vitocassetta

Cesta k lidskému nitru, jehož středem je spalující touha. Díky maestro Kubrick za váš finální počin a poslední odkaz světu a kinematografii! Opravdu skvělé završení vizionářské filmografie, která inspiruje dodnes a bude mnoho let. Právě v posledním snímku se Stanley věnuje komplexní vztahové psychologii a rozhodl se po dlouhém odkládání adaptovat, jeho oblíbenou, Schnitzlerovu Snovou novelu. Dějová linie je hluboká diagnóza krize manželství a jak už částečně napovídá název, primárně se věnuje snům a jejich dopadům na naše reálné životy. Je sen jen pouhým snem, nebo je to něco, co může vyvolat žárlivost ve vztahu či manželství? Co vše mohou o člověku prozradit sexuální sny? Bere se sexuální představa s jiným člověkem jako nevěra? Učebnicově strukturované melodrama jde ke kořenům vztahových problémů a odhaluje lidské chtíče a zrádné sexuální fantazírování. Nahlíží na představy o cizích lidech v našem sexuálním životě a jak s nimi zápasí důvěra. Noc plná dobrodružství a pronásledování svých sexuálních tužeb, které vrcholí v sexuální posedlost. Frustrace hlavního hrdiny z nenaplněných sexuálních setkání a neúspěšných pokusů “pomstít se“ své ženě za to, že mu odhalila své sexuální představy s jiným mužem. Snem se cítí ponížen a ztrácí kontrolu nad svým manželstvím. Můžeme mu to mít za zlé? Úzkost a pocit zrady je na místě i když se jedná o pouhé sny. Hluboko totiž cítíme, že sny vždy něco naznačují a znamenají, a proto nás tak často děsí. Pokouší se ve svém životě ochutnat zakázané ovoce, ale zjišťuje, že falešné touhy po něčem novém nám nepřináší radost, ale naopak pouhé zklamání. Podobně jako při hledání místa, kde končí duha. Tematizovaná problematika narušení vztahu třetí osobou a naivní pocit, že potřeba flirtu a chtíče po cizích lidech se po závazném vztahu vytrácí. Toto lidské pokušení vůči jiným nezmizí a těmto touhám nemůžeme zabránit v manželství, ani v partnerství. Právě sny mohou odhalovat skryté tužby a sexuální impulsy vůči jiným. Zapomíná se, že nenaplněné touhy a erotické fantazie jsou univerzální a má je každý z nás. I s vědomím toho, že mohou být destruktivní pro naše soužití. Naše touhy totiž nejsou korektní. Po zhlédnutí filmu nastane tajemná omámenost, podobně jako když se probouzíme z hlubokého snu. Jelikož jsou sny téma číslo jedna, nemůžeme zapomenout na snového taťku Freuda. Schnitzler a Freud se navzájem inspirovali a znali se – oba psychologové měli zájem o sexuologii a analýzu snů. Co když se sny mohou teprve proměnit ve skutečnost? Snění a bdění, pravda a lež, realita a fikce se vlévá do jednoho. Kubrick dělá skvělý průnik mezi snovým světem Lynche a světem problémového manželství, kterému se věnoval Bergman. Neskutečných 7 let psaní scénáře a 400 dní natáčení se na Kubrickovi podepsalo. Díky tomuto produkčnímu peklu ale zároveň posedlé vytrvalosti a puntičkářství jsem přesvědčen, že v tomto filmu nic není náhodou a vše má svůj účel. Nic ovšem nemůže být dokonalé, a i přes Kubrickův perfekcionismus nemohl počítat se vším. Třeba se svojí smrtí. Zemřel krátce po představení konečné verze filmu a Warneři museli film dodělat bez jeho přítomnosti. Jelikož je Kubrick známý tím, že své filmy stříhá ještě těsně před premiérou, už se nedozvíme, jestli odevzdaná verze filmu je jeho pravou vizí. Přijde mi ironické, že nejpečlivější filmař všech dob zemře dříve, než stihne dokončit a představit své poslední dílo. Jeho