obrazů, který hutnou a dramatickou atmosféru dokáže navodit i scénou obyčejného čtení dopisu. Výtečná a mimořádně vhodně zvolená je hudební stránka, jednoduché a procítěné klavírní melodie nás dokonale unášejí do začátku devatenáctého století společně s rustikálními obrazy anglické krajiny, která jako by vypadla z pláten starých mistrů. Herecké výkony i casting jsou bezchybné v hlavních i okrajových rolích, a o tom, jak dokonalá je Keira Knightley jako Elizabeth je už asi zbytečné psát. Dá se tomuto filmu vůbec něco vytknout? Rozpačitý dojem ve mně zanechala pouze závěrečná scéna mlčenlivého setkání, která se nepochopitelně odchýlila od předlohy, a přenechává až příliš mnoho prostoru divákově fantazii.

První půlka dobrodružství partičky vojenských kadetů (záchrana princezny included), druhá ničím neředěné military porno. Je důležité vědět, že se jedná se o adaptaci literární série, protože hned od začátku je nám předložen ucelený a propracovaný fikční svět, jehož politiku a specifickou mythologii se nikdo neobtěžuje vysvětlovat. Překvapí úplná absence jakéhokoliv humoru, potěší naopak komplexní vhled do asijského vojenského myšlení se všemi jeho klady a zápory. Pro Středoevropana, zvyklého na bojišti akorát švejkovat, je to ve finále docela záhul. Bohužel, kresba tohohle anime částečně vypadá, jako by se sem propadla odněkud z dávné minulosti, kdy obličeje postav a jejich výrazy ještě nedokázaly přesně vyjádřit emoce. Všechny postavy, včetně hlavního hrdiny, díky tomu působí hrozně odtažitě a tak nějak neživotně, a je těžké vybudovat si k nim nějaký vztah. To společně s nefunkční a plochou dramaturgií ničí kouzlo jinak poměrně zajímavého příběhu o mladistvém geniálním stratégovi, který vlastně vůbec nechtěl být vojákem.

Intenzivní dávka holčičí roztomilosti maskovaná jako úsměvný přístup ke hraní VRMMO hry. Maple to má ale všechno až příliš snadné.  Jako zábavná oddychovka se slušnou epickou koncovkou ovšem zcela funkční.

Poměrně originální, lehce morbidní a rádoby temná magicpunk fantasy, která společně s druhou sérií tvoří jeden uzavřený příběh, trochu zbytečně rozseknutý na dvě poloviny. Už úvodní střetnutí hlavních hrdinů s lidožravým jednorožcem, který má úsměv a choutky Tyrannosaura Rexe, nás poučí o tom, že tenhle svět nebude určený pro sluníčkáře. Snaží být o něco drsnější než obvykle shouneny bývají a předestírá nám politicky nestabilní zemi, která se snaží vzpamatovat se z mnohaleté války a navíc je sužována magickými monstry. Temnou atmosféru se ovšem daří navodit jen z části, zejména kvůli nadlimitnímu množství bizardně oblečených lolitek a občasné nečekané šlechetnosti některých postav. Tím nejzajímavějším, co příběh nabídne, je vývoj vztahu mezi dvěma téměř protikladnými hlavními hrdiny – neobyčejně naivní, upřímnou a odhodlanou Čajkou a chladnokrevným, až krutě pragmatickým Toru. Na Čajku a její úsečnou mluvu jsem si musela zvyknout, ale postupem času se z ní stane nejsympatičtější postava, nelze si jí totiž nezamilovat. Se sabotérem Toru, kterého si Čajka spolu s jeho sestrou najme k dosažení svých cílů, je to trochu složitější. Život v míru je pro něj důvodem k depresím a letargii, a teprve až úkol vloupávat se do sídel hrdinů, bojovat s nimi a krást magické ostatky mrtvého císaře mu dá nový smysl života. Už v druhé epizodě při konfrontaci s Gilletovou skupinou, která Čajku pronásleduje, jsem se přistihla, že si úžasem sbírám čelist z podlahy, protože tady je něco úplně obráceně. V každém normálním shounenu by byl totiž Toru typický záporák a rytíř Gillete klaďas. Tenhle osvěživý koncept s morálně nejednoznačným protagonistou a jeho trochu jiným žebříčkem hodnot opravdu potěší. Zároveň je to spolu s pár slušnými souboji a velkolepou finální bitvou přesvědčivý důvod, proč tomuhle, v ostatních ohledech průměrnému kousku věnovat přízeň a pozornost.

Přímé pokračování předchozí série, ve kterém se konečně dozvíme odpovědi na otázky kolem smyslu existence Čajky a jejích dalších dvojnic, a jsou nám odhaleny všechny ďábelské plány mrtvého císaře. Které v zásadě nedávají moc smyslu na první, ani na druhý pohled (jak mohl vědět dopředu, že ho po smrti rozsekají na kousky?) a ve finále pak potěší asi jen zapřisáhlé odpůrce budování 5G sítí. Tak moc to nevadí, protože děj po poněkud pomalejším začátku začne být pěkně dramatický, souboje jsou povedené a na vztahovku obou hlavních hrdinů je pořád radost pohledět. Vytkla bych tomu jen určité nadužívání oblíbených klišé typu "boj proti bývalému veliteli / bývalému učiteli / rychlé změny loajality důležitých postav", která jsou navíc všechna vyloženě odfláknutá, ale při té kadenci, kterou se to na vás sype, si toho možná ani nevšimnete.