vitocassetta

„Film, který uvidíte, se zrodil pod zvukem hvězd.“ Právě touto větou začíná provokativní snímek francouzského režiséra, který šokuje diváky každým svým počinem. Musím říci, že Gasparovy filmy nejsou procházkou růžovým sadem a strávit je dokáže málokdo. Hudba, drogy, tanec a sex jsou nedílnou součástí filmu a společně poskytují nahlédnutí do světa mladých tanečníků. Extravagantní taneční kreace a jejich erotická choreografie krásně zachycují lidské emoce a poskytují divákovi nepoznanou perspektivu. Pestré barvy a výrazné osvětlení společně s pečlivě vybranou hudbou tvoří příjemnou retro atmosféru. Nepochopil jsem ovšem režisérovo rozhodnutí kombinovat angličtinu a francouzštinu. Naštěstí se ale ve filmu více tancuje než mluví. Perverzní dialogy totiž pokulhávají a zdají se být napsané na sílu. Taneční techno párty se ovšem v druhé polovině zvrtne a dostaneme se k její jediné zápletce – sangria říznutá LSD. Toto bohatě stačí, aby se děj proměnil v hysterický horor. Film od této chvíle nabírá na obrátkách a vyplatí se počkat. S postupným působením omamné látky se děj společně s obrazem rozmazává a mlží. Taneční parket se najednou mění na bizarní jeviště plné nočních můr, které vyvádí diváka z míry. Startují opravdu nepříjemné scény a intenzivní situace, které tragicky vrcholí. Toulavá kamera s minimem střihů odhaluje hrůzy nevyrovnaných lidí na nedobrovolném LSD tripu a s nimi je prožívá i divák. Všem účastníkům této párty kompletně selhávají smysly a nastává nepřekonatelný strach o život. Drogy neustále stoupají do hlavy a postavy začínají přicházet o rozum a ztrácejí veškeré zábrany. Odehrává se podobný scénář jako ve filmu Strach a hnus v Las Vegas, kde se lidé pod vlivem drog začnou chovat jako zvířata. Závěr filmu je už hotové ztvárnění symbolického pekla, ve kterém jsou postavy spíše kreaturami posedlé ďáblem předvádějící jakési rituální tance. “Tanečníci“ se před zraky diváků mučí a upadají do okruží agrese, chaosu a zoufalství. Toto všechno tvoří daleko silnější zážitek, než dnešní novodobé horory snažící se uměle vytvořit strach lekačkami a spoustou krve. Celkově mně tématika připomíná film Suspiria, kterým se Gaspar určitě nechal inspirovat. Climax je nevšední zážitek plný paranoií a halucinací a abych v něm našel nějaký hlubší smysl, musel by mi někdo něco hodit do pití. "Bytí je letmá iluze“

Psycho bylo mé první seznámení s mistrem napětí Alfredem Hitchcockem. Už je to dávno, co jsem tento masterpiece viděl poprvé a už v tu dobu mi byl tento kultovní děj předem vyzrazen. Nezbývalo mně tedy nic jiného, než se na film kouknout se znalostí jeho hlavní pointy. Bylo to pro mě velké mínus a znovu se takhle ošidit o výborné zvraty nenechám. Přesto mi dávalo smysl začít u režisérova nejslavnějšího díla. Jelikož nás film úspěšně děsí už něco málo přes 60 let, nepochybně patří mezi nestárnoucí klasiku, která dodnes šokuje svými hrůzostrašnými scénami. Opravdu si nedokážu představit, jak tento film (ne)přijala společnost v 60. letech. Hitchcock totiž bojoval s dobovou cenzurou, která určovala, co se smí a nesmí ve filmu objevit. Proto měl tento provokativní snímek velmi malý rozpočet, ale přesto z něj Hitchcock vytěžil maximum a vytvořil vrcholné dílo hororového žánru. Z Psycha se stal velmi vlivný film, ze kterého čerpají horory dodnes. Velký podíl na tom má vynikající hudební doprovod, který je perfektně sladěný s děsivými scénami a navozuje tím napínavou atmosféru. Hudba, která dodává nervozitu a naskakuje z ní husí kůže, se nikdy neoposlouchá. Dále tu máme skvělé herecké obsazení. Anthony Perkins ztvárnil ve své životní roli jednoho z největších záporáků v historii kinematografie. Zvrácený vrah Norman Bates se jednoduše zafixoval do našich pamětí svými geniálně vymyšlenými vraždami. Příběh o nemocné mysli a duši dnes může působit banálně, ale pořád je to nejkvalitnější vyobrazení schizofrenického vraha. Navíc má film skvělé finále, které divákovi poskytuje veškeré vysvětlení, jak tato porucha osobnosti funguje. Zmíním i Batesův ikonický dům a jeho ponurou atmosféru, ve které se skrývá tajemství jeho minulosti. Ovšem Norman Bates není jediný záporák. Ve skutečnosti každá postava ve filmu dělá něco špatného či nemorálního. Hitchcock tímto pravděpodobně naráží na zvrácenou osobnost člověka. Psycho obsahuje průkopnické záběry a skvělou práci se světlem a stíny. Režisér dokázal vybudovat strach pouhými siluetami. Tyto prvky se společně kombinují v proslulé sprchové scéně, kde je také vidět krásná práce se střihem. Navíc jsem vděčný za návrat černobílého zpracování. Film má také pár pokračování a jeden remake, ale bohužel tyto snímky jsou už trapná Béčka, která vůbec neměla vzniknout. Celkově bych tento PSYCHOthriller shrnul jako inovaci filmového vyprávění a manipulace s divákem, který bude šokovat nejméně dalších 60 let. “We all go a little mad sometimes“