nejosobnější film tlačil na limity a tvůrce překračoval hranice svého režisérského umu. Rakouská televizní verze z roku 1969, která přesně kopíruje novelu, má něco málo přes hodinu a jako film je uspěchaný a fádní. Jako fanouškovi slow cinema se mi více zamlouvá Kubrickova verze, která je adekvátně dlouhá a nemám ani jednu připomínku ke stopáži. Lépe se mohou vyjádřit emoce, vstřebat myšlenky, a to díky přítomným ztuhlým dialogům funguje. Zdlouhavost dodává dramatičnost a intenzitu momentů, kterých je v příběhu plno a musí se jim dát prostor. Děj hypnoticky svádí do děje a vábí na sexuální mystiku, rituály a erotickou záhadnost. Jména, která jsou součástí konce jedné éry filmařiny. Kubrick uzavírá svou práci a zakončuje tak tisíciletí. Z filmu se tak stává další argument, proč byl rok 1999 jeden z nejsilnějších pro kinematografii v historii. Mezi Cruisem a Kidman perfektně funguje sklíčená chemie a domnívám se, že Kubrickovi kývli na film kvůli tomu, že něco podobného ve svém někdejším manželství prožívali. Natočit tento film byla cesta k určité terapii. I přesto, že nemám rád Cruise tak film zachraňuje především skvělá Kidman jak herecky, tak svým šarmem. Spalující touha je film, kde zvuk a obraz nahradily potřebu mluveného dialogu. Opravdu se zde moc nemluví a tento stav mi vyhovuje. Zato každá věta ve scénáři má svoje místo a klade se na ni patřičný důraz. Kubrick používá opět svoji symbolickou paletu barev, díky ní můžeme číst emoce. Film je sužován snovým, mlhavým žárem barevných světel a dělá ze snímku vizuálně podmanivou podívanou. Kubrick použil všechny nástroje k tomu, aby vizualizace působila právě takto mělce. Nemluvě o tom, jak je film obecně scénograficky krásný. Musím ale uznat, že druhé zhlédnutí filmu nebylo tak magické a atraktivní. Film rozhodně netěží z opakovaných zhlédnutí a prvotní vzrušující pocity ustupují. Jelikož film nabízí velké množství interpretací a výkladů, váže na sebe stejné množství konspirací (jako u každého filmu od Kubricka). Byla proto zábava tento film analyzovat a nadinterpretovávat. Očividné jsou i motivy objektivizace žen a narážky na současný přesexualizovaný svět. Ale přece jsme dostali poslední vzkaz od režiséra prostřednictvím závěrečné ikonické scény, která je nejen odpovědí na problém dvou lidí ve filmu, ale i poselstvím pro život nás všech. Protože očistcem z prožitých duchovních otřesů je právě sex.

Titane a jeho provokující vyznění zaručeně potěšil woke culture, a naopak urazil a pohoršil většinu filmových konzerv a akademiků ve světě. Tato typická festivalovka ovládla liberální Cannes a kráčí ve šlépějích progresivní francouzské vlny současnosti, které vládne divoký Gaspar Noé nebo Hélene Cattet. Režisérka měla očividně jasnou představu o tom, co chtěla filmem vyjádřit a zapojila do svého bizarního příběhu Cronenbergovské prvky divnosti. Snímek je mišmaš všech kontroverzních témat, které pálí současnou společnost, tím pádem se dobrovolně vzdal veškeré naděje na tehdejšího Oscara. Titan představuje jakousi neprostupnost, odolnost a uzavřenost. Tyto vlastnosti má společné s hlavní hrdinkou, která má sexuálně blíž ke karoserii než k lidskému tělu. Otevírá téma křehkosti lidského zdraví a jak s ním člověk nakládá za hranice možností. Film má tendenci ukazovat extrémní ubližování si na zdraví. Sebepoškozování našlo novou hranici únosnosti a scéna domácího potratu ve mně vyvolala PTSD z druhého dílu