DeJiF

"Ooooo cže tu je Adršpach a tady zas Prachovský skály, no neee vono je to celý Praha" říkám si, zatímco zaujatě ukazuju na obrazovku (akorátževůbec, já jsem tak tak poznal ty skály, na zbytek mě upozornila moje rodina, jinak bych neměl ani páru). Inu pro mě zkrátka hlavní tahák tohoto seriálu nebyly české kulisy, vlastně jsem ani pořádně nevěděl do čeho jdu, ale jako lákadlo mi hádám stačil popis "steam-punková fantasy detektivka". No co bych k tomu tedy řekl, rozjezd seriálu byl takový poněkud pomalý a sem tam tak trochu nezáživný, ale vše se nějak budovalo, představovaly se všemožné postavy, rasy a dějové linky a pak to všechno krásně splynulo dohromady jako správná detektivka. Potěšilo mě také, že se děj vyhnul klasickým klišé detektivních příběhů, kdy předvídáte, že za vším stojí ta postava, která na to nejmíň vypadá nebo že snad pachatele představí až na konci. Seriál pomalu rozdá karty na stůl a rozjíždí takovou spletitou změť událostí, že zkrátka až do konce nebudete mít vůbec tucha, kdo je za zločiny v Carnival Row vlastně zodpovědný. Na druhou stranu dokonalosti seriálu brání i mnoho záporů. Zdaleka nejvíc mě asi štvala paní Vinět Vílová Kamenomechová, která se vyznačovala převážně svou tupou a otravnou nekonzistencí v tom, koho vlastně má ráda, koho miluje, s kým se množí, koho líbá, kam lítá, pro koho pracuje a tak podobně. V moment, kdy totiž autoři začnou budovat znovu zamilování Viněty a hlavní postavy a mezitím paní Vílová ještě stačí okusit rty své bývalé partnerky, taktéž víly, těžko pak Vinět Kamenomechové budu věřit nějaké emoce, když od ní berou jejího milovaného Fila. Když už jsme u toho množení, toho je tu vskutku požehnaně, dokonce přespříliš, až by si leckterý pozorný divák řekl, zda by jich tam už nemělo být dvakrát tolik a to ještě připočítám nějaké vílo-berano-lidské míšence (nejsem historik přes fiktivní množení tvorů, tudíž mohu značně polemizovat, zda kdokoliv z nich vlastní v šuplíčku antikoncepci). Kdybych to však měl shrnout ani pravidelně dávkované sexuální scény a lehká demence Viněty Kamenomechové mi nikterak nezabránila v tom první sérii stále ocenit čtyřmi hvězdami. Autoři mimo jiné vybudovali i vedlejší mini dějovou linku, jako set-up na další sérii, takže pokud dovolíte, já se nyní odeberu k druhé sezóně.

Joo samotářskej samotář na cestě samotou, toě Bill hoššaňy, emerycká ermejda vodtáhla a já tu žiju sám, sám vlk samotář, samotářskej... sám. Oj tu mi zapadl do ďuzny cápek, měl bych ho asi nechat jít, když on ale tak hezky prosil, dobrá, nechám ho využít své zdroje, přeci jen, jsme oba teplí a proto v seriálu, kde je všude apokalypsa, nemůžeme mít problémy se zdroji. "Ohhh Bille taková překrásná píseň, jež jsi napsal, pro jakou je?" "Žádná neni".Tím jsem myslel nejspíš, že jsem nikdy žadnou nepotka... "Ohhhh Bille já vím, pojď se políbit, známe se asi 5 minut". "Ahhh Franku už nejsem samotář samotářskej sám, pojď, sjedeme si 40 minut dlouhou montáž špatné gay romance." "Ohhhh Bille, jsem nemocný a už jsem se rozhodl, propagovali jsme homosexuály, pojďme ještě zpropagovat eutanázii, dneska mi rozdrtíš prášky do vína, ale předtím... se vezmeme!!!!"  "Ahhhhh Franku toě tak fradžiliózně magické, ale těch prášků si taky trochu nasypu, jsem starej." "Ohhhhh Bille ty ješitný dědoušku, jak romantické, jako Romeo a eh... Romeo, zemřu ti v náručí!!!" A tak skončil samotářskej samotář, už nebyl samotnej, ale položil život za levnou, špatně napsanou duhovou propagandu. No hoši tak takdle fagt ne uš, dávil jsem se nad dialogy asi třikrát a jednou jsem si došel pro čokoládu a trochu si provětrat mozek studeným vzduchem z ledničky. A jen aby mě tu nějaký homofil neosočil z fobie, dávil bych i kdyby místo Franka byla ženská, protože ty dialogy jsou fakt na úrovni podprůměrné romanťárny z televize. Čest svobodě slova. Amen.

