Azurovydrak

Už dlouho jsem se tak nenudil. Je to přeplácané, nepřehledné a plné všemožných klišé, přičemž i samotný příběh je poměrně béčkový. Milu Kunis jsem nikdy neměl rád a Channing Tatum je ještě otravnější než obvykle. Od Wachowských jsem čekal záruku kvality, tady to teda opravdu nevyšlo. 30% PS: Jupiter je žhavý kandidát na nejhorší jméno všech dob.

Perfektní. Tohle mi ohromně sedlo a jsem neskutečně rád, že Marvel po nemastné seriálové trojici konečně trefil jackpot. Lví podíl na tom má Kate Bishop, která je skvělá, chytrá, odvážná, vtipná, zkrátka postava, která mi velmi učarovala a těším se na její budoucnost v MCU, jakožto i její představitelky Hailee Steinfeld, která je pro tuto roli víc než dokonalá. Ani Clint nezůstává pozadu, role stárnoucího mentora mu sedne, jeho cynický přístup a odměřenost se perfektně doplňuje s Katiným nadšením a zvědavostí, celkově je mezi nimi skvělá chemie. Motiv "starý veterán/adoptovaná dcera" zbožňuji a tady byl vypilován k dokonalosti. Oceňuji četné komiksové narážky i vánoční ladění, které tomu dává takový příjemný, pohodový nádech. Seriál se drží při zemi, je si vědom svých omezení a nepokouší se o digitální spektákly jako třeba Loki, kterému přehnané ambice podmetly nohy. Namísto toho podává komorní, umírněný, lidský příběh založený na dialozích, který v této hektické době působí jako osvěžení. Nemluvě o zapojení starých postav, které tu pořádně zamíchaly kartami. Nakonec to ale dopadlo dobře a já prokleji Marvel, pokud neschválí druhou sezónu na příští vánoce - 95%

Brutální nářez. Čistá tříhodinová extáze pro jakéhokoliv fanouška nejen Marvelu, ba i celé superhrdinské tvorby. Celý film je v podstatě jeden velký fanservis, který ponouká těžké dávky nostalgie a takových "pomrknutí" na diváky, které jsem přijímal v nevěřícném údivu. "You know, I'm something of a scientist myself." Stále si vybavuji okamžiky, kdy v kině propukl jásot, kdy pláč i úžas. Je to film, za kterým musí stát neskutečné množství práce a u nějž je téměř neuvěřitelné, že vůbec vznikl v podobě, v jaké jsme ho mohli vidět. Napěchované herecké obsazení, příslib velkého finále, očekávání fandomu nabobtnaná do nebeských výšin... existoval tisíc a jeden způsob, jak mohl film narazit, a namísto toho dokázal ze svízelné situace vykličkovat ve velkém stylu. Pokud byl teasovaný návrat starých padouchů provázen obavami, které kdysi smetly třetího pavoučího muže kvůli překombinovanosti, byly zbytečné. Každý dostane ten svůj moment, ve kterém zazáří, což doprovází příjemný mix akce, vážnosti a humoru. "The power of the Sun." - "In the palm of your hand." Trojitý pavučinomet na závěr je už jen třešničkou na dortu. Wattsův jednoznačný Magnum Opus a umělecké dílo, které má všechny předpoklady stát se do pár let kultem, což mu ze srdce přeji - 95%

Přiznám se, že fiasko jsem větřil už od oznámení. Tessa Thompson je asi takový "Muž v černém" jako já Malá žena. Role v Ragnaroku jí sedla na míru, ale tady je těžce nudná, nezajímavá a zbytečná. Hemsworth má naopak až přehnané sebevědomí a bohužel nepochopil, že humor je potřeba dávkovat. Tlačí ho moc na sílu. Výsledkem je guláš špatných nápadů, co místy působí spíš jako parodie originálu nežli pokračování - 20% PS: Liam Neeson už taky neví, v čem by hrál.

Spoiler! "Dobrý déšť ví, kdy má padat." Řeknu předem, že tyto finalisty jsem nečekal. Vzhledem k charakterovému vývoji, kterým si postavy prošly, to však dávalo perfektní smysl, jelikož motivace obou byla rozličná a přec stejně intenzivní. Boj byl surový, traumatický, skvěle natočený a vygradovaný, vyústěný téměř poetickým činem, jenž důstojně završil hry, který bylo obětováno tolik a vráceno tak málo. "Když jsme byli děti, takto jsme si hrávali... a mámy nás volaly k večeři. Nikdo nás už nevolá." To měl být konec, dobrý konec, který však nepřišel. Místo toho přišel balast. Velký zvrat ohledně tvůrce her byl nesmyslný, laciný a kompletně mi zničil příjemné vzpomínky na šestý díl, který teď zpětně vyznívá o dost jinak, a to vážně ne k lepšímu. Ki-hunovo křiklavé odbarvení, jehož pointa mi stále uniká, si taky mohli odpustit a namísto toho, aby se osobně postaral o bratra dívky, která mu zachránila život, ho nechá R O K hnít v dětském domově, zatímco se upíjí do letargie, a nakonec ho odhodí k sousedce. Nedozvíme se, zda policistovo snažení mělo vůbec nějaký výsledek, namísto toho seriál skončí jakousi premisou pomsty, která mě vážně ale vůbec netankuje. Sice se chystá druhá řada, avšak té po likvidaci hlavních a troufnu si říct, pro seriál nepostradatelných postav, nedávám velké naděje. Promarněná šance.