Nymfomanky. Doufám, že se tahle praktika nestane u filmařů trendem. Úchylky, na které jsme v dětství velmi náchylní, se lehce vytváří v naší psychice a táhnou se s námi po celý život. I o tom je Titane. Netypická záliba sexuálního chování vytvořená nešťastnou náhodou v dětství naší hrdinky, se projevuje nepřirozeně velkou láskou k autům a kovům. Tento kontrast mezi typicky maskulinní zálibou a feministickou hrdinkou je skvěle režijně zpracováno a komunikováno divákovi. Hranice mezi tím, co je považováno za maskulinní a feminní je nepřekvapivě velmi vratká a fluidní. Režisérka se prostřednictvím filmu přiznaně vysmívá toxické maskulinitě a odsuzuje ji. Ukrývání své sexuální identity je pro mnohé bolestivé a vyčerpávající. To často ústí k odcizení, jak od rodiny, tak od svého genderu či své pravé sexuality. Dysforická porucha osobnosti je intimním tématem ve společnosti a film ho bezpředsudkovitě otevírá a probourává tabu. Shazuje konzervativní popírače genderu a podporuje sebeidentifikaci. Film je o evoluci. O měnících se názorech ve společnosti a jakým způsobem nahlíží na problematiku genderu, sexuality, fetišů nebo přístupu k technologiím. Proto je důležité být tím, kým chceme být bez ohledu na to, jestli nás přitahují muži, ženy či auta. Ať už je naše úchylka jakákoliv. Ducournau natočila odvážný intimní film o sexualitě a lidském těle, který je předáván brutálním vyprávěním. Typicky feministická hlavní hrdinka je přehnaně agresivní, surová a místy iritující svým chováním. Kombinace těchto velkých témat může působit, že se film snaží být na sílu edgy a novátorský. Ovšem vyvolat tak velký wow efekt v divákovi chce kuráž a tu můžeme vidět i v jiných dílech této nové tváře francouzského filmu.

The battle of filth shall begin! Souboj o status “Filthiest person alive“ vyhrává nejznámější drag queen a transvestita na planetě – Divine! Ze začátku působí Růžoví plameňáci jako učebnicový příklad crazy komedie, ovšem opak je pravdou. Film má překvapivě dokumentární charakter a slouží jako šokující sonda do bizarního vidlákova plného oplzlých postav, které by mohly být součástí panoptika. Cirkusácký nevkus je znát hlavně u kostýmů a celkové výpravě děje. Film pojímá celou škálu žánrových prvků a motivů, od experimentální slátaniny po groteskní porno. A tak to ústí v totální chaos. Herecké výkony jsou na úrovni dramaťáku na základní škole, což vyvolává vtipné momentky. Plameňáci jsou primitivní příběh o nenávisti, ponížení a pomstě. Ovšem tento naturalistický film pravděpodobně naráží na ztrátu soudnosti ve společnosti. Po celý film se setkáváme pouze se zvrhlíky, divnolidmi, úchyláky či psychopaty, kteří prahnou po publicitě. Provokativní film potřebuje provokativní hlavní roli, což již zmiňovaná Divine stoprocentně splňuje. Z očividných důvodů se snímek stal kultovním – má své příznivce a je zmiňovaný dodnes jako nejbizarnější dílo kinematografie. Dopomohly tomu nevyhnutelné zákazy a pobuřující reakce, a tak se jednoduše z filmu stal edgy underground. To byl ovšem zřejmý cíl režiséra a na filmu je znát, že chce rozbít všechna myslitelná tabu v 90 minutách. To přiznává konec konců i sám režisér. Z některých scén se zvedá žaludek (sledovat nalačno!), ty se ovšem prolínají s ulítlým scénářem, který je plný hlášek a originálních nadávek. Lepší prožitek z filmu zaručuje konzumace omamných látek či jiných substancí, protože ve střízlivém stavu je film těžko stravitelný.