Rekapitulace všeho, co jsem s Office mohl zažít, akorát trochu moc brzo hoši, ještě tři další sezóny. Takhle to působí akorát jako recyklace starých vtipů.

15+ Ratatouille naservíroval celkem delikátní pochutinu plnou pár zajímavých plot twistů a zajímavého příběhu hlavních postav. Na druhou stranu je to chuťovka, která kvůli kolísavému scénáři a nedopracovaným postavám rozhodně není na 5 hvězd, tudíž asi zlomím šéfkuchaři srdce a jednu hvězdu mu odepřu.

Bylo krásné nedělní odpoledne, zataženo, jako by mělo za chvíli pršet. Den jako stvořený zajít s rodinou a částí té širší rodiny do kina. A protože nenažraný Špalek s přehledem dominuje mezi kiny v Brně, nastal čas jít podpořit nějaký ten menší podnik. Na plátno mi tentokrát s filmem posvítila Lucerna, místo, kde nebylo třeba své pochutiny schovávat pod bundu a tvrdit, že jste v pokročilém stádiu těhotenství. A co že to bylo za film?  Kocour v botách: Poslední přání mě překvapil už jen svým samotným vznikem, protože jsem svět Shreka považoval za kompletní minulost, tu se však zjevil trailer, který sliboval zajímavou kočičí zápletku s devíti životy. O to víc mě odpálily recenze a hodnocení, tudíž jsem o návštěvě filmu začal doopravdy uvažovat. Inu sešlo se pár plánů dohromady a já se v kině ocitl se všemi svými sourozenci (nas mnogo), rodiči, prarodiči, sestřenicí, bratrancem, tetou, strýcem a... to už je snad vše. Musím říct, že mě rozhodně překvapilo, jak vážný uměl kocour v botách být, poslední život, strach ze smrti a pohled zpět na bezstarostný život sobecké legendy, to vše tam je, ale ne dost. Během celé stopáže se nastíní tolik zajímavých postav, charakterových vývojů, každá z nich měla něco do sebe, ale snímek neúprosně běží dál a na hlubší posun charakterů a dospělejší momenty nezbývá čas. Částečně i proto, že je to stále pohádka, takže nesmí chybět nějaké ty hloupé vtipy a aspoň jednou začas nějaké slovo ze slovníku fekálií. Trapnosti sem tam přispěl i český dabing, který sice není tak odporný, na druhou stranu to taky není nic tak skvělého. Abych se pořád nesoustředil jen na zápory, totálně mi učaroval jeden z hlavních záporáků, míra děsivosti a napjaté atmosféry kolem něj přinutila mého čtyřletého bratra se vrátit o řadu výše k rodičům a zakrýt si oči, mě minimálně přiměla na chvíli strnout a s očekáváním sledovat, co bude dál. Občas pobaví i nějaká slovní hříčka nebo popkulturní odkazy a zároveň po celou dobu ohromuje parádní animace. Po všech těch recenzích jsem sice asi čekal něco víc, ale stále se jedná o relativně povedenou pohádku, ve které si najdou své i dospělí. Mimo jiné konec, aspoň dle mého mínění, láká na páté pokračování vrstevnatého zlobra z bažiny.

