fragre

Připadá mi, že i v tom roce 1966 to už bylo trochu staromódní. Představitelka vdovy von Sturm přehrává jak ve filmu z let padesátých či čtyřicátých. Ale občasnou ba častou působivou atmosféru to má, a živá panenka je hrůzná dost.

Na svou dobu film jistě drsný, když zde dokonce nechavají zemřít i děti. Nicméně , doba léta padesátá byla ještě natolik prudérní, aby ve filmu došlo k sexuálnímu násilí na zajatých ženách, což se dálo. Kupodivu, na to, že film je natočen nedlouho po válce, jsou i japonští vojáci popsáni individualizovaně, tedy ne jen jako masa krutých asiatů. Ten happy end je až příliš dobový, s tím se musí jeden smířit.

V Německu měla ta všelijaká hnutí podporující reformu života moderního lidstva směrem k přirozenosti silnou pozici, první klub Freikörperkultur vznikl, tuším, již na sklonku 19. století. Takže není divu, že tento film propagující tělesnou kulturu, která má vyrovnat devastující vliv průmyslové společnosti, vznikl právě v Německu. Když vidím, že jednou z účinkujících byla Leni Riefenstahl, je mi jasné, že zde čerpala inspiraci k své Olympii. Ale tento film by zřejmě nacionálně socialistickou cenzurou neprošel. Nepodporuje jen atletiku, která vlastně vznikla jako branná výchova, ale i tanec, dokonce i černošský, divošský a extatický, a v případě soudobého německého takový, že by byl tento rázem zařazen mezi Entartete Kunst.

Pašijové hry v autentickém amatérsky zapáleném podání vesničanů s vloženými dokumentárními přídavky, které zdůrazní protinásilný (ba protiválečný) a společensky rebelský rys Kristova příběhu.

Dle názvu a roku vzniku čekal by našinec pomalu nějaké dobové porno. Ale on ten film je spíše sexuálně "kontrarevoluční", neb zde ta "revoluce" nevede ke štěstí a k osvobození, leč k prázdnotě a k znechucení. Nicméně, protože se děj odehrává v celkem uzavřené skupině "lepších lidí", snad to má být i kritika buržoazní společnosti, která sexuální revoluci chápe jako čirý hédonismus, tedy naprosto konzumeristicky, takže jim nepomůže ani orgonový akumulátor. Celkem je to film dobově trochu přeintelektualizovaný či snad spíše pseudointelektuálský.

Tak film byl natáčen na některých lokacích, které jsou ztotožňovány s těmi bájnými, a dokonce i reálie jsou realisticky přizpůsobeny té odhadováné době (cca 1250 př. n. l.). Tedy žádná blýskavá zbroj, přepychové oblečení a mohutné galéry jak v americké Troji. Film je to působivý, jen snad první díl a třetí díl jsou kapánek zdlouhavější. Kupodivu i trikové pasáže, zvláště Odysseova návštěva podsvětí, nevypadají vůbec zastarale či směšně. Ovšem, jestli nějaká žena vypadala jako pravá starořecká hrdinka či bohyně, tak je to Irene Papas. V roli Pénelopy je naprosto dokonalá.

Zřejmě je (byla) kapitánská dcerka v Itálii populární román, když jej tam několikrát zpracovali. Stejně jako u mladšího a kapánek lepšího zpracování příjemně překvapí zvládnuté reálie. Jeden by málem uvěřil, že jde o ruský film. Zvláště to kozácké vojsko je pěkně divoká a drsná cháska. Na svou dobu hodně dobře zvládnutý dobrodružný film. On se Puškinovi vlastně povedl pomalu čistý western (tedy eastern). Jeho motiv, pohraniční pevnůstka čelící nájezdu barbarů, byla v Hollywoodu i jinde omleta do omrzení. Není to tak silné jako Gardový seržant, ale slabé čtyři hvězdičky si to zaslouží.

V mnohém dávám za pravdu hodnocení z klávesnice předhodnotitele Vančury. Taky mne mrzí až příliš volné vykrádání původního Haggardova románu. A i tu nejkrásnější ženu světa bych si představoval zásadně jinak. Ale v jedné věci s ním nesouhlasím, mě se totiž ty dobové triky líbí. Ty kašírované polární krajiny i podzemní prostory, jakož i papundeklová velkolepost toho Ztraceného království mají pro mne kouzlo. Stejně i fantaskní kostýmy a tajemné ohňové rituály vyštafírované tanci. To se k takové mírně pokleslé postarší dobrodružné literatuře hodí ideálně.

Film je to pěkný, dobrodružný a, navzdory tomu, že je černobílý, i pěkně barvitý. A scéna setkání Stanleyho s Livingstonem je vyloženě dojemná. Jen je to typický Hollywood, takže s historickou realitou je silně na štíru. Zde cynický novinář Henry M. Stanley pod vlivem Livigstoneovým změní se v humanistu, který nakonec po jeho smrti (1873) pokračuje v jeho díle. To je bohužel jen pěkná pohádka. H. M. Stanley zůstal cynickým novinářem a lovcem senzací. Stačí si přečíst jeho dílo V nejtemnější Africe (vydal J. R. Vilímek v r. 1891), kde je popsána Stanleyho expedice na záchranu Emina paši. Vcelku chladnokrevně a cynicky tam vypočítává denní úmrtnost černošských nosičů. Jediným problémém tedy je počet, který je třeba najmout, aby tyto "přirozené zrtráty" neohrozily nesení nákladu.

Revolverový hrdina, kung-fu bojovník a hypnotizér proti padouchovi se soukromou armádou, který si hraje na Césara. To tvůrci tohoto dílka s tou bizarností kapánek přehnali. Takový na svou dobu vcelku násilný miš-maš, který má asi být občas i vtipný, ale moc se mu to nedaří.