Je 2. listopadu 1975. Na italské pláži Ostia se v ranních hodinách nachází zmrzačené tělo. Je několikrát přejeté autem, brutálně zbité a popálené. Obětí této vraždy je Pier Paolo Pasolini – italský básník, spisovatel, společenský provokatér a filmový režisér. Rádoby renesanční člověk dokončil pouze před pár týdny svůj poslední film – Saló, aneb 120 dnů Sodomy. Film považován za nejzvrhlejší a nejzkaženější v historii byl zakázaný v nespočtu zemích. Film, který mohl být příčinou Pasoliniho smrti. Film, který ho pravděpodobně stál život. Saló je první snímek v plánované “Trilogii Smrti“, kterou režisér (naštěstí?) nedokončil. Vzbudil velkou nenávist vůči své osobě a film se mu stal osudným. Oprávněně se film řadí na pomyslné dno ledovce, kde jsou nejbrutálnější kinematografické počiny (Cannibal Holocaust, Srbský Film). Zmíním pár motivů či témat, které ve filmu dominují. Zajímavým motivem jsou kontrasty. Děj jde například do kontrastu s obrazem, který je precizní, symetrický a uhlazený, avšak děj je zvrácený, chaotický a šokující. Pasolini snímá krásný obraz na pozadí zvrhlých činů. Ovšem hlavním tématem je bezpochybně moc. Film nastavuje zrcadlo absolutistickým režimům, kde se společnost rozděluje na “pány“ a “oběti“. Ve filmu to je zahnané do extrému. Páni (ti nejhorší z nejhorších) si hrají na bohy ve svém chrámu orgií, aby naplnili své sodomistické rozkoše. Oběti ovšem jsou chladnokrevně mučeni, týráni a ponižováni, což ústí v zoufalou agónii, psychickou i fyzickou. Jsou odsouzeni k záhubě, zbaveni veškeré vůle, práva a slovy jednoho z pánů, jsou to „stvoření určené k našemu potěšení.“ Ovšem s absolutní mocí přichází paradoxně absolutní anarchie. Snímek je o ničem a zároveň o všem – můžeme zde hledat nekonečně mnoho metafor na zkaženou společnost, morálku, duchovno, nihilismus či korupci. Ale jak film vnímám já? Vnímám to jako demonstraci lidského zla a potvrzuje mé dlouhodobé přesvědčení, že jenom člověk je schopen vyprodukovat to největší čiré zlo. Žádné nadpřirozené či vymyšlené postavy. Člověk, který má absolutní moc. Je strašně složité dílo recenzovat - jedna půlka diváků považuje snímek za provokativní masterpiece, druhá za traumatickou perverznost. Obě půlky mají pravdu. Film je ve výsledku kombinací sadistického porna a ideologických myšlenek, které chtěl Pasolini sdělit. Chtěl jít do extrému, upozornit na ně a varovat před nimi. Jedním z cílů byla také provokace. Výrazné explicitní scény tam nejsou náhodou a Pasolini věděl co dělá. Chtěl zachytit svět, jak ho vidí on - zkažený. Film nemá žádné vyvrcholení, žádný konec, pouze budí dojem nekonečného kruhu utrpení a smrti. Pouze roztok těch nejhorších věcí ve dvou hodinách. Není divu, že je to oblíbený film Gaspara Noé. Ale toto všechno tvoří nezapomenutelné dílo, které dodnes pobuřuje společnost a málokdo ho překoná ve své bizarnosti a extrémnosti. Na film jsem nekoukal s radostí nebo s potěšením, spíše ze zvědavosti a z lásky k filmu obecně. Mně osobně to přijde minimálně zajímavé, že něco takového vzniklo a je zábavné číst rozporuplné reakce. Číst si o tom, jestli je Pasolini zosobnění zvrácenosti nebo metaforický génius. “Není nic nakažlivějšího než zlo“

