6thSun

Šmírácká část, než dojde na stupidní konec (navíc kvůli přístupnosti okleštěnej o krev) je povedená s řadou dobrejch hlášek ("Nevyhazuj to, je to 60giga mýho života!"), který přesně časuje Shia LaBeof - 70%. Konec to hodně podkopnul, jakoby ho točil někdo úplně jinej - 30%. Průměr by dal v součtu hodně malý číslo, takže bude lepší hodnotit podle celkovýho dojmu: Většinu filmu jsem se bavil - takže 70% tak jako tak.

Asi takhle nějak si představuju představení žánru zvaného PSYCHOTHRILLER. Tohle urežírovat vyžaduje talent, se kterým se musíte narodit. Že na to David Fincher má ale všichni víme už od SEDMi (tím myslím film, jestli to u někoho taky znamená věk, tak byl hodně inteligentní dítě, který se v dospělosti pravděpodobně bude zabývat zabíjením lidí). 90%.

Konečně zase "oldskúlovej" Tarantino. Tenhle film mám nejblíž k jeho prvním dvoum kusům. Stolový debaty plný namachrovanejch (pravda, někdy až moc) hlášek, tentokrát v ženským podání, nádherně chytlavý songy, promyšlená brutalita, to je to, co vyšvihlo mou hodně rychle uvadající náklonnost k Tarantinovi zase zpátky k hranicím až nekritické obliby. Na konci filmu, kdy Russell dostane definitivně přes držku, jsem řval a skákal nadšením společně s holkama a cejtil euforii, jakou už dlouho předtím ne! 90%

"Člověk by se měl cítit provinile, já se třeba cítím provinile celý život, a to jsem nic neudělal." "A věříš v Boha?" "Ne, ale cítím se kvůli tomu provinile." Brilantní dialogy, pro který Woodyho tak miluju, navíc tenhle filmu působí trošku jinak, je z něj cítit závan čiré lidskosti. Ale pro mě osobně by ideální konec byl v momentě, kdy Woody alias Danny odmítne Miu Farrow a ta smutně odchází. Danny se pak tváří bolestivě, v té chvíli je tam ale cítit dar za tu oběť-pocit smířlivého prozření. Alespoň tak to na mě působilo, ale jen do chvíle, kdy Woody vybíhá na ulici za Miou. To už je podbízení divákům, který chtěj sladký konce. Jenže lidi se bojej ukončování vztahů (patřím mezi ně), pocit, že budou sami je nutí stále rozehrávat dramata zvaná láska, aniž by byla ta pravá láska skutečně přítomná. A asi proto je tenhle závěr přijímán jako jeden z nejromantičtějších ve Woodyho tvorbě. Nemůžu s tím souhlasit, Mia tady představuje ženskou, která neví co chce, mění partnery podle nálady a ve skutečnosti by brzo zametla i s Dannym. Oproti Manhattanu, kde je Woodyho útěk za svoji láskou opodstatněný logikou předešlého děje. Ale vem to čert, celkově je to moc příjemný dílko - 85%. Nebýt zmíněného konce, tak jednoznačných 100!

Špatný nikoli, nicméně kdybych měl spočítat všechny povrchně odmotané nitky, které v logistice děje jen tak bezradně plápolají, případně jsou necitlivě ustřiženy, dostal bych ve výsledků poctivý klubko. V porovnání s mistrem Scorsesem pak Scott prohrává systémem K.O. (třebaže ne hned v prvním kole).

Chytilová je dnes spíš než dobrou režisérkou čím dál víc nasranou feministkou, která bojuje proti všemu, v období Kalamity ale byla ve vrcholný formě, nemohla se nikde moc vyjadřovat, tak buzerovala jen svůj filmovej štáb a tak vzniknul můj nejoblíbenější film od týhle neklidný paní.

Mimo slovní zásobu! 100%

Typický 70%ní snímek, pro kterej je 60% dost málo, ale 80% už zatraceně moc. Nejsilnější moment: celá první polovina. Nejslabší moment: citování Shreka.

Bravo, pánové Ludvíku a Munzare!

Na tomhle filmu mě nejvíc zaujala otázka duality člověka, kdy hlavní hrdina zabijí sám sebe po náhlém "zrození" v Teslově stroji. Kdo ale zabíjí koho? Oba dva jsou plnohodnotné bytosti s dokonce stejnými emočními stránkami, takže zabití sebe sama tady vlastně představuje tu nejhorší formu vraždy. Je tady náznak toho, jak kolikrát nemůžeme vydržet "sami se sebou", nejradši bysme jedno své já taky s chutí oddělali, ale tím bychom ztratili svou podstatu, je totiž naší neodělitelnou součástí, jakkoli může být někdy nesnesitelná. Otázka "ega" a jakéhosi "vnitřního já", toho neměnného, stále přítomného, přesto však pro řadu lidí nikdy neobjeveného, to jsou však věci do jiných rubrik. Každopádně mně právě tohle přišlo na filmu nejpřitažlivější.