Spoiler! "Don't do it. That isn't you. You're a good person at heart." Nevinná smrt vždy bolí, avšak tady šlo ještě o mnohem víc, o rozloučení a život, který mohl být. O to horší to je. Už když běžel k těm dveřím, tak jsem to v duchu tušil, přesto jsem doufal, že mi to tvůrci neudělají. Ač po v předchozích dílech zavedené, nevyhnutelné mortalitě to bylo jistě naivní, přesto jsem v to doufal. Policista mi byl ukradený, ale její smrt bolí. Měla to vyhrát.

Spoiler! Sice to nebyla hotová emoční lavina jako minule, ale pořád jsem se bál dýchat a byl napjatý až do konce. Pevně doufám, že to přežijí všichni tři, ale pokud bych si musel vybrat. tak by to měla vyhrát Sae-byeok.

Taková koncentrace emocí se jen tak nevidí.  Mistrnou kombinací rozboru lidské povahy, těžkých morálních voleb a na duši brnkající hudby vznik zatím nejsilnější díl. Nemohu jinak než maximálně.

Hodně divný, vážně divný film, s částmi kvalitativně odlišnými jako den a noc. Největší problém vidím ve scénáři, jelikož dialogy mě řezaly. Snad i ty herečky musely vnímat, co za nesmyslné repliky to musejí odříkávat. Úvod obecně působil neskutečně amatérsky, jakoby ho psal začínající ňoumes, co v půlce náhle odjel na Kanáry a přebral to zkušený veterán. Střídala se jedna praštěná scéna za druhou, film se nezdržoval nějakým vysvětlováním (sestry se porvou na smrt, načež střih a už jsme besties) a já jen v duchu litoval, že bravurní výkon Florence Pugh v roli Yeleny, jejíž casting se ukázal trefou do černého a již bych v budoucnu vídal velmi rád, byl téměř utopen vinou těžké nekompetence písařů oněch prokletých dialogů. Natašina proměna na emoční citlivku mi též na náladě nepřidala (vzpomínáte na dobu, kdy byla ještě cool?), jelikož tento charakterový nešvar v nedávné době předvedl už seriálový Loki a na velkoleposti mu to zrovna nepřidalo. Tak jako tak jsem aspoň rád, že úplný finiš, aneb destrukce Rudé komnaty a zvraty s ní spojené, se relativně podařilo prodat a potitulkový závěr, ač bohužel vyzrazen v rámci mého půlročního čekání na dabing, navnadil na Hawkeyeovo řádění. Mohlo, mělo to být lepší, ale na to, že jsem podle první reakcí očekával hrůznou hrůzu, se to dalo vstřebat i bez žaludečních potíží - 50%

Nezfilmovatelná Duna zfilmována potřetí. Knížky jsem nečetl, o Duně jsem věděl prakticky jen že je to obrovská sága, svou kompaktností a členitostí srovnatelná s Martinovou Písní ledu a ohně, a že tam někde plavou píseční červi. Proto jsem byl zvědavý, jak si tak obtížnou látkou režisér skvělého Zmizení poradí. Prvních pár minut dalo okatě najevo jednu věc, a to že se hodně pojede na efekt. Režisér Villeneuve se snaží diváka ohromit technickou stránkou. zabírá široké písečné scenérie a ponouká vizuální orgie. Duna je hned od začátku působí neskutečně monumentálně, epicky, kvalitou záběrů se hravě vyrovná třeba Hvězdným válkám. Pak se však dostává ke slovu příběh a ten jasně dokazuje, proč si tolik slovutných filmařů na Herbertově předloze vylámalo zuby. Je toho zkrátka moc. Záplava jmen, planet, rodů, jejich zvyků, ale i mystických sil a proroctví naflákaná do jednoho filmu nutí nezkušeného diváka domýšlet se častěji, než je zdrávo, nebo se například podrbat na hlavě, když komorná u předávání dýky začne dramaticky kvílet. Herci se snaží, ale krom pokynu "vypadejte cool" toho nemají moc na práci a takový Timothée Chalamet prakticky nedělá nic jiného, než se tváří zamyšleně a má vidiny. Nejvíc mě nakonec oslovila Rebecca Ferguson, která dokázala emoce své postavy uvěřitelně prodat. Přes to všechno ale nakonec největší problém ukázalo tempo, kdy se film snaží působit tajemně a mysticky, ale v realitě působí vláčně a utahaně. Časté slow-mo a táhlé záběry na tváře tomu jen přidávají. V závěru jsem doufal v epické završení, která nepřišlo. Přese všechny výtky však Denisi Villeneuvemu přeju, ať si Duna vydělá na pokračování a on může tenhle mírně rozpačitý prolog dovést do zdárného konce - 80%