Je zvláštní, že tento poměrně nenápadný film se dokázal zvrtnout v tak komplikovanou komedii. Po zhlédnutí jsem opravdu nevěděl, z jaké strany ho mám uchopit. Tato analýza povrchnosti a chování skupinky snobů je skutečně plná narážek a vtipů, ale mnohdy je těžké je pochopit. Přesto jsou některé komediální přetvářky jasné a pobaví i nezainteresovaného diváka. Buñuel se zaměřil na kritiku francouzské smetánky a její nedostatky - falešné masky, převtělení se do jiných osobností, lži, pomluvy a nevěry. A jak to tak chodí, všichni se přesto chovají jako přátelé, ale panuje mezi nimi neskutečná faleš. Hlavní náplň filmu se točí kolem neuskutečněných večeří, které jsou vždy přerušeny nějakou bizarní a zcela náhodnou situací. To samé se dá říct i o chování postav, které je naprosto nelogické a překvapí svojí směšností. Film spíše připomíná jakousi groteskní divadelní hru, kde se dějí nečekané zvraty, které nedávají smysl. Jelikož film neobsahuje žádnou hudbu, děj i divák není sváděn konkrétním směrem. Navíc je vše obalené v symbolických snových sekvencích hlavních postav, které jsou pro Buñuela typické. Při každém naservírování nové scény vůbec nevíme, jestli je reálná nebo snová. Retrospektivní myšlenky a vzpomínky postav krásně míchají celý příběh a časová linka filmu opravdu nenudí. Ve filmu se jako poprvé objeví fenomén "sen ve snu", který později použije např. Nolan ve svém Počátku. Ale určitě jsem nepochopil vše, co se mi režisér snažil říci svými chaotickými, až lynchovskými pasážemi. Ve filmu opravdu není místo či prostor na jakékoliv vysvětlování nebo pádné důvody. Přesto jsem si tuto absurdní podívanou nenechal ujít a neustále uvažuji nad tím, zda příběh nebyla jen sbírka snů povrchních jedinců. "Dáte si někdo suché martini?"

