Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Akčný
  • Komédia
  • Krimi
  • Dobrodružný

Recenzie (401)

plagát

Homeland - Zradca (2011) (seriál) 

První sezóna je vynikajícím portrétem rozháraných myslí (snad to není spoiler) a studií současné Ameriky poznamenané nekončícím "bojem s terorismem". Sice to přiznává vlastní smyšlenost a žánrovou polohu, ale neodbytného pocitu bolesti pod nehty se po tom jen tak nezbavíte. Skvělé herecké výkony (vede u mne Mandy Patinkin) a vynikající formální zpracování. Fascinuje to zatím podobnými věcmi, jakými dříve fascinoval jinak už dlouho nudný Dexter. Uvidíme na podzim...

plagát

The Wire - Špína Baltimoru (2002) (seriál) 

Doslova zdrcující exkurze do drogového podsvětí Baltimoru. Baví mě postavy, baví mě ta preciznost v popisech ubíjející denní rutiny, baví mě ta samozřejmost fatálních obratů (neplést s lacinými cliffhangery či "nečekanými zvraty" odjinud) a ta zvláštní směs nostalgie a nihilismu. myslím, že asi nejvíc si to bere z Francouzské spojky, Kmotra a Mafiánů - a stejně nemáte pocit, že tu někdo opisuje. Koneckonců, napsali to bývalý investigativní novinář z Baltimoru a bývalý policajt z Baltimoru...

plagát

Lockout: Útek z MS-1 (2012) 

Jedna hvězdička za Guye Pearce, který se snaží, seč může a naštěstí ví, že je to celé pitomina. Druhá hvězdička pak za Vincenta Reagana, který hraje vlastně tak zajímavě, až mám pocit, že si vůbec neuvědomil, že hraje v té samé pitomině. V každém případě tihle dva to charizma fakt mají a zasloužili by si, aby nějaký super hi-tech engine kolem nich ve virtuálním prostředí vystavěl o dost lepší zbytek filmu. Jinak ztráta času.

plagát

Prometheus (2012) 

Ohromné zklamání vzhledem k poměru očekávání a výsledku. A i když to některé klady má (kamera, postava Davida, vlastně chytrá relativizace jistého oblíbeného fetiše z výpravy původního Vetřelce), dobrý film to není. Veliká škoda. (mimochodem, Damon Lindelof by se měl zamyslet nad změnou povolání)

plagát

Kauza CIA (2006) 

Rytmicky možná až příliš rozvolněná a pro (jinak záměrnou) Damonovu nečitelnost navíc příliš odtažité, než aby mě to opravdu vtáhlo. Přesto je to rozhodně nadprůměrně natočená záležitost o zákulisí jisté vývojové etapy v historii CIA na osudu jednoho jejího klíčového článku - z nějž se pozvolna vytrácí lidskost. Tak trochu Coppolův (mimochodem velice "nečekaně" jeden z producentů) Kmotr na ruby.

plagát

Avengers: Pomstitelia (2012) 

