Amputace

Nejzábavnější němý film, který jsem viděl a doposud krom Matky snad jediný film, u něhož bych se při jeho hodnocení nemusel nějakým způsobem odvolávat na známý alibismus "na tu dobu..." a který by zcela bez problémů u mě obstál i v době dnešní.

Co do výpravnosti nedostižný film té doby, prezentující hrozivou vizi totalitní společnosti. Celá vizuální stránka je fascinující, nicméně příběh, od kterého by si divák vzhledem k silnému námětu a premise natolik drásavé, přece jen sliboval přinejmenším promyšlené sociálně-psychologické drama s přesahy tepajícími do historie německého národa a jeho povahy, se utápí v nehorázných klišé a především pathosu, který je mnohdy i s přihlédnutím k době vzniku zcela nepřístojný. Film, který už má být nejnákladnějším, vizuálně nejpromyšlenějším a svojí výpovědí nejzásadnějším dílem vlastní doby, by rozhodně neměl spoléhat na to, že divákem bude sentimentální slaboch, vyžadující od filmu vždy jen prvoplánovaně a povrchově zdůvodněné emoce.

V souvislosti s tímto dílem mě pokaždé napadne, že Pudovkin zašel co do pojetí montáže atrakcionů a především dialektické montáže ještě mnohem dál, než Ejzenštejn ve svých stěžejních filmech Stávka, Křižník Potěmkin a Deset dnů, které otřásly světem, třebaže právě on byl jejich původcem a hlasatelem. Například scéna, ve které přináší matka svému synovi do vězení zprávu od jeho přátel a do toho je prostřiháváno na dva dozorce, z nichž jeden začíná podřimovat a druhý se baví pohledem na tonoucí hmyz, je přesnou ukázkou toho, jak si představuji dialektickou montáž. Zatímco v Ejzenštejnových filmech jsem podobné momenty musel pracně hledat, Pudovkin jimi doslova hýří. Je dost možné, že jsem poetiku Ejzenštejnových filmů zcela nepochopil a třebaže je právě on považován za hlavního ruského filmového průkopníka, pro mě zůstává vrcholným dílem ruské montážní školy právě Pudovkinova Matka.

Zrovna jako u Potěmkina - několik silných momentů ještě nedělá film.

Řekl bych, že poněkud přeceňované. Nepočítám-li scénu na Oděském schodišti, nevybavuje se mi nic, co by z filmu stálo za zmínku. Ejzenštejnovo teoretické pojetí filmu, filmové percepce a montáží a to nejen ve vztahu k filmu, nýbrž i k dalším uměním, se mi ostatně zamlouvá daleko víc, než praktický výsledek jeho úvah v jeho filmech.

Dějově nepřehledné, akce nicneříkající, Damon nicméně opět skvělý. Nejhorší Greengrassův film.

Takový Greengrass po česku.

Skvělé! Opravdu jsem byl ohromen, zvláště první půlhodinou, jejíž dynamika by v poklidu předčila i mnohé hrané filmové kolegy. Ovšem ani poté film neztrácí nic ze svého tempa, soustředí se především na přibližování jednotlivých hrdinů, kteří jsou neskutečně sympatičtí a především jim nechybí smysl pro humor. Navíc John Powell k tomu všemu zkomponoval do té doby svoji nejlepší hudbu pro animovaný film.

Potenciál zde byl rozhodně větší, zvláště pak v paralele mezi slepičí farmou a koncentračním táborem. Příběh byl bohužel až příliš snadno předvídatelný a postavy vcelku nesympatické. Nad vodou to drží především skvělá animace, Gibsonův hlas a hudba, na níž se podíleli John Powell a Harry Gregson-Williams.

Mě tedy mnohem více oslovil první díl.