Božská komedie podle Larse von Triera aneb jak hluboko v pekle skončí tento režisér? První seznámení s tímto filmem jsem měl v podobě jeho traileru a už tenkrát mě z toho mrazilo. A nyní jsem postavený před dvou a půl hodinovým dílem od nejkontroverznějšího režiséra současnosti. Sám tomu nevěřím, ale tento snímek jsem se rozhodl zhlédnout podruhé. Dovolím si tedy představit hlavní postavu. Jack je chladnokrevný sériový vrah, který během 12 let zabil kolem 60 lidí. Ano, toto se může zpočátku zdát jako nudné klišé, ale věřte, že se opravdu nejedná o kriminálku Alfreda Hitchcocka. Jack svůj příběh retrospektivně vypráví a rozděluje do 5 náhodně zvolených incidentů (vražd), které se během těchto let udály. Trier velmi rád rozděluje své filmy do kapitol, které pomáhají strukturovat jeho extravagantní příběhy. Tyto incidenty nebudu podrobně popisovat, ale je důležité, abychom si udělali aspoň malý obrázek o zvrácenosti této postavy - v jednom incidentu postřílí svoji bývalou rodinu (ano i s dětmi), v druhém zase zvrhle zabije svoji přítelkyni a poté pár náhodně vybraných lidí. Trier je opravdu jediný režisér, kterému prošla vražda dítěte na plátně v Cannes. Dále tu máme dvouminutové škrcení ženy bez žádné pauzy či střihu, které je opravdu znepokojující a hlavně zbytečné. A to je jen malý výčet z mnoha nepříjemných scén, které nutí diváka odvrátit zrak a film vypnout. Ale zpátky k Jackovi. Jack je velmi precizní, narcistický, někdo by mohl říci až geniální psychopat, který srovnává své vraždy s uměním. Tímto hned navážu na již zmíněnou symboliku Božské komedie a celkově artovou stránku věci. Jack během filmu konverzuje s Vergiliem a společně filozofují nad společenskými ideály a násilnými zločiny, které Jack provedl. Společně si vyměňují argumenty o tom, jak lidé vnímají umění a jak vzniká. Trier krásně pracuje s těmito filozofickými vsuvkami a dialogy, které nám mají “vysvětlit či objasnit“ Jackovo zabíjení a jeho přemýšlení. Jack nás kupodivu určitým způsobem vzdělává o umění, hudbě nebo architektuře a vždy nám dopřeje komplexní výklad. Jacka bych přirovnal k takovému hipsterovi mezi sériovými vrahy kvůli jeho nezvyklým koníčkům a zájmům. Režisér opravdu umí nadnést a zveličit každou artistickou prkotinu, ale rád jsem se nad nimi pozastavil. Film zachycuje hned několik motivů a je složité je všechny rozebrat, takže je aspoň uvedu: Jackova porucha OCD, symboly křesťanství, Jackovo stavění perfektního domu a teorie perfektního materiálu, práce s barvami (hlavně s červenou), neustále přítomná misogynie v režisérových filmech, nihilismus... Dále musím zmínit úplně odlišnou práci se střihem a neustále akční kamerou, kterou má Trier tak v oblibě. Díky kameře nás režisér vyloženě nutí dívat se na morbidní záběry a syrové snímky, které v určitých momentech vypadají až podezřele reálně. Divák je jako svědek při živém přenosu vraždy a cítí, jako by to byl on, kdo stojí za kamerou a točí tento násilný chaos. A po nespočtu zvrhlých a nemorálních momentech se konečně dostáváme k velkému finále, které je plné abstrakcí, symbolů, mytologie a otázek o existenci pekla a posmrtného života. Epilog je vyobrazen jako cesta Jacka a Vergilia očistcem a peklem, kde Vergilius doprovází Jacka až k poslednímu okruží pekla. Tuto cestu je možné chápat jako poslední zpověď Jacka před jeho smrtí. Jack se až do poslední chvíle snaží vyhnout svému trestu , ale nakonec selhává a upadá do posledního okruží pekla, kde končí ti největší hříšníci a film nám dopřává uspokojující závěr. Musím říci, že Trierovi filmy jsou opravdu stejně nebezpečné, jako je on sám. Schválně přidává do svých filmu podprahové zvuky/signály, ze kterých se někomu může dělat špatně a pro slabé povahy je to naprosto nekoukatelné. Film je názorná ukázka chování surového zabijáckého psychopata bez výčitků a chybějící empatie a zároveň geniální a originální interpretace Danteho klasiky. Přesto je jeho nejnovější dílo lépe stravitelné, než snímky Antikrist nebo druhá část Nymfomanky. Jsem rád, že tyto nezávislé filmy někdo tvoří a dokáží se výrazně lišit od těch v Hollywoodu. “Umění je mnoho věcí“