Krátká verze: Nádhera, do kina jsem šel s trochu provinilým pocitem nadšeného očekávání, těšil jsem se a současně se vlastně styděl za to, že se těším. Z kina jsem byl "vyklopen" s naprosto dokonalým pocitem zadostiučinění, že jsem se za nic stydět nemusel!! Dlouhá verze: Filmoví Avengers si z každé z předchozích "sólovek" vzali to nejlepší (tedy sumasumárum převážně herecké představitele a typické finesy v jejich ztvárnění kultovních komiksových hrdinů) a v (pro mě překvapivě) chytrém scénáři Josse Whedona to poskládali do prakticky nepřerušované akční jízdy. Začátek mi přišel vlastně nejslabší, ale od nástupu na obrovskou létající letadlovou loď jsem si už jenom medil. Už proto, že většina filmu jsou pouze více či méně skvěle inscenované akční scény, samotná Whedonova režie vyniká spíše v jemných detailech a přesném vedení herců, kteří dostávají právě tolik prostoru, aby se postupně dostalo na hvězdný moment (resp. momenty) každé z důležitých postav. Avengers jsou pro mě suverénně překvapením roku a jednou z nej kino-podívaných (mluvím samozřejmě o rovině filmů typu "blockbuster") cca od X-men: První třída. S tímto filmem mají ostatně Avengers společného víc, než by se zdálo: skvělá výprava a technické zpracování se na "teen-agerskou" zábavu snoubí s precizním a snad až příliš dospělým scénářem, který nezapře geekovskou náturu svého autora, a je to ve výsledku doslova radost pohledět i poslouchat. Osobně si dělím komiksové filmy do tří levelů: dno v podání Daredevila, druhého Hulka (zaplaťpánbůh za aktuálně "objeveného" famózního Ruffala) nebo Wolverina. Na druhém konci stupnice pak dlí špičková "high-concept artová" (jestli lze takovou kategorii vůbec uvažovat) díla jako Temný rytíř a Strážci. Avengers a právě První třída jsou pro mě v naprosto ideálním středu - ohromně dobře udělaná zábava pro v podstatě univerzální publikum. Tady nebudou diváci na jedné straně ani uraženi stupidností děje nebo nekvalitním filmovým řemeslem, ani na druhé straně uondáni hlubokomyslnými proslovy a - panenkomajrjá! - nutností příliš myslet na souvislosti mezi jednotlivými posuny v ději. Už dlouho jsem neměl v kině pocit, že můžu doslova vypnout mozek a autoři přitom na mne pořád koukají jako na rovnocenného partnera. Co cvičíš, pilates?

plagát

Niekto to rád horúce (1959) 

Jak se vlastně ryba tak velká vejde do konzervy tak malé? - Smrsknou se při marinování. Není co dodat, pure Wilder. (ale přiznávám, že mezi mými nejoblíbenějšími filmy tady na CSFD by to asi podobně slušelo i Sunset Boulevardu.

plagát

Bournovo ultimátum (2007) 

Dotřetice a asi nejlépe, i když tady už se ztrácí byť jakákoli snaha motivovat zákruty ve vyprávění hluboko v jednání postav a okolnostech filmového prostředí. Bourne jde od akce k akci a sama "chůze" od bodu jedna k bodu dva a pak dál je tu smyslem. Doslova myslící akční film, kdy je každá další scéna hrdinou jakoby "připravena" už ve scéně předcházející, kdy jste to zdaleka ještě nevěděli (honba po střechách v Africe). Co na tom, že na okřídlenou otázku "What connects the dots?" snímek odpovídá poněkud rozšafně: co by, baví nás to. Věrnější následovník Hitchcockových rad, než by se mohlo na první ultramoderním pojetím poznamenaný pohled zdát. Viscerální narace ve špičkové formě a čisté potěšení z fyzického prožívání informací.

plagát

Krstný otec II (1974) 

Film, který jsem viděl až relativně pozdě těsně před příchodem na vysokou - a stejně mám pocit, že kdybych ho neviděl, tak dneska dělám něco jiného a někde jinde. Tohle je snímek, jehož každá scéna je učebnicí filmového stylu, každý přechod od obrazu k obrazu, od záběru k záběru, od sekvence k sekvenci ukázkou neuvěřitelné tvůrčí sebejistoty a profesionality. Přál bych si, aby takových filmů bylo víc - které nic nerecyklují, neopakují, ale které ukazují cestu dalším a když se i ti následovníci přece jen dostanou alespoň na půl cesty, tak si jen spokojeně zamnou ruce, protože už nepotřebují soutěžit.

plagát

Vtedy v Amerike (1984) 

celé je to vlastně film o iniciaci. Vstup na dráhu zločinu je neuvěřitelně trpkou a nesmlouvavě ironickou metaforou prostého mužského dospívání - nezapomenutelná je scéna s dortíkem coby úplatkem snaživé lehkonohé vrstevnici za ochotnější poskytnutí nejmenovaných sexuálních služeb. Morriconeho motiv, který v této scéně zaznívá vám vezme dech a donutí vás přemýšlet nad podobnými okamžiky, který musel zažít snad každý. Líbila se mi ochota nalézt v drsném světě ghetta, který jen vybízí k bujení zločinu a lidské hamižnosti, poezii. symfonie filmové skladby.