agathon

Že se dnes netočí ani tak filmu o lidech, jako o jiných filmech (parafrázuju oblíbenou tezi Kamila Fily), je asi už neoddiskutovatelný fakt. A že se v tomto smyslu začnou točit i seriály byla nevyhnutelnost.... Přišel jsem, viděl jsem a po dokoukání (naprosto hltavém, nezřízeném a neprozíravém vzhledem k objemu pracovních i školních povinností, které jsem kvůli němu zanedbal) nadšeně zvolal, že Lost mají ve své pozvolna propukající vypravěčské krizi důstojného následovníka. fascinuje mě, jak při zachování prakticky stejného mustru (politicky korektní casting, zápletka stojící na pomezí technologie a novodobé mystiky, formální zpracování bohatě využívající mnohamilionový rozpočet a nejmodernější technologie a samozřejmě do nebe volající cliffhangery na konci každého dílu) se tu daří pořád zůstávat originální a nevykadačskou zábavou!!! SAVE THE CHEARLEADER, SAVE THE TV ENTERTAINMENT!!! Do září umřu!

Dlouhé záběry, tolik typické pro režisérčin rukopis i humansitická víra a naděje v lidskou pospolnost a sounáležitost jsou úhelnými kameny tohohle minimalistického příběhu "o všem a současně o ničem". Vztah mladé začínající ošetřovatelky a jednoho jejího vrtošivého svěřence v ústavu se rodí pozvolna, bolestně a nepředvídatelně, ale přitom stále jakoby nevyhnutelně a "přirozeně". Při dlouhém bloudění deštivým lesem (tvoří téměř polovinu děje) se pak odehraje něco, co nadlouho změní Váš pohled nejen na stáří, ale na život jako takový. Jak dojít smíření se sebou i se svými mrtvými? Zeptejte se Naomi Kawase.

Co doadat? Snad jen, že tohle rozhodně není jen další horror s černovlasou káčou lezoucí z televize/ zdi/ skříně/ telefonu. Je to jiné, lepší, brutálnější, propracovanější, strašidelnější, chytřejší (=do nekonečna analyzovatelné z hlediska lacanovské psychoanalýzy stejně jako z hlediska neoformalistického) a pořád neuvěřitelně japonské. Cukamoto je ve formě, jeho fyziognomie pořád stejně "typická" a cit v castingu snad v ženské části osazenstva snad ještě vyvinutější... Líbilo se mi, jak si se mnou hraje a jak mi zároveň dopřává onen pocit (lépe snad iluzi pocitu), že to mám jako divák stále pod kontrolou a že se bát vlastně chci. Kromě Shyamalana to už jinak podle mě dneska nikdo neumí.

Čerstvý zážitek z letošních Karlových Varů a pro mě jeden z nejsilnějších zážitků filmového roku (alepsoň toho dosavadního) vůbec. Chladné, odosobněné obrazy, kamera, která ale současně prakticky před ničím neuhýbá a bere si na svůj sociálně kritický paškál penis obtlosutlého hovada, frndu ukrajinské webové striptérky nebo zadek umírajícího staříka v "eldéence". Přitom z toho ale neleze ani na ždibínek takový samoúčel (byť také v něčem pozoruhodný) jako v loňské Taxidermii. Nesmlouvavou konkrétností, hmatatelnou tělesností a nulovou ochotou dávat laciné odpovědi, tím vším se mi Import / Export na dlouho vryje do paměti. Vysere se v ní, poválí v tom nějakou úžasně humanistickou myšlenku o evorpské vzájemnosti, krkne si a hopsavým krokem ukrajinské socky odejde ze záběru. Do hajzlu, v čem že to vlastně chci žít? Btw, odpudivější kulisy, než je reálný obrázek slovenského cikánského sídliště, by Seidl nenašel ani na té Ukrajině - měly bychom se nad sebou vážně zamyslet.

Když nějakou knížku čtete slovensky, přiznáte si, že prostě nemáte jako Vaši rodiče dostatečnou jazykovou průpravu a některá slovíčka Vám proto na těch dlouhých odstavcích barvitých autorových popisů významově unikají, nedá se moc předpokládat, že by Vám taková kniha nějak zvlášť učarovala. To by ale Süskindův román nesměl býs skutečně jedním z těch nejlepších "postmoderních" knížek. Svojí konkrétností a až naturalistickou "nimravostí" se zaryje hluboko pod kůži, okouzlí, zamrazí a nechá Vás taky čichově propátrávat své okolí jako toho spratka Grenouille. Film pořád ještě onu skutečnou moc konkrétních čichových vjemů nemá (dobře, na ty experimentální pokusy s pocitovými kiny v polovině minulého století pro účely tohoto komentu zapomeňme...), ale jeho výhodou proti knize jsou alespoň konkrétní vjemy obrazové. tedy alespoň zdánlivě.... Právě Tykwerův přepis parfému je totiž důkazem, že hezké (čti ovšem dvojsmyslně) obrázky, perfektní casting a bezchybná výprava nestačí. Emoci, aby člověk v tomhle vypiplaném evropském projektu pohledal a jemná metaforičnost a ironický podtext Süskyndových popisů jsou taky ty tam. Přesto je to záležitoest svým způsobem velmi zábavná, oddychová a potěší právě tím, že po dlouhé době ve vší své perfekci zase nepřichází ze zámoří (a není to zároveň nablblost postižená syndromem "Besson"). Zkrátka za tři, protože se bojím, že na to poměrně rychle zapomenu.