Tak jsem se zase na chvíli podíval do černobílé Francie, ale vracím se trochu zklamaný. Jelikož je to jeden ze šesti filmů, který je součástí režisérova tematického cyklu povídek, je dosti možné, že mi něco obsahově uniklo. Tento cyklus je tvořen převážně výřečnými filmy, které pojednávají o morálce hlavních postav. Moje noc s Maud není výjimkou. Tak jsem tedy toto náročné noční rozjímání překonal a atmosféra vánoční Paříže mně v tom pomohla. Film ze začátku naservíruje zdlouhavou vánoční mši, při které se náš hlavní hrdina Jean platonicky zamiluje do mladé blondýnky Francoise. Poté se děj prakticky točí ve třech konverzacích, které Jean vede se třemi různými lidmi. Zprvu se Jean potká se svým bývalým kamarádem Vidalem a společně mluví o politice, minulosti, náboženství a...Pascalovi? Ano, jelikož je Jean inženýr, dialogy jsou naplněné matematikou a je opravdu těžké udržet pozornost a neztratit se v řádcích scénáře. Po učitelské rozmluvě nás Vidal společně s Jeanem pozve k cizince Maud. Společně rozebírají lidské vášně, mezilidské vztahy a jejich problematiku, neboť intimní konverzace s cizinkou bez předsudků se vedou nejlépe. Pro Jeana je návštěva u Maud zkouškou jeho víry a životního přesvědčení a snaží se odolávat jejímu pokušení. Jean se tedy ocitá mezi dvěma ženami, mezi dvěma zcela odlišnými osobnostmi. Jean nakonec zažije s Maud lásku na jednu noc, kvůli které se mění z nezajímavého konzervativce na spontánního muže. Díky této změně si dodává odvahy a setkává se s vysněnou Francoise a vedou třetí zdlouhavou konverzaci o společné víře. Po zhlédnutí se mi zdálo, že si postavy vystačí samy o sobě a nepotřebují k tomu diváka. Nicméně film má zajímavý konec, který dodává ději chybějící jiskru. Stále ale existují daleko lepší a hlavně méně náročné filmy z francouzské nové vlny, které tento „ukecaný“ film jednoduše přebíjí.  “Páchne to svěcenou vodou“

Zamotání hlavy starým dobrým Lynchem. Po zhlédnutí jsem se nějaký čas nemohl pohnout ze židle. Snad se hýbal jenom můj mozek, jelikož mu tenhle film dal pořádnou lekci. Po filmu mě místo počítání oveček čekala noc plná přemýšlení a odpovědí na otázku „o čem to sakra bylo?“. Divákovi se naskytují dvě možnosti: buď se podívá na jedno z tisíce Youtube videí, které zápletku vysvětlují nebo bude neustále hledat východ z bludiště svých myšlenek. Obě možnosti jsou samozřejmě respektovány. Ať už se děj zdá být jakkoli matoucí, hlavní pointa a vysvětlení filmu jsou vcelku jednoduché a lehce se objasňují. Pochopit tento film je neskutečně uspokojující a láká diváka pustit si film podruhé, tentokrát však se získanými znalostmi. Poté dokáže ještě více ocenit Lynchovo bravurní vyprávění a zpracování tohoto příběhu. Dokázal totiž přetvořit poměrně jednoduchou myšlenku do svého osobitého stylu. Během filmu divák věří, že vše chápe a neustále se v této představě utvrzuje, ale ve 2/3 filmu přijde jedna scéna, která jeho těžce vybudované představy pošle do kytek. Následuje kolotoč dezorientace a kouzelných iluzí a nastává nefalšovaný a všemi obávaný mindfuck. Lynch si s divákem hraje a omotává si ho kolem prstu. Doporučuji se během filmu nejvíce soustředit na předměty, jména a místa. Ve filmu je ovšem obsaženo nespočet malých detailů, které jsou lehce přehlédnutelné jak ve scénáři tak v obrazu. Abych film stručně shrnul - děj se točí kolem hollywoodského režiséra Adama, který do svého filmu obsazuje hlavní herečku a zjišťuje, že toto rozhodnutí není úplně v jeho moci. Film naráží na jakési hollywoodské spiknutí a celkovou rivalitu herců a hereček v Hollywoodu a na tajemné zákoutí filmových produkcí. Snímek je ovšem tvořen více dějovými linkami. Ty jsou plné tajemných postav a kradených identit, vznikající a zároveň zanikající nebo se dokonce tváří jako pouhé zjevení. Setkání s mysteriózním “kovbojem“ nebo návštěva klubu Silencio jsou podle mě jedny z nejintenzivnějších scén ve filmu. Dokonce existuje i bakalářská práce, která podrobně rozebírá děj a jeho linie. Atmosféra filmu se dá krájet. Vyzdvihl bych vynikající herecké výkony v podání krásných hereček, zrcadlící děje, déjà vu, hrátky s časem a Lynchovy výrazné kulisy. Mulholland Drive je nevšední zážitek, který ovšem po prvním zhlédnutí nemusí poskytnout nějakou katarzi a spíše to je velký test divákovy pozornosti a fantazie. “This is the girl“