Abych se přiznal, tak jsem se tomuhle seriálu dlouho vyhýbal, protože jakožto znalec nejen filmového, ale i herního světa, nejsem příliš velký fanoušek League of Legends a obecně Riot Games, které své hry staví na vykrádání jiných populárních titulů. No a jak čas plynul, viděla to moje kamarádka, spousta dalších, až nakonec i můj táta to viděl dříve jak já, no a to už sem si říkal: Tak to abych se na to podíval dříve než můj hlavní seriálový oponent v domácnosti, moje sestra, která to snad jako jediná na planetě stále nezhlédla. Vzhledem k absolutně šílenému hodnocení jsem do toho vstupoval s velkým očekáváním. A jsem nadmíru překvapen, tvůrci ze hry, která by mi zcela jistě zničila život, kdybych ji hrál, vytvořili neskutečně propracovaný svět, u kterého jsem měl obavy, že ho nestihnou za devět epizod řádně představit. Ale z prvních dvou epizod, které začínají relativně nevinně, se vyklubal totální nářez, který jsem za dva dny své karantény shlédl jako nic (ano stálo mě to spoustu hodin, kdy jsem si měl dělat školu, ale koho ta zajímá).  Vizuál naprosto překrásný, většina postav měla naprosto nečekaný vývoj, tudíž ani děj se nedal předvídat, hudba relativně dobrá dokonce jsem ocenil i úvodní píseň od Imagine Dragons, která na mě přivedla silný pocit nostalgie na doby, kdy jsem je poslouchal denně (a možná zase začnu) a celkově dobře zpracované, na to, že hra nemá doslova žádnej příběh. Nemůžu se dočkat druhé série. (Poznámka pod čarou: Recenzi jsem psal asi před rokem, kdy stále panoval Covid 19, každopádně jsem tatar a napsal jsem recenzi pod samotnej seriál a ne jen první sérii, tak jsem tu recenzi přehodil jinam, akorát se tím pádem změnil čas napsání recenze, tak aby někdo nebyl vedle, že mám karanténu v roce 2022 XD).

A tohle by se dámy a pánové stalo, kdyby se páni od zMrvil Studínos nebáli trochu vyrůst a neprodukovat rádoby komediální CGI trus pro dvanáctileté. Invincible je vlastně takový R-kový Marvel a DC dohromady, řekl bych, že se to ani nijak netají s tím, že to krade koncepty některých postav z těchto dvou superhrdinských vesmírů. Zároveň umí přinést úplně nové superhrdiny a nebo těm "kradeným" vdechnout trochu života a přidat zajímavé prvky do jejich schopností a celkově umí pracovat s charaktery postav a jejich vztahy. Aspoň u většiny, některé totiž zůstávají nerozpracované a ploché (např. od Guardians of the Globe bych asi čekal trochu víc, než parodii na Justice League) a tím trochu utrpí originalita celého seriálu a v některých místech ve vás zanechá pocit pouhé napodobeniny, což není úplně dobře. A samozřejmě se někdo sem tam bude ohánět nějakým tím slůvkem moderního aktivismu (co je do análu čtvrtá vlna feminismu?) a nebo se polovina epizody zaplácá cringy randěním dvou chlapců, ale tak už to holt bývá. Tvůrci si každopádně dali nejvíc práce s hlavními postavami a nakonec mě překvapily i některé vedlejší, které sehrály mnohem důležitější roli, než bych očekával. Největší důraz se samozřejmě klade na hlavní duo otce a syna, které snad ani nemohlo zklamat. Je úžasné se zpětně zamyslet nad tím, jak Invincible začínal a že se seriál nebojí mu naložit slušnou dávku selhání, která působí realisticky, a jak se jeho schopnosti vyvinuly ke konci první řady. Tomuhle se říká správný superhero origin. Inu myslím si, že jako superhrdinská záležitost je to více než solidní, audiovizuálem a poutavou animací zaujme více než kdejaký levný suprácký film o generickém souboji mezi náhodným záporákem, který jako jeden z asi miliardy záporáků dostal zálusk zničit matičku Zemi a tak mu v tom idiotský hláškující dement se superschopnostmi, které získal díky lahvičce tekutého kreténia, musí zabránit. Konec zůstává až překvapivě hodně otevřený a já nemůžu nic než se těšit, co všechno si pro nás tvůrci připravili v další řadě.