Pokaždé když sleduji filmové experimenty tak se nestačím divit, s jakou originalitou se snímky snaží zapůsobit. Vačičák je one of a kind horor, který přináší opět něco nového. Obsahuje žánrové prvky, které ovšem nemají za cíl vyděsit diváka, ale mají zcela jinou funkci – psychologickou. U filmu rozhodně nenabíhá adrenalin, takže zábavu nečekejte. Potěšila mě absence hororových klišé, kterých jsem se tak moc bál. Ovšem film zachycuje velmi temné a složité téma, tudíž bez hrůzných scén a creepy kulis se neobejde. U tohoto filmu mě nejvíce bavilo hledat významy (více než normálně). Nutil mě k tomu tajuplně napsaný scénář, který sice obsahuje strohé dialogy, ale pořád slouží jako nápověda k rozklíčování abnormálního děje. Intenzivní finální scény mají ještě temnější podtón, které vyvrcholí v zajímavý plot twist a dělá z filmu lepší průměr. Musím také zmínit asi jednu z nejlépe vytvořených rekvizit kinematografie, díky které se ozvala moje arachnofobie. Děsivá pavoučí loutka s mrtvým obličejem dává filmu nálepku kvalitního psycha a s utrápenou hlavní postavou tvoří dokonalou dvojku. Ovšem na to, jak je film krátký, tak děj plyne strašně pomalu. Nekonečné procházky protagonisty, které jsou zbytečně natahované a nakonec tvoří několik bezvýznamných scén. Také jsou přítomné skoky v čase, které tvoří dezorientaci a nechávají diváky nejistými. Obrazy schizofrenie a expresionismu jsou očividné, proto bych se nebál film přirovnat třeba k Eraserheadovi. Possum je originálně zpracovaný boj s traumatem, který člověka požírá a ke konci se mu ještě vymstí. Celkově se jedná o kvalitní low-budgetovku, která se dá shrnout do jedné věty - je to fakt divný.

Pouliční snímek z prostředí sychravého skotského předměstí, kde si z nudy místní děti zahrávají se svým životem. Spontánní poflakování mezi špinavými ulicemi odhaluje existenciální drama v nevšední sociální bublině. Příběh naivních dětí zobrazuje chaotické, někdy až zkažené vztahy v chudinském sousedství. Ponurou atmosféru tvoří převážně chladné barvy a pusté ulice, které jsou zamořené odpadky. Velký vliv má i skvělý skotský akcent, který nějakým způsobem dodává špetku autenticity. Ovšem nejvíce vnímáme velmi hořký děj z pohledu pragmatického Jamese, který se hledá ve společnosti a poznává první dětskou lásku (i když trochu nevšední). Děti poznávají dosud neznámé emoce a city, které jsou ovšem přirozené. I přes všechnu melancholii a syrovost dokáže snímek zachytit i malé radosti ze života a zobrazuje snahu o splnění snu, která slouží jako útěk před tvrdou realitou. Film se snaží dodržovat úzkostlivou, ale přesto krásnou kompozici, která je plná zajímavých úhlů. Dohromady toto tvoří depresivní podívanou, která je velmi kvalitní prvotinou úspěšné anglické režisérky.

Nemilosrdná ruská kinematografie, jak už ji z historie známe, se opět pyšní svými úzkostlivými příběhy z dob válečného běsnění. Toto oblíbené téma ovlivnilo spoustu ruských/sovětských režisérů od Ejzenštejna po Bondarčuka či Tarkovského, kteří taktéž čerpali z válečné historie. Tito pánové patří mezi nejznámější ruské tvůrce, které ovlivnila doba, v níž tvořili. Po dnešku do tohoto tria musím zařadit i režiséra Klimova a jeho drama JDI A DÍVEJ SE. V současnosti, kdy se důsledky války promítají i do našich životů, jsem sledováním tohoto filmu ztratil další iluze o lidskosti a dobrotě. Bohužel. Příběh líčí válečné zlo z pohledu mladého chlapce, který odchází z domova a dobrovolně se připojuje k partyzánské skupině. Po drastickém bombardování úkrytu se vrací domů, kde zjišťuje, že jeho rodina byla vyvražděna společně s celou vesnicí. Osamocení a zármutek ho přivádí na pokraj šílenství a snaží se přežít na vlastní pěst. Útěk před