Zbožňuju filmy, které vědí, že jsou filmy. Obecně pak i každé vyprávění, které samo o sobě ví, že není ničím víc (ale ani méně) než vyprávěním. Když takový reprezentační konstrukt učiní svým předmětem právě tuto konstruovanost, je to paráda. Možná je to tou pravidelnou docházkou na pražskou filmovou vědu nebo přehnaným čtením knih o filmu, nevím... Prostě mě takové "chytré" filmy baví a když se k tomu přidá perfektní charizma hlavních hereckých představitelů, sexappeal Scarlett a perfektní technické zpracování, nemůžu jinak než za pět. Dost dlouho mi tenhle nářez unikal, ale dneska (7. 7.) jsem ho shlédl a prostě nevím, co bych tomu vytknul...

úchvatné... čím vícekrát to vidíte, tím více žasnete. Vlastně nevím, co filmu vytknout. Analyzoval jsem ho jinde, tady Vás svými rozumy nebudu krmit. Jen upozorním: Zodiaca je třeba brát ne jako thrillerový nebo kriminální příběh skupiny postav, ale spíš jako úvahu autorů nad tím, co znamená být postavami v tomhle typu filmů. Famózní!

Úchvatné. Krásné. Tak umělé a stylizované a přitom tak opravdové. Nejsem přílišný poeta, ale když jsem po skončení tohohle filmu vyšel ze sálu a kamarádi se mě ptali, co tomu říkám, neměl jsem slov. A vážně jsem chtěl umět tančit jako Antonio Gades - konečně nějak říct Té Pravé, jak moc jí miluji! Skvělá režie, byť pravda trochu zpochybněná občas nechtěně vtipným castingem a lehce teatrálním herectvím (o to tady ale vlastně jde, ne? Právě v té všudypřítomné stylizaci je klíč - všichni hrajeme divadlo a současně jsme jen uzlíčky nervů). Fascinující Escamillova kamera a skvělá choreografie... Tak to bývá, když klasiku objevíte pozdě!

Jeste ani zdaleka nejsem u konce, takze si budu komentar k tomuhle super utekovemu spektaklu jeste postupne upravovat. Zatim jen tolik, ze ochota tvurcu pracovat naprosto drasticky se zaverecnymi cliffhangery (prozatim vede epizodka se zahradnickymi nuzkami) a dostat tak divaka uplne na lopatky je naprosto neuveritelna. Pri predstave, ze bych nemel jinou moznost, nez serial sledovat v tydennim rytmu v TV, se mi stresem uzluji streva. V mnoha zaverecnych okamzicich to adrenalinem prekonava LOST (prestoze pamatny zpetny odlet tunelem pod poklopem asi uz nic neprekona...) a dech bere i neutuchajici rytmicnost jednotlivych epizod jako celku. Naproste scenaristicke sebevedomi (kazda veta ma duvod, kazdy pohled je beze zbytku "osmyslen" dalsim vyvojem deje,...) a skvela prace s uzavrenym prostorem veznice tuhle pecku tahaji hodne vysoko. Skoda jen, jak tomu uz tak v televizni serialove logice byva, ze konce se zase jen tak nedockame a driv nebo pozdeji se bezpochyby zacne redit a prokladat zbytecnostmi. Zatim ale uzasna jizda!

Nejak nechapu, proc je z toho tolik lidi tak na vetvi. PO dvaceti minutach jsem se nabazil te technologie a pak uz to byl jen velmi prumerny sci-fi thriller s noirove poucenym backgroundem. Muzi hranate brady, damy krasna sportovni silueta. Cele mi to prislo hrozne sterilni, az bezduchy a "matafyzicky" zaver jsem nebral jako poctu japonskemu anime s jejich okazalym finale, ale proste jen jako nabubrelou snahu to nejak bombasticky uzavrit. Jinak ale obrovsky smekam pred tvurci - to jak si vyhrali s prostredim, pohybem postav v zaberech a v ostrych kontrastech cerne a bile vycizelovali zaberovou kompozici... Vazne skvost. Na to, abych se brzy nenudil, to ale podle me nestaci.