Addamsova rodina je u nás doma tak trochu klasický rodinný film a to asi převážně kvůli cynickému a krapet morbidnímu humoru. Není tak divu, že se režie tohoto seriálu ujal zrovna Tim Burton, který má trochu té morbidnosti moc rád. No a upřímně bych nečekal, že se z prvoplánové komedie, překypující černým humorem, stane neskutečně návyková detektivka z prvky fantasy a občasnou inspirací z vedlejší Hrnčířské stáje pro dvanáctileté fanynky. Příběh neskutečně graduje, postavy vás zajímají a to nejen abyste zjistili, kdo že je teda ten vrah a celkové atmosféře přispívá i fantastická hudba. Problém pak bohužel nastane v poněkud krkolomném finále, kdy se Wednesday nejdřív asi třikrát splete v určení vraha, tudíž se to řádně zamotá a nedostaví se takový ten wow effect z rozuzlení celé zápletky. A ani to úplně finální odhalení není kdovíjak světoborné, zkrátka jsem čekal něco trochu víc a na to, jak skvěle se budoval příběh, ještě navíc podpořen skvělými charaktery a hudbou, konec tomu zkrátka srazil jednu hvězdu, což je škoda.

Bylo to tak cca před dvěma roky, co jsem byl s kamarádem na jednom táboře a kdy jsme šli na pokladovku. Inu pokladem se nakonec ukázaly být plechovky mandarinek, tož jsme si pochutnali a já se kdoví proč tehdy podíval na datum spotřeby i uzřel jsem rok 2021. Tenkrát měl ještě Avatar 2 premiéru naplánovanou na rok 2021 i navrhl jsem, že si na něj za pár let zajdeme a náležitě si pošmáknem na plechovce mandarinek. Tedy čas letěl a po asi třech letech jsme se konečně dočkali, ovšem život je pes a kamarád musel nutně onemocnět tři týdny potom, co jsem všechno zarezervoval. Otázka teď zní: Stál Avatar 2 za tři roky čekání po jedné domluvě u konzervovaných mandarinek? (Bacha na spoilery) První díl Avatara mě při prvním zhlédnutí naprosto uchvátil a i po znovu zhlédnutí před dalším dílem můžu potvrdit, že jednička stále je naprosto úžasnou záležitostí a nebojím se tomu tak dát pět hvězd. Od dvojky jsem tak čekal fakt hodně a musím říct, že rozhodně nejsem zklamán. Na druhou stranu zážitek z The Way of Water kazí mnohdy až zbytečné chyby. Na filmu jsem byl ve 3D, na které jsem speciálně u tohoto filmu slyšel samou chválu. Já teda ve 3D poprvé viděl Posledního žedáje a až na pár momentů, kdy na mě z obrazovky vyjela loď to teda nebylo nic extra. Tady jsem na začátku filmu připadal, že sleduju cutscény z nadcházející videohry od Ubisoftu a nejsem si úplně jist, zda to je záběry natočenými ve 48 snímcích nebo to 3D zkreslovalo, protože, když jsem si sundal 3D brýle, vypadalo to celkem normálně. Ať už tak či tak, vizuál v lesích Pandory působil u druhého dílu trošku zvláštně. Naštěstí se po docela krátké době přesunete do vody a ta je... WOW. Nikdy jsem ve filmu neviděl tak geniálně zpracované prostředí a Cameron opět nezapomíná fascinovat malebnými sceneriemi, které vám prostě nechají pusu otevřenou. Mnohdy jsem měl zkrátka pocit, že sleduju dokument o reálném místě a je dobře, že Avatar byl produkován s péčí a nestal se obětí pásové výroby filmů, tudíž si mohli s efekty opravdu vyhrát. No a co příběh? Ten je samozřejmě opět o něco prostší, podobně jako u jedničky, ale i na svou jednoduchost ve většině případů dává smysl. Děj je tentokrát daleko komornější, točí se víc okolo Jakeovy rodiny a nejde tu tolik o záchranu celého kmene, jako spíš o pouhé přežití jeho dětí. Ty mají každé svůj unikátní a zajímavý aspekt, který ale Cameron zatím pouze nastiňuje a těším se, co si pro nás režisér všechno připravil. JE ovšem nutné říct, že velmi neobvyklá rodina Sullyů je zpracovaná perfektně, naprosto uvěřitelně a postavy