smrtí ho dovede do vesnice, která rovněž čelí vyhlazení německými vojsky. Syrové prostředí běloruského venkova a válečných bojišť je zpracováno do nejmenších detailů a slouží jako pozadí pro traumatický osud chlapce Fljory. Atmosféru tvoří převážně sychravé počasí, bledé barvy, vzduch plný páchnoucího dýmu a olova, špína a nepřetržitý strach lidí. Prostřednictvím Fljory poznáváme hrůzy válečného pekla a s ním spojené psychické změny a jeho následné prozření. Film využívá ruční kameru a záběry z první osoby, které dodávají autentičnosti. V tomto lyrickém dramatu ovšem nejvíce mluví tváře ztrápených lidí. Ustrašené oči plné slz a zoufalé výkřiky do prázdna, ze kterých běhá mráz po zádech, dělají z filmu obtížnou podívanou. Musím vyzdvihnout neskutečné herecké výkony amatérských dětských herců, kteří dokázali ztvárnit emocionální výrazy a nálady plné utrpení a vzteku. Samozřejmě se snímek nevyhnul symbolice a drobné poetice, která má v příběhu své místo. V závěru filmu se Fljora stává bezcitným pozorovatelem či poutníkem, který sleduje hrůzné obrazy války v naprosté bezmoci. Zažívá chladnokrevné vyhlazování vesnice, kde němečtí vojáci provádí veřejné genocidy a zapalují kostel plný nevinných lidí. Hororové okamžiky prolíná Mozartova hudba, která slouží jako jakýsi rekviem za masakr. Konečné symbolické “vyřizování účtů“ s Hitlerem probouzí Fljorovo mrtvé nitro a režisér jasně dává najevo, že nacistická fanatizace je příčinou mašinérie, která produkuje smrt a nelze se z ní vymanit. Film servíruje krutost bez přetvářky a okamžiky podobné apokalypse, které vyjadřují, že největší zlo může vyprodukovat jedině člověk. “Zbabělost nikomu neprojde"

Bůh je mrtev! Ať žije Satan! V příběhu o bezmoci a spiknutí předvedl Roman Polanski svoji precizní režisérskou práci už během své rané tvorby. Díky svému zpracování si získal oblibu jak u filmových diváků, tak u fanoušků knižní předlohy. Dvou hodinové budování napětí se mísí s vícero žánry a v ději se promítají prvky dramatu, psychologické detektivky, hororu či thrilleru. Režisér se ovšem nesnažil vytvořit umělé hororové scény, právě naopak. Usiloval o to, aby ve filmu bylo co nejvíce situací, které by se teoreticky mohly stát i v reálném světě, což produkuje v divákovi ještě větší strach. Vyhnul se proto speciálním efektům, kterých je ve filmu opravdu minimum. Než se pustím do analýzy samotného filmu, rád bych poukázal na okolnosti, které jsou s ním spojeny a mají dopad na celkové vnímání snímku. Rok po uvedení filmu do kin byla plánovaně zavražděna režisérova těhotná manželka Sharon Tate sektou Charlese Mansona. Prý měl film na Mansona velký vliv a inspiroval ho. Citlivé téma odebrání dítěte se svým způsobem promítá i ve filmu. Režiséra to životně poznamenalo a k filmu si vytvořil silnou citovou vazbu. Také dům, kde se film natáčel má svoji historii. Právě o 10 let později byl před stejným domem zastřelen John Lennon, který v něm v tu dobu bydlel. Nyní už ale zpátky k Rosemary a jejímu dítěti. Pokud prominu opravdu nevkusnou titulkovou scénu a velkou absenci napínavých a dynamických scén, tak to je snímek celkem bezchybný. Rosemary a její manžel Guy se nastěhují do pochybného domu, kde bydlí podivní sousedé Castevetovi. Ti jsou shodou okolností členy rozmanitého satanistického kultu, kteří se spiknou proti Rosemary. Nevinná katolička se ocitá v domě plných satanistů a novodobých čarodějů, kteří postupem času zmanipulují i jejího manžela. “Snová“ scéna, ve které je Rosemary omámena a znásilněna při rituálu samotným Satanem, je plná symboliky a pekelných výjevů. Upsala se Ďáblu proti své vůli a od té doby je obklopena čirým zlem. Postupně je izolovaná od