jsem si rychle zamiloval. Celé akcí napěchované finále je každopádně díky konceptu rodiny daleko osobnější a o postavy máte větší strach i díky nečekaným úmrtím a bude vás překvapovat na každém rohu. Mimo jiné si každá postava projde opravdu zajímavými situacemi, což připravuje půdu pro hluboký vývoj charakterů a bude parádní sledovat, jaký to bude mít celkový dopad na rodinu. Většina záporů se pak bohužel najde na lidské straně (a tím nemyslím to, že jsou to záporáci). Důvod, proč se lidé vrací na Pandoru je geniální, umírající Země je daleko silnější motivace k získání Na'Vijského území, než nějaký drahý šutrák, na druhou stranu by nevadilo to trošku rozvést a neodbýt to jen dvěma větami. Dalším překvapením byl návrat Quaritche jakožto hlavního záporáka, opět to ve všem dává smysl, ale po jeho návratu na Pandoru mu je dán rozkaz, aby chytil Sullyho a jeho rodinu, což není hlavní zájem lidstva na téhle planetě. Daleko větší smysl by dávalo, kdyby se Quaritch po útěku Sullyho k vodnímu klanu vzepřel rozkazům dále dobývat Pandorské území a podtrhlo by to jeho chuť se pomstít, možná i vyvolalo zajímavé situace u lidských velitelů. Ve filmu to působí tak, že po Sullym jde celé lidstvo i poté, co ho vyženou od jeho vlastního klanu. A vůbec nejvíc mi nesedl Spider, adoptovaný syn Jakea a Neytiri, lidského původu. Měl jsem pocit, že celou dobu vlastně neví, na čí straně je a dělá často extrémně nelogická a protichůdná rozhodnutí. Je docela možný, že to je záměrem a Cameron v budoucnu zapracuje na vývoji tohohle speciálního charakteru, v dějové lince samotné dvojky mi to ale nějak zvlášť nesedlo. Update: V kině jsem teď byl znovu a kromě toho, že musím pochválit i český dabing, tak musím podotknout, že Spiderův rozpolcený charakter mi konečně začal dávat trochu větší smysl s ohledem na jeho blízký vztah k Jakeově rodině, ale zároveň touze poznat svého biologického otce. Charakter je to vskutku zvláštní, ale přesně tak to má být. Konec hlášení. Co říci závěrem? Avatar: The Way of Water je důkazem, že na ty nejlepší záležitosti je nutné si počkat. I přes daleko výraznější chyby v ději než u jedničky, které ale pro převažující množství kladů jsem ochoten odpustit, se čekání zkrátka vyplatilo a pokračování působí podobně jako Duna či Pán prstenů: Společenstvo prstenu: Dlouhá stopáž, která uteče jako voda (hahah), kde se neustále něco děje a při titulcích zjistíte, že se vlastně skoro nic nestalo a vše, co jste doposud viděli je jen a pouze začátek. Začátek něčeho úžasného. Začátek té nejneobyčejnější cesty tím nejneobyčejnějším světem, který můžete na filmovém plátně zřít.

James Cameron dokazuje, že umí dělat výborné sequely (pánove Jar Jar Abrams a Rian Jarjarson by se mohli inspirovat) a naservíroval nám pokračování Vetřelce a nebo taky Terminátora: Den Zúčtování. Abych tedy pravdu řekl, Terminátor na mě jako sequel a film celkově zapůsobil o mnoho lépe, i tak je toto pokračování ve všem lepší než první díl, který upřímně beru jako takový průměrný horor. Dvojka oproti tomu přidává o něco více akce, která není kdovíjak laciná, mimo jiné se zde využívá každé maličkosti, která není ve filmu jen tak a má ve finále dopad na děj. Zároveň Cameron skvěle buduje motivaci hlavní postavy a její vztahy s ostatními charaktery. Na druhou stranu začátek, kdy odmítnou její výpověď o Vetřelci mi nepřišla dvakrát logická, když ji vzápětí povolali na kolonii, kde se podle jejich mínění objevil Vetřelec a taky nečekejte nějak přeborný příběh. Film každopádně funguje jako prvotřídní blockbuster a napínavý akčňák s propracovaným vývojem postav.