svého okruhu přátel a během těhotenství prožívá velké bolesti a hotové peklo. Strach o své dítě je ten největší jaký matka může mít, a tak se nechává zlákat přírodními výživami a bylinkami, které ji podsouvají zlomyslní sousedé. Nic netušící Rosemary se stává obětí kultu, který ji chce připravit o narozené dítě, jehož otec je sám Satan. Náznaky satanského spiknutí proti její osobě a dítěti pozná podle řetězové reakce malých detailů. Ale bohužel ani Rosemaryno podezíravé chování ji nezachrání před čarodějnickými praktikami sousedů s “vyšší mocí“ a padá do propasti kouzel a manipulace. Je bezradně uvězněna v kruhu lidí, ze kterého nelze uniknout. Vyžaduje si upřímnost, ale ta se ji nedostává. Odříznutí od okolního světa ji nutí být neustále doma, kde nedokáže věřit ani svému manželovi. Ke konci filmu začíná záživná detektivní práce, kdy se paranoidní Rosemary snaží rozluštit tajemství čarodějnických kultů a rituálů. Jako diváci ji chceme dopřát, aby se dozvěděla pravdu o svých sousedech a dítěti. Finální scéna, která nás zavede přímo doprostřed atmosférického sabatu oslavující narození Satanova syna, je plná náboženských paradoxů. Rosemary se dozvídá, co je její dítě zač. Pozoruje převrácený krucifix nad černou kolébkou a jeho ďábelské oči. Odmítá být matkou, ale láska k dítěti ji překonává. I přesto, že to je láska k Satanovi. “Co jste mu udělali s očima!“

Další dílo ze sbírky 1001 zvrhlých filmů, které musíte vidět, než umřete. Tento méně známý snímek si u nás získal jakési přízvisko “zvrácené Kladivo na čarodějnice“. Tyto dva filmy se opírají o stejná historická fakta z dob inkvizičních procesů a oba snímky se neobešly bez kontroverze. Ovšem z pohledu Kena Russella se jedná o úplně jiný zážitek a posouvá hranici výstřednosti na jiný level. Díky svým explicitním scénám plných perverzí a násilí, které se dostaly do podvědomí diváků, tvoří kompletní balíček morem zaplaveného středověku. Hlavní role ve filmu obsadily hříchy, okolo kterých se děj točí - pýcha, smilstvo a chtíč. Chtíči podléhají nadržené ječící jeptišky, toužící po atraktivním knězi Grandierovi. Smilstvu a pýše podléhá sám kněz, který nevede zrovna spořádaný život (káže vodu, ale pije víno). Vyvrcholením filmu jsou křivá obvinění kněze Grandiera z kacířství. Rovněž ho kardinál nařkne z posednutí Matky představené ďáblem. Drastické vymítání provádí inkvizitor vypadající jako John Lennon na párnu, který je v čele bizarního veřejného exorcismu. Toto nějakým způsobem vyústí v absurdní hysterické orgie uvnitř kláštera, kde postavy opravdu vypadají jako posedlé antikristem. Mezitím se konečný soud s knězem proměňuje v hrůznou torturu a tragické upálení zaživa. Pozůstatky muže, který se stal obětí křivých obvinění, vyjadřují pravdivý obraz minulosti těchto procesů. Po vypjatém finále nastává silný bolehlav ze všech křiků, ječení a dráždivých tónů hudby. Ďáblové jsou takový středověký mišmaš se špetkou bizarního režisérova rukopisu. To ovšem neznamená, že snímek není kvalitní. Jsou zde charismatické postavy, vytříbené kostýmy a velmi kreativní kulisy, které tvoří krásný obraz. Hra se stíny a herecké přehrávání navíc tvoří hororovou atmosféru. Celkový dojem ovšem kazí snaha režiséra zachytit několik témat v jednom snímku, které nakonec působí přeplácaně a chaoticky. Co tomuto obscénnímu počinu rozhodně prospívá, jsou proslulé vystřižené scény, které se hromadně zakazovaly a budily kritiku. Právě tyto scény, jak jsem se mohl na vlastní oči přesvědčit v režisérském střihu, jsou třešničkou na dortu tohoto zvráceného filmu a jsou jedním z hlavních důvodů, proč se tímto snímkem v současnosti někdo zabývá. “Hřích je stejně nakažlivý jako mor“